Ve fotbale a v hokeji patřívalo Japonsko dlouhá léta k otloukánkům, ale to se změnilo, přinejmenším tedy v tom fotbale. Nic se ale nemění na tom, že jejich národním sportem zůstává sumó, bohužel z hlediska videoher ne úplně vhodný objekt pro chrlení kasovně zajímavých titulů. To by ale nebyli vynalézaví Japonci, aby si neporadili - a tak tu máme asi historicky první masově rozšířený sport virtuální: kolektivní šermovačku.
Zopakujme si hlavní pravidla. Hřiště – ehm chceme říci bojiště - sestává z na jedné straně modrých, na druhé červených „základen“, tvořených čtyřmi do země zapíchnutými praporci a propojených mezi sebou cestami. V postupu mimo nalajnované cesty zpravidla střídavě brání palisády, zdi a vodní toky. Základna má rovněž speciální prchací východ, za nímž je buď nápadně tmavo nebo tu více, tu méně evidentně slepo – tudy utíkají do šaten demoralizovaní borci. Pokud tímto směrem zamíří dezorientovaný živý hráč, objeví se něco na způsob značky nepovolaným vstup zakázán plus pro jistotu i
neviditelná bariéra. Základnu brání několik kapitánů a sem tam nějaký ten vyšší důstojník, jemuž nad hlavou svítí jméno. O řadové vojáky prakticky nemá smysl si tupit meč, protože na každou bitvu je ne právě velkorysý časový limit.
Jde pořád o to samé: pobít milion nepřátel a pak si máčet palec.
Poté, co vybijete bezejmenné kapitány i pojmenované velitele, řadoví obránci základny se stejně dají na bezhlavý úprk směrem k místu, kam vaši maličkost nepustí již zmíněná neviditelná bariéra, což je z jejich hlediska veskrze racionální přístup. Jakmile se tak stane, čtyři praporce se bleskově přebarví na barvu vítěze a kolem nich se zahemží vaši kolegové, bez ohledu na to, že jste místo třeba vyrubali sami a široko daleko nebylo po soukmenovcích ani slechu. Jedna ze základen na každé
straně je „hlavní základna“: vypadá úplně stejně jako ta běžná, akorát nad ní vlaje o prapor víc. Vítězství vás nemine, pokud opanujete protivníkovu hlavní základnu, což většinou znamená, že zabijete jeho šéfa šéfů. Ten bohužel není non-stop přítomen, ale objeví se v soupeřově hlavní základně jedině tehdy, když vámi vlastněné a dobyté základny tvoří spojitý řetězec. Coby řádní testovači samozřejmě různě namáháme materiál, takže jsme zkusili doběhnout hned zkraje
k soupeřově hlavní základně a vybít ji, schválně, co na to rozhodčí. Nu, zapomeňte na kapříky – takto nevyhrajete, protože jste v klasickém ofsajdu, což se vám připomíná patřičnými hláškami na obrazovce o vaší „izolovanosti“. Tolik tedy k základním pravidlům.
Dnes recenzovaná hra je ale ze sub-série Empires, která se snaží pozvednout množství užitečných strategických prvků z levelu nepatrné na větší než nepatrné. To
se projevuje především v mezerách mezi jednotlivými bitvami „příběhového“ Empire modu, vedle něhož je k dispozici ještě Free mod, sloužící k tréninku a levelování postav: na výběr jich jsou čtyři stovky plus si můžete tvořit postavy vlastní. Mimochodem nás dost překvapilo, když se námi ve Free modu vytvořená Marka Novakova objevila nečekaně v Empire modu a to na straně protivníka!
V příběhovém modu má hráč příležitost k řadě taktických rozhodnutí. Nejprve se koná porada. Ta spočívá ve výběru z několika variant dvojice karet – rozkazů typu: ulov divokého koně, jeď na inspekci a naslouchej hlasu lidu, uval na poddané mimořádnou daň, odpočívej a nedělej nic, otevři doly na zlato, vylepši opevnění, uzavři krátkodobé spojenectví a tak dále. Jak už z obsahu rozkazů vyplývá, větší riziko rovná se větší zisk ale i potencionální ztráta. Doly mohou
obsahovat bohatou žílu, ale taky starou belu, bizarní „lov divokého koně“ může skončit fiaskem, stejně tak diplomacie. Podle úspěchu nebo
neúspěchu přibývají nebo ubývají peníze, případně těm velitelům, kteří byli úkolem pověřeni, se upravují profily. Kromě svěřování speciálních úkolů lze konkrétním důstojníkům i přidělovat posty ve vaší válečné mašinérii, což by se mělo dít podle zásluh – tím s nimi utužujete přátelství a to má v boji svůj význam: ve spojení se spřátelenými veliteli můžete v bitvě použít spřažený musou útok, což nejen dobře vypadá, ale i funguje. Zaměstnat lze i zajatce z bitev: někteří pohrdavě odmítnou, jiní se stanou vítanou posilou. Na dobytých územích pak nezapomeňte obsadit správu svými lidmi. Popravovat vám ale hra nedovolí, jen propouštět
– což je vzhledem k rozjásanému počítadlu obětí bitev paradox. Dále můžete vydávat dekrety, týkající se celé řady okruhů: domácí politiky, zbrojení, vojska, náboru, cvičení nebo diplomacie. Konkrétní dekrety pak zahrnují i tak zvláštní požadavky jako povinný trénink v čajovém obřadu nebo v debatování. Smyslem a výsledkem je opět vylepšování profilů. Počet rozkazů, které můžete vydat, je v rámci kola omezený, ale postupně se zvyšuje v závislosti na rozsahu již ovládaného
území. Péče věnovaná strategické části není pro úspěch úplně nezbytná, ale vyplatí se, jak si ukážeme za chvíli.
