Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rusko - země neomezených nemožností

  12:00aktualizováno  5:01
Snad všichni hráči a zejména konzolisté vědí o nepříjemné skutečnosti, že většina her vychází v Evropě značně opožděně, pokud vůbec kdy. Netřeba ani připomínat, že konkrétně naše zemička je na řadě ještě o nějaký ten týden později. Patrně ale na tom nejsme nejhůře. Více v tomto víkendovém článku nejen o videohrách.

Ilustrační obrázek

Rusko je zcela nepochybně velká země. V podstatě ihned po výsadku z letadla na letišti Sheremetyevo mi na mysl přišel onen otřepaný vtípek o jistém vysokém sovětském státníkovi, který se v jednom ze svých nesčetných, nekonečných a nudných projevů rozplýval nad tím, že rusky mluví celá šestina světa. "A co víc, nebude to trvat dlouho a bude rusky hovořit sedmina světa, a pak osmina, devítina ... !!!" V Rusku je totiž všechno skutečně "balšóje" a to tak, že nepředstavitelně. Kam se hrabou všechny ty zkazky o této zemi. Pche, čajíček!

Od první chvíle, co jsem stanul na ruské půdě, začal jsem pracovat na bojovém úkolu, který jsem si vytyčil už v Praze: když už si v Rusku nic nezapařím, kouknu se aspoň po nějakých hrách, případně herních časopisech. Na letišti jsem nenašel vůbec nic, kromě nablýskané prezentace vozu Lada XY, kterému evidentně nedovíraly dveře, a novin tak velkého formátu, že naše historické Rudé Právo by závistí zbledlo do fialova. Zdvořile (neumíme, vodprejskni, nechceme, nerozumíme) jsme odmítli služby několika málo (asi tak jednadvaceti) místních taxikářů, neboť jsme byli ujištěni, že odvoz do města Dubna, destinace pojímající toliko Spojený ústav jaderných výzkumů a nepatrné množství sedmdesáti tisíc obyvatel, jednu sámošku, dva hotely a bar "Liga Čempionov", bude zajištěn. A taky že zajištěn byl. Nicméně již po spatření autobusu nás pojalo velmi silné podezření, že jeden z letištních taxíků by byl jednoznačně lepší volbou. No nic, nasedáme do exklusivního mikrobusu značky Mercedes, jehož rok výroby bych odhadl tak na 1956, a vyrážíme na sever.

Cestou jsem narazil na první gamesnické záblesky. Vzhledem k tomu, že řidič vypadá jakoby týden nespal, při jízdě si neustále přihýbá z lahve nějaké čiré kapaliny, svačí a ve tváři má výraz živitele minimálně patnáctičlenné rodiny, a vzhledem k tomu, že na výpadovce z Moskvy (údajně mělo jít o dálnici číslo zapomněl-jsem) jsou místy nakresleny i čáry a vymezeny pruhy, tak přesně z těchto důvodů jsme se s kolegou v zájmu zachování vlastní duševní příčetnosti odmítli dívat na řidiče a silnici a raději kvapně naloadovali hru "50 kilometrů od Moskvy". Její podstata spočívala v tom, že jsme se snažili vyřešit jeden velmi tuhý logický quest: proč mají 50 kilometrů za Moskvou u dálnice pouliční osvětlení? Sloupy byly tak blízko, že by lázeňská kolonáda v Karlových Varech mohla závidět. Řešení na sebe ovšem nedalo dlouho (na ruské poměry) čekat. "Dálnice" totiž vedla okolo milionářského letoviska zvaného Park Volen (dle billboardů www.volen.ru), tak si prostě k němu nechali natáhnout osvětlení v délce dobrých 60 kilometrů. Jak prosté, že? S radostí z dobře vykonané práce a po chvilce strávené nad sušenkami BeBe jsme tak s o to větší chutí přistoupili k rychlému zapaření hazardní minihry "Oktanové číslo". V této oblíbené místní hříčce je účelem najít benzinovou pumpu (kterých je kolem dálnice překvapivě hodně), kde není benzín nejlevnější (pod 10 Kč za litr se dostanete vcelku běžně), ale benzín s co nejnižším oktanovým číslem. V této disciplíně jsem byl ovšem na hlavu poražen, neboť poté, co jsem u jedné z pump koncernu LukOil objevil mazut s 87 oktany, triumfoval můj kolega objevem u bezejmenné stanice a sice pravděpodobně již přírodní ropou - s výbušností 82. Fantastické.

