Herní průmysl obecně se už nějakou dobu vychloubá, jak hrozivě se rozrůstá, jak v něm proudí stále větší objemy peněz, jak se zvyšují prodeje a celkově kolem zkrátka často létají čísla, která si běžný člověk už skoro ani neumí představit. Z pohledu hráče ale není současnost a budoucnost zase až tak růžová.
Pojem "hráč" je ale v tuto chvíli značně relativní a je to pohříchu právě tato relativita, která herním firmám poskytuje prostor pro zmíněná velkolepá prohlášení. Značnou část tržeb a obratů dnes totiž plyne od zákazníků, kteří, s trochou nadsázky řečeno, považují Wii za fitness nástroj.
Typickým příkladem hráče "nového typu" může být třeba naše kolegyně, která propadla hraní FarmVille na Facebooku. To, co je pro hráče "klasického typu" naprosto nezajímavou hříčkou v okně webového prohlížeče, je pro spoustu jiných lidí téměř dokonalou a návykovou záležitostí.
Velcí i malí herní vydavatelé jsou si toho vědomi, a tak na tom chtějí pochopitelně vydělat i na etablovaných herních platformách. Máme tu tedy sílící vlnu všech možných Rock Bandů, SingStarů a her "pro celou rodinu". A jsou úspěšné i přesto, že na rozdíl od Facebooku nejsou ani zdaleka zadarmo, ale stojí prakticky úplně stejně jako tituly určené pro hardcore hráče. Přitom vynaložené zdroje, délka a obtížnost vývoje se u obou skupin her asi příliš srovnávat nedají.
Dá se říci, že tento trend odstartovala konzole Wii. Její výrobce, firma Nintendo, už dlouho před zahájením prodeje proklamoval, že tento přístroj přinese zábavu pro všechny věkové kategorie. A byl úspěšný. Technologicky nemá oproti svým konkurentům šanci, ale přesto je Wii v současnosti jednoznačně nejprodávanější domácí konzolí. Zatím se jí prodalo 64 milionů kusů, zatímco Xbox 360 (36 milonů) a PlayStation 3 (31 milionů) to sledují z uctivé vzdálenosti.
Jednoduché hry pro každého zkrátka s nástupem Wii zaznamenaly nebývalý úspěch. Dokonalým příkladem může být další kolaga z našeho firemního 
kolektivu, jenž si s přítelkyní k Vánocům pořídil právě Wii, na naše doporučení i s Mario Strikers. Přesto se mu ale zjevně mnohem více líbí kompilace Wii Play, kterou získal při koupi druhého ovladače.
Jak mohou tyto hříčky obstát v konkurenci vynikajícího arkádového fotbálku? Jednoduše: "Když se nakalíme a hrajeme to, tak je to strašná sranda." Inu, možná jsme už trochu zaspali dobu, ale máme za to, že když se "nakalíme", tak je ve výsledku sranda kdeco. Na druhou stranu, proti gustu žádný dišputát, ale leccos to vypovídá o tom, kam by se hry obecně v budoucnu mohly nedejbože ubírat.
Zajímavé ovšem je, že tento trend podporují i samotná herní média. Řeč je v tuto chvíli o médiích specializovaných, nikoli o herním okénku v bulvárním nedělníku. Často se nám stává, že přijdeme ráno do redakce, proběhneme internet, jaké že se to přes noc objevily novinky, a nestačíme se divit.
"V hudební hře XY bude skladba od kapely YZ". "Zpěvačka se soudí s vydavatelem, protože má ve hře jiný odstín vlasů." Nebo: "V nové fitness hře si 
můžete dát nohu za hlavu". Titulky a zprávy tohoto typu se na herních webech objevují prakticky denně. Nic proti tomu, svým způsobem jsou to pořád hry, ale ruku na srdce: opravdu vás jako hráče zajímá zrovna toto? A opravdu je váš zájem tak velký, jak je obecně prezentováno? A pokud ano, tak opravdu se považujete za zkušenějšího nežli jen příležitostného hráče?