Bezkonkurenčně největším problémem hry je vaše „strategická“ mapa.
Co si budeme povídat, přese všechny nesporně osvěžující strategické prvky, devadesát karet s rozkazy, čtyři sta základních postav, obchodování, přírodní pohromy nebo řadu volitelných scénářů dobývání Japonska zůstává základ nové hry se slovem „Warriors“ v názvu stále tentýž jako dřív. Nebudeme jednotlivé datadiskoidní díly série vyjmenovávat, jen podotýkáme, že jich je na různé platformy několik desítek a přes kosmetické odlišnosti jména a obsahu jde pořád o to samé: pobít milion nepřátel a pak si máčet palec ve studené vodě. Umělá inteligence ale nepůsobí úplně marným dojmem – a to i díky jednomu
evidentně nefér triku. Bezkonkurenčně největším problémem hry je totiž vaše „strategická“ mapa, která je sice moc hezky 3D, navíc báječně vybarvená, ale současně jde o jednu z nejhorších map, jakou jsme kdy viděli ve hrách libovolných žánrů. Možnosti postupu jsou znázorněny tlustými barevnými pásy, klenoucími se nad krajinou do oblouku, zatímco vaše maličkost je nevýrazná modrozelená šipka, přilepená k zemi, často rovněž zeleně porostlé. Nezřídka marně hledáte, kde pod těmi klenoucími se nádherami a na podkladu barvy podobné barvě vaší značky vůbec jste - o bádání, kterým směrem se díváte, ani nemluvě. Je neuvěřitelné, že ač byl kompas vynalezen v Číně v období dynastie Chan, jež skončila roku 220 našeho letopočtu, hra, která se odehrává v šestnáctém století, o tomto vynálezu zjevně nikdy neslyšela.
|
Třebaže si můžete vybrat mezi mapou „automatickou“ a manuální, stejně vám to nepomůže. Člověk by myslel, že automatická mapa se samočinně otáčí tak, aby pohled vpřed ve hře odpovídal směru vpřed na mapě, a tím zajišťuje stálý přehled. Chyba lávky. Oba typy mapy jsou téměř k ničemu a mnoho bitev prohrajete prostě proto, že ztratíte orientaci a nestačíte se včas dostat tam, kde to hoří. Umělý soupeř totiž na rozdíl od vás zjevně kompasem disponuje a kromě kompasu ještě pozorovateli v balónech, případně jasnovidci, protože vždy přesně ví, kdy jste se vzdálili příliš a ihned si to namíří k vaší hlavní základně: přímočaře a drtivě účinně. Neustále tak řešíte rozpor mezi potřebou bránit hlavní základnu a útočit na místo, které je bohužel na opačném konci mapy. Naštěstí, pokud ke hře nepřistupujete úplně ledabyle, zjistíte, že když věnujete svým vojákům trochu péče ve výše zmíněné strategické části, dokáží něco udělat i sami, čehož lze i je třeba
využívat. Směrovým křížem jim totiž můžete zavelet k hromadnému útoku, obraně, semknutí šiků kolem vás nebo k boji podle volného uvážení a rovněž lze přes menu zadávat úkoly jmenovitě a útočit tak s konkrétními důstojníky na konkrétní osoby nebo místa, případně analogicky určené osoby či místa bránit.
Pochopitelně čím „namachrovanější“ velitele máte, tím větší je na ně spolehnutí. Na nižších úrovních z pětistupňové škály obtížností stačí hromadně zavelet k obraně, pak se trochu sám proběhnout po mapě a vybít co nejvíc soupeřových velitelů - načež můžete s klidem zavelet ke zteči a jen s uspokojením přijímat hlášení o zdolaných základnách. U vyšších obtížností už coby osamělý korzár dostanete na budku dřív než řeknete „sámsistačím“, ale princip zůstává stejný – jakýmkoli způsobem zredukovat stavy soupeřových velitelů a pak poslat vlastní síly do útoku. Bez důstojníků protivník nesestaví patřičně
smrtící formace, takže se po cizích lampasácích shánějte důrazněji než mladá žena ve městě dobytém nažhaveným nepřítelem. Snaha oběhat úplně všechno osobně ale nevede k dobrému výsledku, protože, jak již bylo řečeno, mapa je hrozná, vzdálenosti značné a ani na koni nejste u všeho včas. Výhodou je možnost
ukládat bitvu v jakémkoli okamžiku, ale rádi bychom ji vyměnili za zrušení časového limitu.
Samostatnou kapitolou je grafika, nehodná next-gen platformy, především co se týče prostředí. Kamera je o něco více skloněná k zemi, než by bylo pohodlné, ale když si ji ručně pozdvihnete, zjistíte, že má její sklon dobrý důvod: při pohledu do krajiny totiž nezřídka vidíte, jak se scenérie dokresluje způsobem, jako když rozbalujete kulisy - což je opravdu tristní. Navíc bojiště svou plastikovou umělostí jen posiluje spíš výše zmíněný pocit sportu než války. Vojáci se podivně objevují
|
Víc než špetka strategie
Víc než moře rubání palcemDo skoku a seku hraje hudba o poznání méně agresivní než v počátcích série a komu se motiv nelíbí, může si vybrat jiný. Životnost hry si případně prodloužíte offline kooperací s jedním spoluhráčem – se všemi zápory i případnými klady pařby na rozdělené obrazovce.
| Samurai Warriors 2 Empires | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
