RECENZE: V Shadowrun Chronicles nezbývá než se napakovat na neštěstí druhých

Rok 2076 není tak vzdálený, přesto se celý svět změnil k nepoznání. Ze Země se stalo temné místo plné magie, chladných technologií a pouličních gangů, bojujících ve stínu mrakodrapů o život. Mezi tím vším chaosem proplouváte jako stín vy, shadowrunner.

Shadowrun je původem desková hra na hrdiny. První edice vyšla už v roce 1989. Jde o cyberpunkové sci-fi, které do systému chytře začlenilo fantasy prvky: magii, draky, skřítky, zkrátka vše, co do správného fantasy světa patří. V roce 2011 přešel mayský kalendář do nového cyklu, Šestého světa. To na Zemi způsobilo mnoho změn. Po celé planetě se začaly rodit podivné bytosti a v lidech probouzet magické síly. Jevu se začalo říkat Probuzení. Vyvolalo globální, politické, sociální i kulturní změny.

Ze vzniklého zmatku se začaly formovat i různé ilegální organizace. Pro ty a jim podobné pracují takzvaní shadowrunneři, moderní žoldáci využívající vyspělé technologie i magii k dosažení svých nepříliš vznešených, ale dobře placených cílů. V dystopickém světě Shadowrun se odehrává i Shadowrun Chronicles: Boston Lockdown.

Shadowrunner na tělo

Shadowrun Chronicles nepřistupuje k tvorbě postavy až tak standardním způsobem, na jaký jsme zvyklí. Můžeme si vybrat pouze rasu (člověk, troll, ork, elf a trpaslík, každá má nějaké plus a minus) a kosmeticky ji vylepšit (například dát ženě plnovous, budoucnost je vskutku děsivá). Statistiky můžete trochu vylepšit a stanovit si minulost. Ta určuje vaše počáteční schopnosti a penalizace. Ve hře jich je 27.

Shadowrun Chronicles: Boston Lockdown

Je tu bývalý polda, který umí lépe páčit zámky a uhýbat, ale nemá takový dostřel. Tanečník z nočního klubu se umí dobře krýt a rychle běhá, ale bohémský život mu ubral na páře. A co třeba šaman uctívající hada? Pokud vás ani jedna možnost nezaujme, můžete zvolit kariéru bez jakýchkoliv modifikací. A to je vše, co s postavou zatím můžete dělat. Shadowrun Chronicles dává jasně najevo, že není hrou na hrdiny, ale tahovou strategií s prvky z her na hrdiny.

Střípky příběhu

Nacházíte se v nezáviděníhodné situaci: na operačním stole. Někdo vás chce kuchat, ale vám se vidina vlastních orgánů na tácu nezamlouvá, a proto vezmete nohy na ramena. Následuje zběsilý útěk laboratoří na svobodu. Děj se přesune měsíc do minulosti. V kapse nemáte ani vlastně nuyen (název platidla budoucnosti). Bez peněz se nedá žít ani v budoucnosti a vám se proklatě nechce dělat pro jednu z těch vyděračských megakorporací. Sedět v kanceláři nikdy nebyl váš styl. A tak začnete dělat špinavou práci pro sympatického jednorohého trolla Smedleye.

Vašich schopností si patřičně cení, jenže po jedné z trochu nevydařených práciček lehce mimo mez zákona se na scéně objeví monstrózní drak a celý Boston uvrhne v chaos. A aby té šlamastiky nebylo málo, ve městě propukne neznámá nákaza, která dělá z obyvatel vražedná monstra. Ať chcete, nebo ne, musíte přiložit ruku k dílu a na neštěstí druhých se napakovat.

Shadowrun Chronicles: Boston Lockdown

Shadowrun Chronicles neoplývá strhujícím vyprávěním. Je to škoda, načrtnuté universum Shadowrun by si to zasloužilo. Skoro to vypadá, jako by autoři předpokládali, že každý zná vesmír Shadowrunu jako své boty, a tak není třeba příběh moc prezentovat. Jakési stavební kameny pro příběh mají představovat rozhovory s postavami. Ty jsou však řešeny dost nešikovně, jsou nudně napsané a vlastně se z těch krátkých nezávazných rozhovorů dozvíte velké kulové (dialogy připomínají informační hodnotou přiopilého klábosení u piva o vnadách servírky) a ani pro budování atmosféry to moc nefunguje. A tak tedy zpočátku běháte z mise do mise a říkáte si: „Proč to vlastně dělám?“. Příběh není zcela špatný, ale forma, kterou je prezentován, je nemastná neslaná.

