Bylo to přesně před dvěma roky… Stejně jako nyní mě i tenkrát z lelkování pod slunečníkem uprostřed extrémně horkého dne „vyrušila“ zásilka s adventurou od francouzské společnosti Microids. Jmenovala se Amerzone a ukousla mi z mého života dvě bezesné noci, během nichž jsem se jako mladý novinář vydal spolu s obrovským vejcem vzácných Bílých ptáků na dobrodružnou cestu do střední Ameriky s cílem zachránit život místním indiánům. I letos se nás Microids rozhodli vyslat na dalekou a nebezpečnou výpravu, tentokrát však na opačnou stranu zeměkoule. Do orientální Indie.
Příběh se točí okolo mladého zamilovaného párečku. On - Fred Reynolds – je klasický americký student. Ona – Anusha – je pohledná Indka s dlouhými tmavými vlasy svázanými do culíku. Jejich společný vztah došel tak daleko, že už začali pomaličku polehoučku pomýšlet na svatbu. A právě proto Freda doslova šokoval dopis, který právě obdržel od Anushy z Indie: „Drahý Frede, opouštím tě. Nesnaž se mě vyhledat, nemělo by to cenu. Sbohem, Anusha.“ Nechápaje důvod, proč by mu něco podobného Anusha napsala, vydává se Fred prvním letadlem do Indie zjistit, co se to tam vlastně stalo. Když potom přijíždí taxíkem k jejímu bytu, stane se přímým svědkem únosu své milované snoubenky. Na rázný zásah je však již pozdě a sledování únosců je taktéž marné – jejich našlapaný sporťák by jen tak obyčejné kocábky, co se loudají po ulicích Dillí, nikdy nedohnaly, navíc Fredův taxikář vzal ze strachu raději do zaječích. Zoufalý mladík se tedy pouští do pátrání zcela od nuly a
stojí na prahu před nepříjemným odhalením, do nějž zapadá bohyně Kálí, její uctívači The Thugs a hlavně ta skutečnost, že tato parta zabijáků unáší mladí dívky jako oběti pro své krvavé rituální obřady.
Hra Road to India na vás již od počátku zapůsobí vskutku monumentálním dojmem, a to nejen svým zajímavým příběhem, ale převážně díky audiovizuálně perfektně zpracovaným animovaným sekvencím. S velkými detaily je v nich zpracováno nejen okolní prostředí, ale hlavně samotné herní postavy a jejich rozpohybování. Protože jsou všechny postavy kompletně 3D (polygonové), byla na ně aplikována technologie motion-capture a výsledek je nad očekávání skvělý. Kupříkladu již zmiňovaný únos Anushy, kdy ji dvě svalnaté gorily násilím soukají do vozidla (mimochodem také perfektně vymodelovaného), je vskutku impresivní podívanou. Zvláštní pozornost byla kladena na detail obličejů a jejich mimiku, takže postavy zvedají obočí, koulejí očima a na jejich tvářích bez problému rozpoznáte údiv, radost nebo strach. Všechna tahle precizní nádhera je samozřejmě doprovázena dynamicky se měnící orchestrální hudbou, která dovršuje onen filmový dojem, jenž ve vás sledování videosekvencí zanechá.
Za kvalitou animací nijak zvlášť nezaostává ani in-game grafika. Ta sice běží pouze v rozlišení 640x480, ale v miliónech barev a navíc podporuje (či vlastně přímo vyžaduje!)
