Sam je přesně ten typ chlápka, kterýho si většina z nás okamžitě na první pohled šoupne trefně do škatulky s nápisem "Drsoň, Cedič hlášek". Postavte ho před komando nepřátel se zbraněmi v ruce a bude do jejich koktavého kadenčního monologu cedit hlášky. Postavte ho beze zbraně před ozbrojeného lovícího šmejda z vesmíru a bude cedit hlášky. Pošlete ho jako policajta do školky na přednášku a bude cedit hlášky. Pošlete ho na romantickou večeři při svíčkách s krásnou, jemnou brunetkou a bude cedit hlášky. Pošlete na něj samotného Satana před koncem světa a zase bude cedit hlášky. Udělejte z něho guvernéra a ...jo, pořád bude cedit dokola ty svý hlášky, protože tohle je prostě jeho parketa a dokud skopčí na ní, je "cool". Jakmile ovšem vypadne z role, zjistíte, že je to ve skutečnosti pěkně starej, notně vrásčitej a docela obyčejnej dědek.
Se Serious Samem jako s hrou je to némlich to samé, jen s tím rozdílem, že místo hlášek budete jejím prostřednictvím cedit kulky. Kulky a krev. V každém okamžiku a za všech okolností. Ty krátké přestávky slouží jen k nabití zásobníku, takže je zbytečné se v jakékoliv chvíli začít radovat, že by snad mohlo vypuknout delší příměří, které by se dalo zaplnit i něčím jiným než dalším "Ta, ta, ta, ta", případně "Boom, boom, boom...boom" (ano, poznali jste správně, jde o citaci z Boldrikovy slavné básně "Německé zbraně" :-)) či "Au". Ano, Serious Sam je tělem i duší, na začátku, na konci i v každém okamžiku mezi nimi, "prachsprostá", úplně
obyčejná střílečka z vlastního pohledu, plná herních mechanismů starých jako hry samotné.
Serious Sam je tělem i duší "prachsprostá", čistokrevná střílečka z vlastního pohledu, plná herních mechanismů starých jako hry samotné.
A stejně tak okoukaných. Je úplně obyčejnou střílečkou, protože ničím jiným být nechce nebo proto, že na nic víc nemá, což je vlastně úplně jedno, protože to vyjde ve výsledku nastejno. Nicméně stejně jako takový „guláš s pětima knedlama“, když se umí udělat, může pořád být ještě dost dobrý...ehm..."žrádlo", stejně tak skutečnost, že Serious Sam je obyčejná střílečka, hru samotnou ještě nediskvalifikuje ze škatulky kvalitních her. Na to má bohužel jiné prostředky.
Nejvíce másla na hlavě má celkový koncept hry, který stojí na myšlence "jeden hodně ozbrojený proti desítkám až stovkám méně ozbrojených a to najednou", s jejímž vymyšlením žel autorům patrně došla všechna invence. Od začátku do konce se tak na vás budou v kamikadze stylu ve vlnách pravidelně hrnout mnohdy skutečně možná i víc než desítky nepřátel najednou a vy jim všem budete muset zatnout tipec, než ho zatnou oni vám. A s touhle činností, která je stereotypní sama o sobě, souvisí celá řada dalších stereotypů, které stereotyp jen podtrhávají. Na nějaké osvěžující vymýšlení taktiky na jednotlivé enemáky zapomeňte. Zapomeňte na to, co je víceméně u lepších konzolových akcí běžné. Žádné zkoušení různých postupů, žádné hledání slabých míst, všichni do jednoho mají pouze jedno identické slabé místo: jdou zabít. Ono ale ostatně v momentě, kdy musíte bojovat s
desítkami najednou prostě není na podobné zvariabilňování akce prostor. Nepřijde ani s bossy, protože ti se od ostatních liší jen tím, že vydrží o něco víc. Metroid Prime se nekoná (a Deus Ex tím pádem už vůbec ne – pozn. red.). Dále se samozřejmě musí tahle koncepce hry podepsat i na level designu. V menších či nějak komplikovaněji strukturovaných prostorech se s davy sebevrahů bojovat nedá, takže všechny levely mají v podstatě identickou podobu: velká, rozlehlá prostranství, kde se na vás můžou ze všech stran enemáci vyrojit, pospojovaná občas užšími prostory. Kulisy se sice samozřejmě mění, ale kostra zůstává stejná, takže vás po pár prvních levelech už v tomhle směru hra prakticky ničím nepřekvapí. Aby toho stereotypu nebylo málo, tak způsob, kterým skoro vždy začíná vaše konfrontace se sebevrahy, přišel autorům natolik kouzelný, že ho rovněž jako všechno ostatní aplikují od začátku do konce. Prostě přijdete na nějaké rozlehlejší místo, rozhlédnete se kolem a hele, uprostřed je brnění nebo něco podobného. No a přesně v moment, kdy to "něco" seberete, zhmotní se ze vzduchu kolem vás davy enemáků a hurá řezníkovi pod sekeru. Zhmotní se samozřejmě VŠUDE kolem vás, aby nebylo tak jednoduché je s krytými zády nebo ze zálohy postřílet. No a tenhle proces se opakuje skoro v každém levelu několikrát (mnohdy se opakuje několikrát i na jednom a tom samém místě) s tím, že tomu samozřejmě předchází poklidné zabíjení jednohubek v mezipasážích. V podstatě úplně všechno je tak za chvíli naprosto čitelné a být Serious Sam hráčem pokru, je za chvíli bez gaťat i zlatých korunek v zubech.