Ilustrační obrázek

Jelikož došly sušenky BeBe, nerozehrávali jsme již další hry, také díky tomu, že jsme na místo měli dorazit už "za chvíli". To, že se z chvíle vyklubalo dobrých pětatřicet minut, jsme zprvu považovali za prudu, poté za nějaký lehčí kanadský žertíček, načež jsme v průběhu pobytu zjistili, že se jedná spíš o jakousi místní normu. V Rusku se totiž čas deseti minut vůbec nebere v úvahu, chvilka je asi tak čtvrt hodiny a víc je prostě delší chvilka. Stejné je to i se vzdálenostmi. Byli jsme vysláni do útrob jednoho dost velkého sídliště (nežije tam ani tak moc lidí, jako spíše jsou domy strašně daleko od sebe) s výhledem jediné samoobsluhy ve městě (v pultových prodejnách jsme absolutně nebyli schopni se domluvit) a s tím, že nejdříve je jeden obchod, hned vedle je sportovní prodejna a hned vedle ní je ona sámoška. Ano, díky této anabázi jsme tedy nakonec zjistili, že v Rusku znamená "hned vedle" tak zhruba 100 až 200 metrů a "kousek" je tak do jednoho kilometru.

V této souvislosti jistě nebude bez zajímavosti fakt, že "městečko" Dubna leží na řece Volha. Před odjezdem jsme byli poučeni, že přesněji řečeno leží Dubna na horním toku Volhy. To je sice pravda, ale už tam je široká dobrých 300 metrů (jen tak mimochodem, v dohledu ani jeden most, pouze hráz přehrady) a plují tam parníky velikosti jadranských trajektů. Prostě pohodička. Naštěstí je přítomna vynikající písečná pláž, kde Slunce v létě zapadá tak o půl jedenácté večer (a vychází před čtvrtou ráno), z čehož jsme usoudili, že místní sever bude už vcelku notně pokročilý. Ale zpět ke hraní.

Velmi populárními hrami - zde mezi cizinci - jsou zejména dvě a sice "Pivo" a "Katóra Atfjortka". V první z nich má nebohý a zmatený jinostranik (cizinec) za úkol co nejrychleji zjistit, které z místních piv se dá (skoro žádné) či nedá (skoro každé) pít. Nakonec tedy chca nechca dojde každý, kdo přijel z evropské oblasti západnější Užhorodu, k poznání, že jediné dostupné a pitelné ruské pivo je Baltika č.3 a Baltika č.7. Pro rychlejší orientaci uveďme, že obé má modrostříbrnou plechovku. Z charitativních důvodů ještě uvedu, že byste rozhodně nikdy neměli pít Baltiku č.9, což je pivo s 10% alkoholu, chutná jako zvětralý Strakonický Nektar s vodkou (bohužel vlastní zkušenost) a svým hnusem se velmi blíží bájnému Pangalaktickému Megacloumáku. Nicméně pokud pojedete do Ruska financováni některým z mnoha nesmyslných universitních grantů, netřeba se obávat, za poněkud dražší peníz jsou běžně dostupná i importovaná piva česká.
Ilustrační obrázek Druhá z výše jmenovaných games je velmi jednoduchá a nenáročná, o to však živelnější a postupem času i vytvrdlejší. Začnu lehce oklikou. V Rusku mají nejen jiný rozchod kolejnic, ale ruku v ruce s tímto opatřením byl transformován i metrický systém. O podivných dekontrakcích délek a indilatacích času jsem už psal, za zmínku ovšem stojí i ruská deregresní transformace dutých měr, která se projevuje tak, že 5cl je v Rusku malý panák, zatímco velký jímá celé jedno decko, povětšinou vodky. A když se do této velké vodky (doporučuji zajetý label Stolnaja v hranaté lahvi) přihodí kvantum ledu a dobarví se to celé juicem (odhadem se do sklenice pak vejde tak max. 1,5 deci), vznikne božská věc zvaná Atfjortka (jedna z místních lepých obyvatelek se mě ve dvě ráno snažila přesvědčit, že v překladu to znamená školní autobus, nezbývá než věřit). Vzhledem k ceně tohoto zákaznického bundlu, jež se v baru Liga Čempionov "kousek" za hotelem zastavila na příjemných 20 rublech (v podstatě přesně 20 našich kaček), je zde již jen kousek k výtečnému multiplayeru až v tolika hráčích, kolik pojme vaše síťové připojení ... ehm, vlastně daný podnik. Místo fragů a zářezů na pažbě se však sbírají čárky na lístku. Velmi povedená hra.

