Život je jeden velký koloběh. Každou vteřinou jedna věc zaniká, druhá vzniká. Lidé umírají, rodí se noví. Nikdy nic nezmizí úplně, rovnováha zůstává stále zachována. Občas ale odejde někdo našemu srdci drahý, koho nám nic nenahradí. Není tomu ani jeden rok, co světem proletěla zpráva o konci francouzského Crya – společnosti, která si na jedné straně už od svého počátku budovala pověst tvůrce bizarních podivností, ale kterou jsme na straně druhé nazývali „grafickými mágy“ a opěvovali její výpravná dobrodružství v čele se sérií Atlantis. Jak už to tak ale bývá, jednou jsi nahoře, jednou dole; Francouzi usnuli na vavřínech, prvenství v grafice ztratili a začali nás zaplavovat nudnými historicko-naučnými tituly, kterými si pod sebou doslova a do písmene podřezali větev. Byl konec. A za sebe nemohu říct, že by mě to nějak zvlášť mrzelo.
O to více mě překvapil titul Salammbo od původem americké The Adventure Company (TAC). Společnosti, která v minulosti distribuovala tituly Crya za velkou louží. A právě Cryo se mi vybavilo na mysli ihned poté, co jsem Salammbo spustil. Co jsem spatřil její „divnou“ grafiku v enginu Omni3D, co jsem si vyslechl její „historicky-divný“ příběh, co jsem uslyšel ty staré známe hlasy s francouzským přízvukem, které jsem pravidelně slýchával v každičkém titulu Crya. Ptáte se jak je to možné? Odpověď je naprosto jednoduchá. Po krachu francouzů vzala TAC pod ochranná křídla několik vývojářských týmů, které v minulosti pro Cryo pracovaly. Konkrétně za Salammbo stojí valná část tvůrců hry Atlantis 3, k nimž se přidal Phillipe Druillet – uznávaný francouzský kreslíř, který na poli počítačových her vešel do podvědomí jako designér a hlavní grafik rozporuplné série Ring. To on dal titulu Salammbo vizuální podobu, jež ze hry sice dělá malé umělecké dílo, nicméně na obyčejné hráče působí již tradičně poněkud… „divně“.
|
|
|
Psalo se třetí století před naším letopočtem. Napětí mezi Římem a Kartágem trvalo již delší dobu. Záminka ke změření sil se našla na Sicílii, když Mamertini, žoldnéři syrakúského vládce, požádali o pomoc jak Řím, tak i Kartágo. Oba soupeři se utkali ve třech hrozných punských válkách. V první, která trvala více než 20 let (264-241 Př.n.l.), se bojovalo o hegemonii na Sicílii. Kartaginci byli nakonec poraženi, ztratili Sicílii, Sardinii a Korsiku a byli odsouzeni k vysoké válečné kontribuci. Příčinou druhé punské války (218-201 př.n.l.) bylo osmiměsíční obléhání městského státu Saguntum (dnes španělské Sagunto), spojence Římanů, Kartaginci. Vyhladovělé město, které marně čekalo na římskou pomoc, Hannibal (kartaginský vojevůdce) nakonec zničil. Když mu Řím vypověděl válku, rozhodl se podstoupit s armádou pěšáků, jezdců a válečných slonů, svízelnou cestu z Hispanie přes Pyreneje a Alpy a napadnout Řím od severu. V několika bitvách byli Římané tvrdě poraženi, avšak nakonec byl roku 202 př. n. l. v bitvě u Zamy Hannibal poprvé a naposled poražen. Kartágo ztratilo ve prospěch Říma Hispanii a mimoafrické državy, muselo vydat všechny válečné lodě a slony, a zaplatit 10.000 talentů stříbra (1 talent = 26 kg). Nové sebevědomí pomáhalo Římanům v přípravě na třetí punskou válku (149-146 př. n. L). Za záminku si Řím vzal spory Kartága s numidským králem Masinissou. Celé dva roky se Kartágo zoufale bránilo, než bylo spáleno, srovnáno se zemí a posypáno solí. Římský mravokárce M. P. Cato, který neopomněl končit každou veřejnou řeč slovy: "Ostatně však soudím, že Kartágo musí být zničeno" (Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam) se zkázy nedočkal. Zemřel roku 149 př. n. l.
