Šavlový tanec v krvavém aranžmá: Ninja Gaiden II

Udatný ninja Ryu Hayabusa vyráží na druhou křížovou výpravu za pravdou, láskou a záchranou světa.

Ninja Gaiden II

Krvavé akční hry jsou sice veřejností mnohdy značně kritizovány, ale ani to nemůže zabránit úspěchu těch nejlepších kousků, mezi něž lze zařadit i dnes recenzovaný Ninja Gaiden II. V této hře se ocitáme v kůži osamoceného hrdiny Ryu Hayabusy, jenž bez milosti rozseká vše, co se mu postaví do cesty. Vedle gejzírů krve ale tato hra nabízí i velmi slušnou akční hratelnost, jejíž kvality jsou zastřeny snad jen diskutabilní obtížností, která uspokojí v prvé řadě akční matadory.

Bylo by ale chybou podlehnout dojmu, že Ninja Gaiden II je příjemnou procházkou v růžovém sadu.

Druhý díl ale přeci jen vyšel, co se týče obtížnosti, vstříc i příležitostným hráčům a jde v tomto ohledu ještě dále než PS3 remake prvního dílu s podtitulem Sigma. Tentokrát si tak hned na počátku můžeme zvolit jednu ze dvou obtížností (další se zpřístupní po dohrání), takže i naprostí začátečníci mají jakous takous šanci dostat se dál než k prvnímu bossovi.

Mimochodem bossové jsou ale ve druhém dílu lehčím zklamáním. Nelze jim upřít nápaditost ani stylovost, ale souboje s nimi tak trochu postrádají šťávu – chtělo by se až říci, že jsou možná až trochu nudné a jednotvárné. Není tak vyloučeno, že je budete místy považovat spíše za nutné zlo, které je potřeba překonat, abyste se v příběhu posunuli dále. V souladu s výše napsaným pak je i jejich obtížnost. Jestliže v prvním dílu představoval první boss jakýsi prubířský kámen, po jehož překonání jste již mohli směle pokračovat s tím, že základní mechanismy již máte zažity, v dílu druhém je nárůst jejich obtížnosti postupný, stejně jako v případě celé hry.

Bylo by ale chybou podlehnout dojmu, že Ninja Gaiden II je příjemnou procházkou v růžovém sadu. Není. Výchozí úroveň obtížnosti je nastavena stále dost vysoko, akorát že ne v tak skoro až nesmyslné výšce jako v prvním dílu. Pokud ale nepatříte k zasloužilým akčním harcovníkům, připravte se na to, že vstup do hry bude krutější, než jste čekali. Pokud ale naopak již máte zkušenosti s prvním dílem, budete tu jako doma.

Vstříc novým hráčům pak hra vychází i novým systémem léčení. Není již potřeba spoléhat se pouze na léčivé předměty a pokud možno maximálně přesný boj, v němž slíznete jen minimum ran, ale je zde možnost trochu více popustit uzdu svému řádění. Po každé bitce se totiž zdraví doplňuje automaticky, ale přesto to neznamená, že byste se mohli nechat mlátit jako žito. S každou slíznutou ránou se vám totiž snižuje maximální hodnota zdraví a „plný kotel“ se obnoví až poté, co použijete příslušný léčivý předmět, nebo u savepointů, které při prvním použití slouží i jako „stanice první pomoci“.

Prostým zběsilým mlácením kolem sebe se člověk nikam nedostane.

Díky těmto „ústupkům“ působí lepším dojmem i samotná hratelnost, která je nyní plynulejší, svižnější a člověk není u hraní tolik stresován, že ho pár neodhadnutých ran může poslat do věčných lovišť. Opět je ale potřeba zdůraznit, že ani v tomto ohledu se nejedná o žádnou selanku. Poměrně brzy vychází najevo, že prostým zběsilým mlácením kolem sebe se člověk nikam nedostane. Je tedy opět nezbytně nutné správně časovat údery, sledovat pohyby nepřátel a v pravý čas na ně udeřit protiútokem a v neposlední řadě i správně uhýbat, skákat a pohybovat se po lokaci. Naštěstí je ale tentokrát prakticky od samého začátku zřejmé, že ačkoliv se něco nedaří, tak se to dá zvládnout.

Lehčím zklamáním ale je skutečnost, že i přes pár nových prvků se hratelnost od prvního dílu prakticky nikam neposunula. Je to zkrátka víceméně stále ta samá rubačka, ačkoliv zábavnost se jí upřít rozhodně nedá. Ryu disponuje dvěma základními údery, skokem a krytem, což samo o sobě dává docela slušné možnosti pro tvorbu všemožných komb, která jsou nejen účinně devastující, ale zároveň mnohdy i moc hezky vypadají. Všechno se to pak ještě násobí možností používat různé zbraně, které postupně buď nalézáme nebo si je můžeme i koupit. S různými zbraněmi Ryu provádí různé pohyby, takže vizuálně se hra rozhodně jen tak nepřejí, zvláště když je všechno neustále kořeněno potoky krve.