Herní mánie se ovšem nevyhnula ani vědeckým kapacitám uvnitř výzkumného ústavu. Při každodenních přednáškách jsem nabyl dojmu, že naprosto nejpopulárnější hrou v Rusku musí být zcela určitě Half-Life. Abych pravdu řekl, z výzkumnické ruské angličtiny jsem toho moc nerozuměl, ale název této hry se prostě přeslechnout nedal. Až je mi fakticky divné, proč o tom každý mluvil i na oněch přednáškách. Nu což, asi se jim to fakt krutě líbí, a třeba si mysleli, že u nás to neznáme. Pochopil jsem, že si ve volném čase sami programují nové mody této herní pecky, z nichž jednoznačně nejoblíbenější a tedy nejčastěji zmiňovaný je mod Uranium Half-Life, v uctivé vzdálenosti následovaný modem Plutonium. Skutečně překvapen jsem ovšem byl při návštěvách mnohých laboratoří. Sice jsem tam nikde nezahlédl teamovou bitvu v Counter Striku, ale i přítomnost jakési ruské směsice Piškvorek, Tetrisu a Mahjongu na takovýchto pracovištích na mě udělala neskutečný dojem resultující v udělení Plakety Čestného Hráčova uznání jednomu místnímu radiochemikovi při ranním ceremoniálu v Lige Čempionov.

Město hraní zaslíbené je ovšem Moskva. Společně s kolegou jsme jednoho dne podstoupili martyrium zakupování lístků na vlak, které je nutno pořídit si již den předem a vystát tak sice krátkou, ale o to déle trvající frontu, ve které čekají Rusové s cestovními pasy a kupují si měsíc dopředu lístek do Oděsy, protože takhle brzy si je prostě koupit musí, jelikož to tak stojí v přepravním řádu. Po útrpných dvou hodinách ve frontě, obklopeni azbukou mluvícími domorodci, jsme se nakonec dostali na řadu a s úlevou zjistili, že nám pokladní ani neřekla, že stojíme u špatné ze dvou kas. Aspoň něco.