No a pokud vás hra nemá čím překvapit, je otázkou, čím vás vlastně může motivovat k tomu, abyste ji hráli dál? Technická stránka hry to bude těžko, protože ta sama na roli motivačního faktoru jednoduše nemá; hudba je taková nijaká a grafika je fantastická tak možná na poměry PSOne, na PS2 je přinejlepším jenom plně funkční.
Od začátku do konce se na vás budou v kamikadze stylu hrnout mnohdy možná i víc než desítky nepřátel najednou.
Budiž ji ale přičten k dobru za všech okolností naprosto stabilní framerate a to i na splitscreenu. Extáze z adrenalinového tripu nedosahuje takové intenzity, abyste si na ni mohli vypěstovat návyk, protože hře díky opakujícím se mechanismům a slabší technické stránce prostě chybí "drajv" a po pár masakrech to už je jen rutina. Tohle všechno pak ve výsledku vystavuje Serious Samovi zcela jednoznačnou stopku v protlačování se z průměru mezi smetánku.
|
Na to, aby klesl ke dnu, má Serious Sam ale přeci jenom pár věcí, které nepředstavují sice vstupenku "vejš", ale "jen" bytelný záchranný kruh před utopením. Jednak navzdory tomu, co bylo řečeno, Serious Sam JE řemeslně slušně zvládnutá práce; ovládání je v rámci možností joypadu u FPSek bezproblémové a technická stránka hry, byť není nijak oslnivá, je naprosto rovněž bezproblémově funkční, což není u konverzí z PC rozhodně zcela běžné.
Serious Sam: Next Encounter není přímou konverzí některého z dílů na PC, nýbrž spíš takovým pseudo pokračováním.
Druhak není Serious Sam: Next Encounter přímou konverzí některého z dílů na PC, nýbrž spíš takovým pseudo pokračováním, které, aby se mohlo zbavit nálepky "pseudo" toho má až příliš společného s druhým dílem na PC (zbraně, nepřátelé, částečně prostředí), nicméně přináší i dost novinek na to, aby šlo jen o jeho pouhou konverzi (pojízdná vozidla, některá nová prostředí, nové hratelné postavy a pár nových enemáků). A za třetí je tu kvalitní kooperativní multiplayer (jen pro dva a jen přes splitcreen), který zábavu zdvihá přeci jen o pár příček výš. Ostatní multiplayerové módy jsou klasika a skutečně si je užijí především majitelé síťového adaptéru (čili málokdo z vás), protože přes
splitscreen to přeci jen není ono. No a v neposlední řadě Serious Sam nespadne pod hladinu průměru jednoduše proto, že tím svým jednoduchým, zběsilým masakroidním přístupem k hratelnosti někde uvnitř vás probudí toho dobře schovaného primitivního neandrtálce, který jednoduše vezme vaše civilizované, rozmazlené ego kyjem přes hlavu a dokud se neprobere, tak se tu hodinku, dvě budete celkem bavit. A pokud si Sama budete pouštět k tělu postupně po zhruba těch zmiňovaných dávkách s
delšími časovými odstupy, vydržíte se u něj v jejich rámci celkem bavit možná až do konce (ten nepřijde dřív jak za 15 hodin!). Tyhle intervaly ale raději nepřetahujte, nebo vás z těch ran do hlavy nakonec ta hlava skutečně začne i bolet. Přesně jako u starších filmů Arnieho: jsou jednoduché a trochu i blbé, ale tím příjemným způsobem a v malých postupných dávkách neškodí.
| Serious Sam: Next Encounter | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