hardwarovou akceleraci, která se postará o likvidaci všech přehnaně velkých pixelů. Podobně jako v Amerzone nebo prakticky ve většině současných adventur se na herní prostředí díváte pohledem z vlastních očí a na všech lokacích se můžete libovolně rozhlížet o 360 stupňů. Je zde ale jedna podstatná novinka – každičký interaktivní předmět, počínaje pohozeným banánem a konče velkými vozy nebo kočáry, je plně trojrozměrný. To s sebou nese dvě obrovské výhody – tou první je ta skutečnost, že všechny 3D modely jsou animované a tím herní prostředí oživují, a ta druhá má vliv na hratelnost, protože je téměř nemožné tyto předměty díky jejich ostrosti oproti mírně rozmazanému 2D pozadí přehlédnout. Ještě je nutno podotknout, že všechny polygonové objekty jsou do hry velmi citlivě implementovány a na rozdíl od Crya (v jejich sérii Legend Collection) designéři z Microids polygony vůbec nešetřili. Kupříkladu při blízkém pohledu na nádherného indického slona jsem nestačil koulet očima.
Vraťme se ale k podstatě hry. Její děj je rozložen do tří herních dnů a každý z nich pak ještě na dvě části – skutečnost a sen. Ve skutečnosti pátráte po unesené Anushe nejdříve v nočních a později denních ulicích města Dillí, ve snech se pak procházíte v přímo pohádkovém císařském paláci a jeho okolí. Náplň obou částí je klasická adventurní, čeká vás tedy jak sbírání předmětů, tak i konverzace s NPC postavami. Snová část je pak ještě obohacena o
několik jednoduchých logických puzzlíků. Když už jsme u té jednoduchosti, tak tato vlastnost je bohužel přisouzena téměř všem úkolům ve hře. Pravda - děj má sice místy až drtivý spád, nicméně náročnějším hráčům nemusí být přílišná jednoduchost hry zrovna po chuti. I přesto zde ale narazíte na několik pozoruhodných originalitek, mezi než patří například další novátorský způsob, jak se dostat ven z vězení. Zde tak učiníte za pomoci chytré opičky, kterou nejdříve díky banánu přilákáte přes okno do cely a posléze jí prostřednictvím správné posloupnosti příkazů „Eeek“, „Hoo“, „Gnee“ a „Whahee“ zadáte úkol sebrat z místnůstky se spícím strážným klíč od vaší cely.
Jinak samotné hratelnosti v podstatě nemám co vytknout – hlavně díky dobré grafice a napínavému ději má hra dobrou atmosféru, jež je základem kvalitní zábavy. Snad jedině k hudbě a dabingu se nemohu vyjádřit zrovna lichotivě. Přestože během animovaných sekvencí hudba graduje a je vskutku výtečná, během samotné hry zaznívají pouze nevýrazné a stále se opakující melodie.
Tak. Kdybych měl hru v tuto chvíli ohodnotit podle toho, co o ní bylo řečeno výše, zasloužila by si určitě minimálně 80% a samozřejmě i mé vřelé doporučení. Jenže jak jste si již určitě všimli, výsledné hodnocení je o 20% nižší… a to kvůli jednomu jedinému, ale
naprosto fatálnímu nedostatku. Je jím krátká hrací doba. Hodně krátká hrací doba. Ba co víc – Road to India je rozhodně vůbec nejkratší adventura, jakou jsem letos hrál, a to počítám i braky jako Erotica Island či Adventure at the Chateau d’Or. Bez sebemenšího problému nebo zákysu se mi ji podařilo dokončit během pouhých čtyř (!!!) hodin, což mě mrzí obzvláště když si uvědomím, jaký skvělý dojem na mě zpočátku udělala. Jenomže když ty čtyři hodiny srovnám s třicetihodinovou pařbou The Longest Journey nebo Gabriela Knighta 3, jsem nucen zařadit Road to India do kategorie béčkových titulů, na něž si za pár měsíců nikdo ani nevzpomene.
A to je velká škoda. Road to India má příběh, jenž by se dal zužitkovat v opravdu špičkovou dobrodružnou hru. Road to India má grafiku a animace na úrovni, která by takové výborné hře právem příslušela. Ale ta „rozsáhlost“, to je jedno obrovské zklamání. Pokud však máte peněz na rozhazování a nezdráháte se je utratit za jeden večer strávený před monitorem, učiňte tak. Zaručuji vám, že ty čtyři hodiny se budete opravdu dobře bavit. Jenomže zvlášť v naší vlasti je pro většinu hráčů každá korunka dobrá, a právě z tohoto pohledu nelze Road to India považovat za příliš dobrou investici.