Ilustrační obrázek

Vlak do Moskvy jede dvě hodiny a z Moskvy dvě a tři čtvrtě hodiny (to první je totiž expres, v němž jsou dokonce dvě až tři toalety, zatímco v běžném vlaku nejsou žádné, čímž pádem si připadáte jako na toaletách sotva do takovéto soupravy vlezete). Vlak vás vyhodí na nádraží s nezapamatovatelným jménem, ze kterého se nedá dostat ven, anžto tam stejně jako v metru fungují takové ty podivné zarážky, které byly kdysi i v pražském metru a musela se do jejich stojanu hodit koruna. Což by se sice dalo chápat v případě, že chcete jít na nástupiště, ale absolutně to pozbývá smyslu, když chcete z toho zatraceného nádraží pryč. Poučeni touto zkušeností jsme tak již jako ostřílení mazáci vlezli do metra (i když po značném hledání vchodu, protože zřetelné označení barevnými cedulemi se tu prostě nenosí), ale přesto kolega neunikl pohmoždění menisku oněmi předpotopními zábranami, neboť tyto mechanismy jsou vyrobeny pro vkládání lístku pravou rukou a nikoliv levou. Po jedné z jedenácti nebo dvanácti tras jsme tak dojeli do centra v soupravě sestavené z ještě o generaci starších vozů, než jsou ty nejstarší pražské. Problém ovšem nastal při přestupu. Ani ne tak proto, že v dotyčné stanici se dalo přestoupit na další tři trasy, ale spíš proto, že zaprvé jsme podle navigačních cedulí vůbec nevěděli kam jít a za druhé v moskevském metru není ventilace, podle čehož taky vypadá tíha zdejšího vzduchu. Paráda. Metodou "Však tam jednou dojdem" jsme nakonec k požadované trase přece jen došli a mohli konečně plnou parou vyrazit na stanici Bagratyonskaya (nebo tak nějak prostě), kde se nachází největší pozoruhodnost Moskvy, které nemůže konkurovat ani Krasnaja Ploščaď (překvapivě malé, čekal jsem že bude větší), ani Chrám Vasila Blaženého (na ruské poměry směšně malý) a ani Kreml (normoš cihlovej barák). Hlavní centrum je totiž situováno do tržnice hned vedle výše zmiňované stanice a kdysi jsem i věděl, jak se jmenuje. Představte si plochu tak cca průměrného (spíš většího) hypermarketu na okraji města. Představte si dvě takovéto plochy nad sebou. V té spodní se prodává elektronika (Gameboy Advance za 2.500 korun), sekačky, mixery, počítače a na televizích tam běží Discovery ve slovenštině. V horním patře se prodávají cédéčka. Jenom cédéčka. S hudbou, softwarem, mp3, filmy v mpegu, filmy v DVD a hlavně s hrami. Za 80 až 250 korun jde sehnat úplně všechno. Média mají dokonce originální potisk a do obalů je vloženo pár stran z bookletu, vytištěných na kvalitním papíře, v případě her celý manuál. Dokonalost plagiátů je tak vysoká, že pokud se na médium hry pro PlayStation nepodíváte z druhé strany a nezjistíte, že je stříbrné namísto černého, tak nepoznáte, že jde o pirátskou kopii. Dokonce i obaly jsou "originální". Téměř všechen software je lokalizován do ruštiny a to včetně her pro PSX a PS2! Drzost místních prodejců jde tak daleko, že na mnohých obalech jsou i "originální" holografické nálepky. Neuvěřitelné. A nezapomeňte, že nic z toho vás nebude stát víc než 300 korun! Nabídka je skutečně široká, včetně toho, co ještě nevyšlo! Již koncem června jsme si tam tedy krásně mohli zakoupit takový Warcraft 3 nebo Unreal Tournament 2003. A co dělá policie? No, ta přece řídí dopravu na přilehlém parkovišti, aby nedocházelo k dopravním zácpám. Návštěvnost je totiž enormně vysoká.

Ilustrační obrázek

A ač se to zdá neuvěřitelné, v novinovém stánku vedle této tržnice jsem dokonce sehnal Oficiální ruský PlayStation magazín, který se tak nějak věnuje jak PSX tak PS2ce, ale zjevně na to má licenci. Oproti našim magazínům je sice nepoměrně chudší jak do počtu stran tak i do kvality obsahu, ale i snaha se cení. Docela pekelným šokem ovšem bylo zjištění, že na titulní stránce je azbukou napsáno tak asi dvě a půl slova, protože názvy her se píší latinkou. Po delším dohadování s prodavačkou jsem jej tedy zakoupil (nějak ji vůbec nemohlo napadnout, že když tam tak postávám, tak si chci něco třeba i koupit, což je v Rusku docela obvyklé - v jednom stánku jsem si chtěl koupit pepsi, prodavačka ji vytáhla z boxu, prohodila něco s čučícím kolegou, vrátila ji zpátky a čučeli spolu dál) a vydal se zpět na onen "toaletní" vlak.

Cestou zpět jsme s kolegou zjistili, že Rusové vlastně ani žádné obchody nepotřebují, protože si nakoupí pěkně ve vlaku cestou z práce. Po celou dobu totiž vlakem procházeli prodejci čehokoli a věnovali se tuhé pařbě hry "Kdo prodá větší blbost", počínaje svatými obrázky, přes zmrzlinu a ohebné tužky, až po pumpičky do kečupů a rybářské klobouky s moskytiérami konče. K nemalému údivu, každý v našem vagónu něco prodal. Zajímavým poznatkem se ukázalo zjištění, že ve stanicích otevírá vlak dveře asi tak na dvě sekundy, takže svoji zastávku přejedete raz dva. Vzhledem k tomu, že jsme ale jeli na konečnou, se tato zkušenost ukázala jako bezpředmětná.

