Shadow Harvest se během svého, ne příliš propagovaného vývoje tvářil jako tajný hit. Chtěl být tak trochu jako slavná, filmově pojatá válečná série Call of Duty, tak trochu jako taktický Ghost Recon, tak trochu jako plíživý Splinter Cell a dokonce tak trochu nechat vzpomenout na staré legendy žánru typu Doom (pro pamětníky: proto ty lékárničky).
Jenže už začátek hry napoví, že se ambiciózní plán nepovedl. V okaté kopii jízdy autem ze stříleček jako Modern Warfare či Far Cry 2 si to jeden ze dvou hlavních hrdinů Aron Alvarez brázdí skrz stále ještě (v roce 2025) válečné Mogadišo v Somálsku. Bohužel tomu schází potřebná atmosféra.
Ani první minuty hraní naděje na povedenou akci zrovna nekřísí. I na nejvyšší citlivost jsou pohyby myší líné a nepříjemně sekavé. Jakmile se na obrazovce navíc objeví více nepřátel a objektů, plynulost hry prudce klesá nehledě na to, v jakém rozlišení a na jaké detaily hrajete. Optimalizace je zkrátka děsivá. Nelze se tak divit, že cílení je více než věcí šikovnosti věcí štěstí.
Nepřátelé jsou naopak velmi přesní. Když jsem se po několika utrpěných zásazích ze zvyku běžel schovat, aby se Aronovi dobilo zdraví, jak je v dnešních střílečkách zcela běžné, nestalo se vůbec nic. Ano, v Shadow Harvest se na scénu vrací lékárničky, po kterých se musíte shánět hezky po staru v každém koutě, čímž logicky trpí plynulost hry. Ještě štěstí, že zdraví nedobíjí hned ve chvíli nalezení, ale můžete je aktivovat, až to budete opravdu potřebovat.
Aron samotný je typický akční drsňák, který v průběhu hraní sbírá jeden kvér za druhým a cestu kupředu si jednoduše prostřílí, případně čas od času něco odpálí plastickou trhavinou C-4. V obzvlášť ostrých pasážích může aktivovat zpomalení času.
Po určitém čase ale Aron potká tajnou agentku Myru Lee, která se ani nesnaží zakrývat podobnost se Samem Fisherem ze Splinter Cell. Vlastně jediné, co tyhle dva odlišuje, je pohlaví. A tak i Myra má k dispozici nadstandardní arzenál všech možných agentských pomůcek. Důležité je to proto, že si zahrajete i za ní.
Agentčin oblek jí může takřka úplně zneviditelnit, zatímco její kuše střílí rozdílné typy munice. Jeden druh například mate akustickým signálem nepřátele, druhý zase okamžitě zneškodní protivníky.
Obě hlavní postavy, za které střídavě hrajete, mohou využívat krycí systém. Ten se snaží být intuitivní, je ale spíše krkolomný. S postavou stačí naběhnout k překážce, aby se automaticky skryla. Jenže pokud se chcete zpoza překážky dostat, musíte udělat krok zpět, který je ale v některých nešikovných případech smrtelný.
Je jasné, že Shadow Harvest spoléhá na spolupráci obou hrdinů. Obvykle si můžete vybrat, za kterého z nich budete hrát, i když na některých místech je role předepsaná. V tomto ohledu se tvůrcům podařilo vytvořit několik zajímavých pasáží, kdy spolupráce opravdu šlape. Jenže k čemu to vlastně je, když si spolupráci nemůžete vyzkoušet s dalším živým hráčem. Kooperativní mód tu zcela nepochopitelně schází.
Zápletka hry se točí kolem tajuplného obchodníka se zbraněmi, který zásobuje všechny despoty a tyrany světa embargovanou zbrojní technologií. Z Mogadiša se tak přemístíte do Dubaje, abyste se následně podívali třeba na Kubu. Příběh má i zajímavé momenty, ale celkově je nevýrazný kvůli plochým postavám a mizerným dialogům.
Shadow Harvest: Phantom Ops je poměrně obtížnou hrou, a to především kvůli rozmístění ukládacích záchytných bodů, tzv. checkpointů. Ty jsou mnohdy opravdu daleko od sebe a nezřídka se vám stane, že budete jednu pasáž opakovat několikrát. Je tomu tak i proto, že hru sužují technické chyby zasahující i do hratelnosti.
Ačkoliv Shadow Harvest má několik světlých momentů, není ho možné označit za povedenou akci. Potěší zřejmě jen hráče, kteří hledají nějakou výzvu a mají vše ostatní již dohrané.