Recenze lokalizace (18.5.2003):
Od vydání anglické verze hry a napsání předchozích řádků uplynuly přesně dva roky, a teprve nyní tato zajímavá adventura dorazila do České republiky. Pod názvem Cesta do Indie ji ve své zlevněné edici vydává společnost CD Projekt a to kompletně v češtině, včetně dabingu.
O překlad se postarala Jana Lahovská, známá spíše jako Divoška Jája, která se mimo jiné podílela na překladech RPG série Icewind Dale nebo strategie Disciples II. Narozdíl od zmíněných projektů však tentokráte mnoho práce neměla, neb Cesta do Indie patří ke hrám, které na dialogy příliš nevsázejí, a když nepočítám krátké textové informace v elektronickém diáři, nedosahují rozhovory v mluvené formě ani dvaceti minut. Samotný překlad textů mohu označit jako vcelku povedený. Vše je přeloženo fakticky správně, bez žádných nesmyslností, pravopisných chyb či překlepů, a především oceňuji uváženou volbu mezi tykáním a vykáním, což bývá u překladů častým problémem. Když opomenu pár drobností, tak jediné, co bych překladu vytkl, je zbytečné použití spisovné češtiny i u postav, u nichž byste to nečekali. Ať už se jedná o chudého starého žebráka na ulici nebo hlavního hrdinu Freda - všichni mluví jako kniha, což místy působí nepřirozeně (Pravda - Fred je sice studentem vysoké školy, ale to já taky a jako kněz rozhodně nemluvím :o)).
Ve hře se vyskytuje pouze devět interaktivních postav a ty jsou nadabovány sedmi herci. Variabilita hlasů je tedy vysoká, nicméně nesetkáte se s žádným známějším jménem. Jako obvykle je namluvení některých postav perfektní (Anusha, mladý klučina Hanuman), u jiných naopak působí méně vhodným dojmem, což platí i pro hlavního hrdinu Freda, který se mi svým hlasem zprotivil hned od počátku (i když přiznávám, že jsem si postupem času zvykl - co jiného mi taky zbylo, že :o)). Celkově by patřila úroveň dabingu k mírnému nadprůměru, nebýt jistého "detailu", který CD Projekt "přehlédl". V původní verzi totiž všechny postavy, s výjimkou Američana Freda a Anushe, která též studovala v USA, mluví více či méně lámanou angličtinou s typickým přízvukem, který dává jasně najevo, že nejsou rodilí Američané. Na to se ale v CZ verzi nebral absolutně žádný zřetel a každá postava hovoří překrásně česky. Výsledek? Jednoznačný úpadek atmosféry.
Suma sumárum lokalizace nedopadla špatně, ale bohužel ani tak dobře, jak jsem očekával, a to především kvůli dabingu. Přiznávám se, že patřím mezi zastáncem českého dabingu ve hrách, ale v tomto případě musím uznat, že by bylo moudřejší lokalizovat pouze titulky. Souhlasím sice s tvrzením lokalizačního manažera CD Projektu Milana Czarnowskiho, že běžný hráč absenci přízvuků v dabingu nepozná, ale to nic nemění na faktu, že jsou o něj čeští hráči ochuzeni. Přesto - Cesta do Indie stále zůstává docela dobrou hrou, která stojí za zvážení, ovšem taktéž, a nato velký pozor, ZATRACENĚ KRÁTKOU!
Hodnocení lokalizace: 65%
PS: Návod na hru naleznete zde, ovšem je přístupný pouze uživatelům sekce PROFI.
| Road to India | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
