Donkey Kong

Donkey Kong

Ring volný: co vám chybí na dnešních hrách?

  • 168
Pojďte se podělit o svůj názor a napište nám, co právě vám chybí na dnešních hrách.
Donkey KongPočítačová zábava se změnila k nepoznání. Doby, kdy "vývojářské studio" tvořil jeden člověk, jsou nenávratně pryč. Hry jako Pong, v níž hráč pomocí obdélníku - který reprezentuje pálku – odráží míček hráváme maximálně na mobilních telefonech. Na vývoji dnešních her se podílí týmy několika desítek lidí, o obsahu často rozhodují specialisté na marketing a samozřejmě i výstupy jsou jiné. Setkáváme se s fotorealistickou grafikou, parádní hudbou, téměř filmovou atmosférou... přesto se hráči stále rádi vracejí ke starým, jak říkají, klasikám. Nechme stranou otázku proč.

Pojďte se podělit o svůj názor a napiště nám, co právě vám chybí na dnešních hrách, případně které žánry vám schází. Svoje nápady nám pište do diskuze u článku. Pokud se jich sejde dostatek, ty nejlepší vybereme a vydáme v samostatném článku, stejně jako v případě Call of Duty 5 podle čtenářů.

Pro inspiraci opět nabízíme naše redakční tipy:

Ondřej
Brány SkeldaluKdyž se mi před pár měsíci dostal do rukou necelých 20 let starý „handheld“ (uvozovky proto, že se přenáší v elegantním malém kufříku :) Atari Lynx a zahrál si jednu ze starších her, byl jsem zaskočen, že se mi v prvních minutách hry sotva podařilo probojovat z první obrazovky. Trochu přeneseně mi schází kus té staré obtížnosti. Nemyslím tím ruční kreslení mapiček, ani umírání na nemoci, ale například v akčních hrách více volnosti – jeden průchozí koridor je sice úžasná berlička pro vývojáře, kteří mohou vyšperkovat okolí, ale chybí mi určitá možnost volby. Mnoho her nás vede také až moc za ručičku, bez náznaku překážek.
.
O letošních Vánocích jsem si zase s chutí zahrál zdarma uvolněný dungeon $1#ostatni">Brány Skeldalu a musím přiznat, že moderně zpracovaný „čtverečkový“ dungeon bych si nechal líbit. Škoda, že tento žánr prakticky umřel.


Andy 777
NectropolisAsi se už tak nějak tradičně očekává, že řeknu: Není to, co to bývalo, hry nejsou plné originálních nápadů, ale obyčejný komerční brak. Jenže to si právě nemyslím. Jistě, vydávají se nesčetné díly sérií, které už jsou více než otravné, ale stále vznikají stále hry plné unikátních nápadů. Nemá smysl namlouvat si, že „dříve“ to bylo nějak výrazně jiné a lepší.

V první řadě bych uvedl například Little Big Planet, Eye of Judgement nebo Flow. Co mi v současnosti nejvíc vadí, je že jako kdyby se vytratili schopní designéři. Grafické možnosti současných hi-end PC a next gen konzolí jsou neuvěřitelné, ale nikdo jich není ochoten využít pro tvorbu zcela unikátního designu. Naopak, neustále jsme zasazováni do reality tohoto století, nebo maximálně nepatrně do budoucnosti. Vývojáři by mohli tvořit celé fascinující vesmíry, na které si filmaři vůbec nemohou odvážit, ačkoliv by velice rádi, jenže prostě není rozpočet. Mohli bychom se pohybovat ve světech opravdu zcela nespoutané fantazie, vždyť stačí se podívat na to, co se v minulosti podařilo vyvinout pro PC 486. Commander Blood, Hell, Noctropolis, Gadget, to je jenom zlomek. V současnosti místo toho, aby byl výkon využit do pohledu „JINAM“, pořád běháme ulicemi profláklých měst, po zalesněných džunglích a tím je hotovo. A jsme vděční za to, když se občas někdo rozhodne trochu utrhnout ze řetězu. Jako světlé výjimky bych uvedl například Gears of War, Bioshock, X3, chystané The Precursors, Lost Odyssey a obě Final Fantasy XIII. Nedělám si ale iluze, že by se situace mohla nějak výrazně zlepšit, lenost myslet a tvořit je mezi vývojáři čím dál větší...


Michael Vanderpoel
Assassin's CreedV dnešních hrách mi jednoznačně chybí atmosféra. Tím ovšem nechci říci, že by současné hry atmosféru neměly, ostatně jen za poslední dobu můžu jmenovat třeba Bioshock nebo Assassin's Creed. V prvním případě se dá hutná atmoška doslova krájet, ve druhém pak naprosto famózně vykresluje ducha středověku na Blízkém Východě, jenž při hraní dává zapomenout na úplně všechny neduhy, kterými hra potenciálně trpí. Jde mi o něco jiného, ale nevím, jak přesně to popsat. Ve hrách mi dnes chybí taková ta zvláštní esence přitažlivosti, která člověka nutí hrát danou hru stále znova. Titulů, které vás chytnou a nepustí, dokud nedojdete na konec je i dnes velmi slušná řádka, ale abyste si něco zahráli znovu? Takových her her je žalostně málo a pokud pominu Bioshock, tak v mém osobním případě za posledních pár let žádná. Když si ale vzpomenu, kolik dvoukaček skončilo v automatu s Caballem nebo kolik odpolední jsme s kamarádem strávili u Conrty na NESu, je to málem na kapesník. Paradoxní na tom ovšem je, že v těchto případech vůbec nešlo o to hru dohrát až do konce, ale prostě si „jen“ dobře zahrát a když už se něco do konce dohrálo, tak se zkrátka začalo znovu, protože to zábava byla ukrutná. Něco takového jsem ale naposledy zažil u „infantilní“ 2D plošinovky Jazz Jackrabbit 2, takže to máme jak dlouho? Deset let? Tak nějak to bude.

Jazz Jackrabbit 2Jo, jasně, je to dnes již značně profláklé klišé, tvrdit, že „hry už dávno nejsou to, co bývaly“, ale tohle není ten případ. Osobně jsem rád, že hry dospěly tam, kde jsou dnes, vždyť již jen velmi málo starých pecek dnes z hlediska hratelnosti ve své původní podobě obstojí, ať už jsou tedy důvody jakékoliv, ale ona „znovuhratelnost“ se u dnešních ztratila, bohužel se zdá, že navždy. Když nad tím tak přemýšlím, tak jedním z důvodů je možná i příběh. Asi tak čtyři roky zpátky jsme si na E3 i na prezentaci té největší pitomosti dozvěděli, že hra bude mít „deep storyline and stunning graphics“. Final Fight v podstatě žádný příběh neměl a vadilo to někomu? I když jste tehdejší hry nedohráli do konce, stejně jste věděli, že nakonec ten svět/poklad/svou holku zachráníte. Příběhové zvraty se nekonaly a každému bylo úplně jedno, co se ve hře děje mezi tím, co všechny kolem mlátíte/střílíte. Další hraní tak nebylo zatíženo tím, že byste věděli, jak se co bude odvíjet, prostě pohodička.

Jak z toho tedy ven? Asi nijak. Doba holt pokročila a už i ten můj oblíbený Ridge Racer se vydal cestou „čím více tím lépe“. Hry bez příběhu jsou v dnešní době pochopitelně již nepřijatelné, a tak je mi jasné, že onen pocit, který člověk zažíval před více než deseti lety, se vrátí spíše již jen nějakým zázrakem. Což ale nemění nic na tom, že mi v současných hrách chybí:-).