|
Zvláštní název „Salammbo“ nepochází z bujné mysli tvůrčího týmu, jak by se zprvu mohlo zdát. Naopak – stejné jméno nesl též román od francouzského spisovatele devatenáctého století Gustava Flauberta, a patřil jedné opravdu půvabné dívce. Milostný příběh dcery Hemilcara, velitele Kartaginců, se odehrává na pozadí první punské války mezi Římem a Kartágem ve třetím století před naším letopočtem. Zatímco se kartaginští žoldnéři, unavení z nekonečného čekání na slibovaný žold za boj proti Římu, vzbouřili a město oblehli, zamilovala se Salammbo do Matha, vůdce rebelů a především muže, který stojí na opačné straně barikády, než její otec. A to je problém, který se ovšem možná podaří vyřešit naprosto jinému člověku. Vězni, jemuž se z Kartága podařilo uprchnout za nemalé pomoci právě Salammbo, a který jí za to slíbil vykonat malou službičku: Musí doručit jistý předmět Mathovi a vyřídil mu, že smí otce Salammbo požádat o její ruku. Láska a válka jsou ale dvě různé věci, s nimiž nelze bojovat dohromady, a tak se celá situace poněkud zkomplikuje a to především pro našeho hrdinu, uprchlého vězně… Mimochodem, jeho jméno je Spendius.
Flaubertovo dílo není v našich končinách příliš známé, naopak v jeho rodné Francii na něj nedají dopustit. Sám Druillet ho před lety přepracoval v rozsáhlý kreslený comics, tudíž pro něj design hry nejspíš nebyl příliš tvrdým oříškem. A musím říct, že rčení „popustil uzdu svojí fantazii“ nevystihuje jeho vizuální ztvárnění hry ani zdaleka přesně. Tak za prvé, v této hře nejde o realistické zpracování historické události ani příběhem, ani grafikou. Spíš to vypadá, jako bychom se nacházeli v nějakém smyšleném fantasy světě, ne nepodobnému tomu z Ringu I a II. A za druhé, architektura domů je opravdu nepopsatelná, nad nimi se rozpíná ohnivá obloha a všude kolem se pohybují prazvláštní zvířata, která jsou genetickým křížencem mezi dinosaury a draky. Poněkud zvláštně vypadají i některá „lidská stvoření“. S výjimkou Salammbo a několika dalších krásek mají mnohé z postav červené oči, zvláštní anatomii (členové jedné rasy vypadají jako ghoulové, strážce kartáginské pokladny zase jako mix mezi medvědem a Golemem) a konečně též jejich oblečení, v případě vojáků brnění, si vyslouží minimálně velkou porci obdivu. Dohromady to všechno působí neuvěřitelně zvláštně a atmosféricky, bohužel ale taky kvůli přehnané komplikovanosti poněkud nepřehledně a zmateně.
|
|
|
Francouzský romanopisec, významný představitel realismu, se narodil v Rouenu roku 1821 a zemřel v Croissetu roku 1880. Jeho díla odráží dvě různé tváře autorovy povahy. První je uchvácená romantickým lyrismem, rozletem myšlenek a harmonií, druhá se pokouší hledat objektivní pravdu. Tento kontrast je znát v mnoha jeho dílech, jejichž společným tématem je ironické a skeptické pojímání života, které vede až k nihilistické prázdnotě. Román Salammbo napsal v roce 1862 a líčí v něm povstání kartaginských žoldnéřů vedených přeběhlým římským otrokem Spendiem a vůdcem barbarů Mathem proti Kartagincům, stejně jako Mathovu lásku k Salammbo, dceři kartaginského vojevůdce Hamilkara. Na jedné straně tedy kniha velmi detailně popisuje hrůzné krveprolití během Punských válek, hladovění a s tím spojený kanibalismus nebo rituály s dětskými obětmi. Na straně druhé se soustřeďuje na Hamilkarovu dceru, překrásnou Salammbo, která aby odvrátila záhubu Kartága, musí od Matha získat důležitou posvátnou relikvii zvanou Zaimph. Zajímavostí je, že pasáže popisující vztah mezi Salammbo a Mathem patří k těm nejerotičtějším, jaké kdy byly v literatuře 19. století obsaženy. Flaubert tak vytvořil originální typ historického románu, který byl zcela odlišný od starší historické prózy.
|
Na přehlednosti hře nepřidá ani starý známý engine Omni3D, jež v Salammbu oslavuje svůj návrat z hrobu. Bohužel na tu oslavu zůstane sám. Přestože je zde možnost volby rozlišení od nízkých 640x480 po slušných 1024x768, na samotnou grafiku „bublinových“ lokací, v nichž se můžeme volně otáčet o 360 stupňů, to žádný znatelnější vliv nemá. Stále vypadají až příliš kostkovaně, což v kombinaci s Druilletovým surrealistickým stylem působí poněkud „rozplizle“. Výhody vyššího rozlišení se naopak projevují na velmi dobrých animacích a na postavách, které si můžeme během rozhovorů prohlížet pěkně zblízka.