Vedle toho jsou zde ale i dost slušné možnosti pohybu po scéně jako například běh po zdech nebo přeskakování mezi nimi tak, abychom se mohli dostat i na zdánlivě nepřístupná místa, kde se většinou skrývá nějaký předmět, pro který stojí za to lehce odbočit z jinak téměř absolutně lineární trasy, po níž nás hra vede. Škoda jen, že je nám to umožněno pouze na místech, která nám hra sama určí.

Minusové body v tomto ohledu znamenají i animace pohybu hlavního hrdiny při „běžných“ činnostech jako je běh nebo chůze. Tedy ne že by byl Ryu nějak extrémně toporný, ale zcela přirozeně to rovněž nepůsobí. Nejvíc ale naštve fakt, že nedokáže přeskočit nebo přelézt ani nízké překážky, pokud tedy není stanoveno, že tudy vede cesta dál. Možná by to s sebou neslo nějaké problémy, které nevidíme, ale pokud se ninja zastaví o neviditelnou bariéru u hromady sutin, přes kterou by s pomocí berlí přelezl i člověk se zlomenou nohou, působí to směšně s velmi hořkou příchutí.

Doraž ho!

Ninja Gaiden 2 sice je v prvé řadě ukrutnou rubačkou, ale bez elementární dávky rozmyslu a taktizování zde příliš dlouho nepřežijete. Různých přístupů je několik a závisí jak na výběru zbraně (případně na jejím levelu nebo levelu speciálních útoků), tak na osobních preferencích způsobu boje, ale i na zkušenostech – ostřílenější hráč si zkrátka dovolí více. Do začátku se ale asi nejvíce vyplatí osvojit si techniku kontrů.
Pokud se vám kontr povede, nepřítele to zraní tak, že je pak jednoduchým cílem pro finální brutální dorážku. Zraněného protivníka většinou poznáte podle toho že mu třeba chybí ruka, což je zároveň znamení, že je tento protivník značně podrážděn a představuje větší nebezpečí. Pokud se vám ale podaří ihned po kontru nasadit zničující dorážku, ani nezjistí, že ho něco škráblo. Celý tento proces je totiž zároveň i o dost rychlejší, než kdybyste se snažili potvoru umlátit „konvenčními“ údery.

Pochválit je ale potřeba soubojový systém. Ten sice není úplně jednoduchý ani intuitivní, ale po chvilce osvojování dokáže prodat své kvality. Až se naučíte správně zasazovat protiútoky a navazovat na ně silné „dorážecí“ údery, bude vám činit radost třeba jen pohled na Ryův krvavý balet, při němž prakticky jakýkoliv počet nepřátelských potvor vystupuje pouze v roli statistů. Pak jsou speciální plošně ničivé útoky s využitím spirituální energie Ki již jen sladkou třešničkou na dortu upečeném ze syrového masa.

Stejně jako u bossů je zde ale prakticky ta samá nepříjemnost – jednotvárnost. Ta se dostavuje bohužel poměrně brzy a časem přestane působit i kouzlo častých změn míst, kde se děj odehrává (Tokyo, New York, Ryova vesnice atd.). Ty jsou ztvárněny většinou velmi pohledně, a vlastně tak ani nevadí, že se nemůžete vydat jinam, než kam vás hra pustí, ale je škoda, že jsou hezká místa kombinována s těmi méně atraktivními jako stoky nebo zapadlé tmavé uličky, kde prakticky není na co koukat a klasický model „řadoví nepřátelé – animace – boss – animace – přesun na jiné místo – řadoví nepřátelé – atd.“ tak uhodí do očí o to více.

Dobře vypadá i provázání jednotlivých lokací v rámci jednoho místa, přestože je tedy při hlubším zamyšlení dost nelogické. Není tak problém vyrubat pár potvor na ulici, abyste vzápětí průchodem prošli do zahrady a po chvíli se, aniž byste si to uvědomili, objevit uvnitř mrakodrapu. Nedává to sice moc smysl, ale dodává to hře ještě více na spádu a tempu.

Takže celkově lze tuto hru shrnout jako výbornou akci, při níž je ale potřeba se mít na pozoru. Oproti prvnímu dílu totiž nepředstavuje kdovíjaký posun a pro nezkušené hráče bude pravděpodobně příliš obtížná. Pro ty zkušené představuje naopak další pořádnou výzvu a prakticky i povinnost a těm, kteří se nacházejí tak někde mezi, bude možná trochu vadit, že Ryu je tak trochu suchar, a takový žánrově podobný/totožný Devil May Cry 4 tak je přeci jen o poznání stylovější a vtipnější.