Z pohledu aktivního hráče je problém těchto "her-neher" zcela jasný. Aby se totiž líbily pokud možno všem, musí být jejich těžiště pokud možno v naprostém středu. V tomto případě se ale v žádném případě nejedná o střed zlatý, ale spíše smrtící. Partička příležitostných hráčů tak ve výsledku bude celá jankovatá z toho, že si mohou jednoduše pinkat míčkem, jezdit na krávě, cvičit nebo si v karaoke hře zakrákorat oblíbenou písničku.
Hráč, který se ale této zálibě věnuje již nějaký ten rok, tu ale nalezne přinejlepším jen velmi krátkodobé rozptýlení. Jinak vůbec nic. A to i s ohledem na to, že třeba takový Guitar Hero na vyšší obtížnosti představuje už dost slušnou 
výzvu. V praxi se to ale naučíte snáze než třeba hrát hodně dobře třeba Tekkena nebo některou jinou elitní bojovku, což je jeden z těch principiálně (nej)jednodušších žánrů (aby bylo jasno: řeč je hratelnosti a přístupnosti, nikoliv o složitých vývojových procedurách).
Samotná existence těchto her samozřejmě ničemu nevadí. Poněkud ovšem mrazí v zádech zejména z toho, že jsme dnes a denně přesvědčováni, že se nám tyto hry přece líbí a že je přece všichni tak moc chceme. Pravda, bez nich by herní život bezpochyby byl chudší, ale opravdu potřebujeme taková kvanta rodinných her? A vůbec, kolik rodinných her potřebuje a chce průměrná rodina? Určitě nijak moc, ale všechno nasvědčuje tomu, že jich docela dost koupí.
Dá se předpokládat, že tento trend ještě nějakou dobu potrvá. V horším případě budou tyto hry nahrazeny něčím ještě "příležitostnějším", v případě lepším pak celá masa těchto příležitostných hráčů začne od her postupně očekávat něco víc a jejich kupní síla se začne pomalu přesouvat ke klasickým herním žánrům.
A leccos s tím možná udělají i sami vydavatelé, jak ostatně naznačuje nedávné 
prohlášení vydavatelského domu Capcom. Tam zjistili, že dělat pro Wii dobré hry pod hlavičkou známých značek jako například Resident Evil se jim nevyplácí, protože tamější publikum o ně nemá zájem. Proto se do budoucna chce soustředit primárně na vývoj pro PS3 a X360.
To může být náznakem, že velcí vydavatelé přeci jen pořád chtějí dělat i "velké" hry. A nebo to může dopadnout tak, že se nakonec casual hraní soustředí na Wii (případně na některé z budoucích platforem), které je ostatně již dnes jeho baštou, a na ostatních systémech budou hry tohoto typu představovat jen jakési povinné zpestření. Pokud by k tomu došlo, tak bychom byli svědky diferenciace v herním světě zatím vlastně neviděné.
Hudební, rodinné a party hry jsou tedy svébytným fenoménem dnešní herní doby. Z pozice aktivních hráčů bychom si ale přáli, aby se vrátily tam, kde byly ještě v dobách PSone nebo vlastně i v minulé generaci konzolí. Představovaly totiž jen jakýsi zajímavý doplněk klasických žánrů, přičemž paradoxně každý, kdo to s hraním myslel alespoň trochu vážně, měl jednu takovou hru ve své sbírce.
Pokud by totiž nastala situace, že by se hudební a rodinné hry velkým firmám vyplatily více než produkce vysokorozpočtových titulů, byl by to poněkud tristní pohled na ten náš herní svět. Proto, hráči, bděte: možná o nich není slyšet až tak často, ale vedle hromady hudebních a rodinných her se v letošním roce chystá i slušná řádka titulů, které potěší i staré herní harcovníky. Dočíst se o nich můžete třeba v našich aktuálních nebo chystaných přehledech.