Už jsem se zmiňoval o podobnosti Salammba s Ringem. Bohužel obě hry mají kromě grafiky společnou ještě jednu věc – vhodí hráče do světa, o němž mu prakticky vůbec nic neřeknou. A pokud hráč neví, co to byly punské války, jaká situace panovala v Kartágu a co jsou zač všechny ty divně vypadající postavy, s nimiž se setkává, bude značně zmaten. Za takové situace se hra nehraje zrovna příjemně a místo toho, abyste se soustředili na příběh a na puzzly, snažíte se pochopit podstatu, spjatost a především vlastní logiku světa, v němž se nacházíte. Při troše štěstí se vám to v průběhu hry podaří, ale to nic nemění na faktu, že znalost Flaubertova románu je obrovské plus, které hratelnost přenese do značně pozitivnější roviny. Nicméně pracně shánět a číst Salammbo v knižní podobě (její kompletní přepis naleznete i na internetu, ovšem pouze v angličtině), jen abyste si mohli naplno vychutnat její herní verzi, to považuji za naprostou demagogii.
|
|
|
Nadaný francouzský kreslíř, fotograf, amatérský herec, sochař a tvůrce comicsů Philippe Druillet se narodil v Toulouse 28. června 1944. Za svoji bohatou a stále trvající kariéru se podílel jako výtvarný režisér na hraných filmech, operách (konkrétně Wagnerově Vesmírné opeře), sám vytvořil několik animovaných filmů, ale především vešel v podvědomí jako autor sci-fi comicsů. Svůj první comicsový hit vytvořil v roce 1966, jmenoval se "Sloane: Le Mystere des Abimes". V roce 1975 se stal spoluzakladatelem Métal Hurlant, legendárního sci-fi časopisu, který kromě prózy obsahoval i kreslené příběhy určené víceméně dospělým. Během následujících let vytvořil Druillet několik plnokrevných comicsových románů, z nichž nejznámější je právě trilogie Salammbo. Tato zcela přepracovaná verze Flaubertova románu vyšla celobarevně na vysoce kvalitním křídovém papíře v letech 1981 (první díl), 1986 (druhý díl) a 1993 (třetí díl). Salammbo zároveň popírá všeobecný dojem, že comics musí být nutně komický, respektive humorný. Naopak - stejně jako Flaubertův originál je kniha plná násilí, hrůzyplných bitevních scén a erotiky. Ale především je plná špičkových kreseb. Druilletův vizuální styl je velmi těžké charakterizovat. Není ani comicsový, ani realistický. Jeho panely jsou hustě zabydlené jako Boschovy malby, jsou komplexně renderované jako u Salvadora Dalího, stejně tísnivě komplikované jako u H. R. Gigera a přitom stále realisticky surreálné jako je science fiction. Druillet svými díly zásadním způsobem ovlivnil vývoj francouzského comicsu, zvaného "bande desinée".
|
Ke všemu ve hře samotné není moc o co stát. Úkoly jsou poměrně jednoduché a nápaditosti příliš nepobraly, i když se samozřejmě najdou i výjimky. Klasické adventurní postupy jsou doplněny několika mezihrami, jako je házení helmy na pohyblivý terč (Kartaginci holt měli zvláštní druh zábavy) nebo střelba lukem do běhajících prasat, avšak primitivnost těchto úkolů shazuje jejich zábavnost do podprůměru. Spendiova vážnost dokonce ke konci hry stoupne tak vysoko, že se stane vojevůdcem ve dvou strategických bitvách. Ty patrně měly hru okořenit, nicméně se nakonec zvrhly jen v náhodné hledání jediného správného rozestavení čtyř „pluků“ na bitevním poli (samotná bitva se odehrává automaticky). Suma sumárum, celková hratelnost Salammba je přinejlepším průměrná a úspěšné zvládnutí všech úkolů a nástrah zabere nanejvýš deset až patnáct hodin.
Přesto si tvůrci zaslouží absolutorium alespoň za jednu věc, a tou je hudba. Soundtrack se skládá především z vážné hudby, která jen podtrhuje umělecké pojetí této hry, a mezi více než dvaceti skladbami nalezneme i Dvořákovu devátou symfonii v podání Slovenského filharmonického orchestru. Jenže k čemu je vynikající hudba a originální surrealistické pojetí grafiky, když hra samotná ve hráči zanechá jen pocity zmatenosti a nezajímavosti? Onen v nadpisu avizovaný návrat Crya ve velkém stylu se tedy nekoná. Naopak – Salammbo je jen dalším důkazem, že tato společnost nemohla zůstat mezi živými dlouho. Je to hra, kterou můžeme vzhledem k jejímu pojetí a zpracování označit jakkoliv, jen ne jako průměrnou, avšak paradoxně právě tento pojem docela trefně vystihuje, jak se u ní budete bavit. V tom lepším případě.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