Nakonec jsme tedy konečně dorazili na hotel, hodili jsme v devět večer již pod mírně skloněným sluncem lehčí refresh ve Volze a po celodenním herním půstu se s novou chutí pustili do pařby deathmatche v "Katóryje Atfjortce".
Závěr této podrobné studie je tedy následující. V Rusku se hraje a hraje se tam hodně a kvalitně. Mnohé z her, vlastně prakticky všechny, se na tamější trh dostanou mnohem dříve než na náš, povětšinou dokonce i dříve než na jakýkoliv trh jiný (snad jen s výjimkou thajského). Ceny her jsou v Rusku přijatelné, ba přímo velmi příjemné a ostře potírající malé pirátství. Hráčům se rozhodně nevyplatí, aby si hry pálili sami. Trochu mě zarazila úzká škála herních periodik, ovšem o to více mě zaujala situace co se týče místních slečen a hlavně pestrá paleta mnohých místních her, z nichž nejznámější jsem zmínil výše. A ani mi v tu chvíli nevadilo, že to nejsou videohry. Máte-li tedy ještě před dovolenou, rozhodně zvažte Rusko. Za pár šlupek tam budete kingové a po týdnu si i zvyknete na tamní poměry. A za dva týdny se vám nebude chtít domů.

P.S. A abyste neřekli, že jsme škrti, přinášíme závěrem obrázkové srovnání našich videoherních magazínů s konkurencí z Ruska.

Srovnání magazínů věnovaných platformě PS2 Srovnání magazínů věnovaných platformě PS2
Srovnání magazínů věnovaných platformě PS2 Srovnání magazínů věnovaných platformě PS2
Srovnání magazínů věnovaných platformě PS2 Srovnání magazínů věnovaných platformě PS2

Autor:




Nejčtenější

Kingdome Come: Deliverance
Nový trailer na Kingdom Come poodhaluje příběh a létají v něm výkaly

Nová ukázka z historického RPG ukazuje násilný přechod hlavního hrdiny z bezstarostného mládí do dospělosti.   celý článek

Batrman: The Enemy Within
Recenze nového Batmana od Telltale nebude. Je to totiž pořád to samé

Ano, nový interaktivní seriál od Telltale se opět podařil. Pokud vás bavila první sezona, běžte si koupit i druhou. Pokud vás první sezona nebavila, druhou si...  celý článek

Příznivci krajní pravice v Charlottesville ve Virginii (11. srpna 2017)
Končím s vtipy o nacistech, slibuje populární youtuber PewDiePie

Po nedávných událostech v Charlottesville se jeden z nejpopulárnějších youtuberů rozhodl, že už nebude dělat žádné vtipy o nacistech.  celý článek

Cosplay Chun-Li, jedna z nejikoničtějších postav série Street Fighter
Fanouškům připadala herní postava příliš ošklivá, autoři ji předělali

Postava bojovnice Chun-Li byla v bojovce Marvel vs. Capcom: Infinity tak ošklivá, že ji museli autoři v nejnovějším patchi znovu vymodelovat obličej.  celý článek

Zaklínač 3: Srdce z kamene
VIDEO: Vtipný mod do Zaklínače 3. Geralt sviští jako profík na skejtu

Tohle video pobaví. Geralt se díky volně stažitelné modifikaci hry Zaklínač 3 pohybuje po herním světě jako na skateboardu.   celý článek

Další z rubriky

Cosplay Chun-Li, jedna z nejikoničtějších postav série Street Fighter
Fanouškům připadala herní postava příliš ošklivá, autoři ji předělali

Postava bojovnice Chun-Li byla v bojovce Marvel vs. Capcom: Infinity tak ošklivá, že ji museli autoři v nejnovějším patchi znovu vymodelovat obličej.  celý článek

Kingdome Come: Deliverance
Nový trailer na Kingdom Come poodhaluje příběh a létají v něm výkaly

Nová ukázka z historického RPG ukazuje násilný přechod hlavního hrdiny z bezstarostného mládí do dospělosti.   celý článek

Black Mirror Remake
Česká adventura Posel Smrti se dočká remaku. Budou ho dělat Němci

Jedna z nejlepších českých her vůbec se po 14 letech od vydání dočká kompletního přepracování. Nepracují na něm však původní autoři a od originálu se má lišit...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.