Shadowgrounds: Survivor – tupá střílečka, ale pobaví

Shadowgrounds: Survivor sice neprolomí prodejní rekordy, ale nabízí nenáročnou zábavu a odreagování od každodenního stresu.

Shadowgrounds: Survivor

Přestože před vánocemi, zvláště těmi letošními, není většinou problém vybrat si v záplavě aktuálních titulů svého oblíbence, může se stát, že některá hra prostě v chumlu těch Witcherů, Crysisů nebo Call of Dutyů prostě zapadne. To je i případ Shadowgrounds: Survivor, pokračování vcelku povedené akce Shadowgrounds z konce roku 2005. Jde o akční střílečku, ve které nejde o vyřešení spousty hádanek nebo maximálně promyšlený a napínavý příběh, ale o pouhé přežití několika jedinců na lidské kolonii Atlantis.

S aktuální postavou postupujete vpřed lineární úrovní, přičemž na vás nabíhají desítky agresivních vetřelců, které je třeba pobít.

Pokud jste hráli první díl, budete okamžitě jako na koni, protože se od něj jeho následník prakticky vůbec neliší, stačí popadnout myš a začít hrát, vy ostatní můžete číst dále. Princip hry je vpravdě jednoduchý. Ovládáte vždy jednu postavu, přičemž pomocí klávesnice chodíte a používáte předměty či otvíráte dveře a myš už obstará míření, střílení apod. S aktuální postavou postupujete vpřed lineární úrovní, přičemž na vás nabíhají desítky agresivních vetřelců, které je třeba pobít. Občas je někde např. hacknout terminál a otevřít si cestu dál, ale větší adventurní prvky byste zde hledali marně.

VIDEO

Hratelné postavy jsou celkem tři. Začnete s mariňákem Lukem, jehož specialitou jsou útočné zbraně, takže kromě základní pistole s neomezeným střelivem se mu dostane do pazour pulsní puška a později i raketomet. Druhým aktérem je těžkotonážník Bruno, který disponuje brokovnicí, plamenometem a později i rotačním kulometem a třetí do party je křehká Isabel, ovládající kromě pistole i railgun a účinnou plasmovou pušku. Hra za jednotlivé charaktery se střídá a kromě poslední mise si nikdy nebudete moci vybrat, za koho hrát, ale aspoň si užijete všechny stejně, za každou postavu je hratelnost totiž zcela odlišná.

Aby totiž vývojáři neposunuli svou hru do škatulky pouhé bezmyšlenkovité střílečky, implementovali do ní něco RPG prvků. Střílením zmetků získává postava zkušenosti a po dosažení určité hranice poskočí o level. Na rozdíl od jiných her se ale nekoná žádné rozdělování dovednostních bodů nebo něco podobného, pouze se zpřístupní některé nové schopnosti či upgrady zbraní. K aktivaci je nutné nasbírat dostatečných počet speciálních součástek (vypadávají zpravidla z nepřátel, ale dají se najít i v bednách apod.) a až poté je možné danou schopnost či upgrade „zakoupit“ a používat. Ze speciálních dovedností jmenujme např. automatické používání lékáren, zvýšení maximálního zdraví či detektor pohybu, tedy nic nového pod sluncem. To upgrady zbraní, to už je jiné kafe. Každá špuntovka má tři možná vylepšení a po maximálním upgradu se z většiny z nich stane opravdová hrozba pro vše živé okolo. V upgradech tak lze najít klasiky jako zvětšení zásobníku, rychlejší nabíjení nebo zvýšení účinnosti, ale i netypické věci jako spojení čtyř raket do menšího nukleárního výbuchu nebo odrážející se střely.

Hra nás celkem zklamala na poli umělé inteligence a nepřátel celkově. S většinou emzáků jste se mohli setkat už v prvním díle a těch nových také moc není. Jejich umělá inteligence se rovná nule a to jediné, v čem mají navrch, je početní převaha. Neustále na vás tak budou útočit hejna agresivních monster, na které většinou platí pouze neustálé obíhání či couvání a prst pevně přimáčknutý na spoušti. Sice nepřátel není tolik, jako např. v Alien Shooter 2: Vengeance, ale i tak se počítadlo zabití na konci hry pohybuje okolo půl druhého tisíce, což je na tři člobrdy pořádné maso.

Co se týká audiovizuálního zpracování, tak tady jsme trochu na vážkách. Je jasné, že takto nízkorozpočtový projekt nemůže ani zdaleka konkurovat novým enginům, ale zas taková hrůza to také není. Prostředí je sice celkem strohé a detaily moc nepřekypuje, ale i tak se v něm občas najde nějaké to pěkné zákoutí. Hodně se nám líbila např. fyzika a zničitelnost prostředí a hlavně skvělá hra světel a stínů. Kdykoliv je totiž možné zapnout baterku a jejím světelným paprskem oslňovat okolí, u čehož se budete moci kochat reálnými stíny všech objektů, od nepřátel až po bedny. Líbila se nám i hudba a ani zvuky nejsou kdovíjak hrozné. Mise jsou laděny celkem klasiky, tedy dojdi z bodu A do bodu B a nenech se zabít, ale občas přijde i zpestření v podobě osedlání kulometné věže či v závěru obřího obrněného mecha, případně survival momentů, kdy se musíte bránit náporům nepřátel v jednom místě a během toho ještě třeba chránit počítač či něco opravit.

    

Celkově je Shadowgrounds: Survivor povedenou oddechovkou, která nestaví na novém enginu či originalitě, ale pouze na zábavě. Není sice nijak dlouhá, graficky i designově občas hapruje, ale hratelnost si udržuje na solidní úrovní a pokud se rádi odreagujete na nenáročné střílečce, je možná tohle přesně to pravé pro vás.