Jeden umí to, druhý zase ono

Prvky z her na hrdiny se projevují pomocí aktivních i pasivních schopností. Odemykáte je přes Karma body získané za plnění misí. Dovednostních větví je jedenáct a patří sem vyvolávání, kouzlení, hackování, riggování, ovládání střelných zbraní, zbraní na blízko a také utužování těla a mysli. Nejspíš si vyberete nanejvýš dvě aktivní odvětví, která budete rozvíjet až k úplnému mistrovství. Každá specializace je odlišná a pro tým přínosná, ale dovednostní stromy jsou dost malé a neposkytují příliš místa pro variabilitu.

Jako podpůrnou postavu jsem si zamiloval riggera. Je to takový vyvolávač moderní doby a nejvěrnějším společníkem mu je malý tank, který rigger neustále opečovává. Může mu opravovat štíty nebo na jeden tah zlepšit přesnost. Pokud rigger o tank přijde, je nahraný. Dobrý parťák je i hacker. Nabourá se do každého systému a nepřítele zničí zkratováním obvodů, s přehledem to zvládá i přes zdi. Podobně jako rigger se jeví šaman, nespecializuje se však na techniku, ale na duchovní svět. Na svou stranu si povolává spirituální pomocníky.

Pozor, každý směr má své pro a proti. Pokud jste spirituální člověk, augmentace raději vynecháte. Kovová ruka, která zlepší přesnost i dostřel zní skvěle, ale oslabí vaše magické schopnosti.

Užitečné je zkombinovat podpůrná povolání s útočnými. Rigger se specializací na pistole nebo šaman s automatickou puškou? Žádný problém. Ale všechno sami nezvládnete, takže hackování, páčení zámků, brutální síla, všechno má své uplatnění.

Shadowrun Chronicles: Boston Lockdown

Parta může mít v základu nanejvýš čtyři členy. Musí být vyvážená. Když jsem testoval různé kombinace, zjistil jsem, jak důležité je pro každou misi zvolit správný tým. Mise budete opakovat, obtížnost stoupá. Nepřátelé získávají silnější zbroj i útoky a takový burst fire je pro špatně postavené vojáky peklo. Velice se mi osvědčila kombinace šaman, rigger, mág a pistolník, ale neplatí to všude. Jinde je zase dobré spolehnout se pouze na pořádný arzenál.

Mise spadající do hlavní linie jsou různorodé: ukrást drahocenné předměty, osvobodit rukojmí, nebo někoho naopak zajmout. Na nepřátelském území si užijete i trochu špionáže. Mnoho úrovní má několik cest k cíli. Pokud u sebe máte schopného hackera, může vám například aktivovat obranné věže nebo otevřít druhé dveře a nepřátele překvapit vpádem do zad. Takové šmejdění po celé mapě vede i k bonusovým předmětům. Často jsou však střeženy pastmi.

Hodně dlouho se nedostanete k žádné vedlejší misi. Ty přijdou až po čase, kdy se příběh trochu rozkošatí. Škoda, že vedlejší mise působí jako nutné zlo a výplň. U vedlejších misí se scenáristé moc nepředvedli: ochránit sklad, vyčistit tunely. Jen s každou další rundou obtížnost vražedně stoupá. Dokonce i lokace jsou stále stejné. I tak se budete po vedlejších úkolech doslova sápat. Karma na stromech neroste a nuyeny také ne. Jako pozitivum vnímám i relativní krátkost všech misí. Když jde vše podle plánu, nezaberou vám déle než deset minut. Když vše podle plánu nejde, může se seance protáhnout i na pěkných pár desítek minut až několik hodin.

Shadowrunner v boji

O Shadowrun Chronicles se často hovoří ve spojitosti s X-COM. Nemohu si pomoci, ale celé ovládání mi v Shadowrun Chronicles přijde mnohem intuitivnější a chytřejší. Hra nedisponuje žádnými zbytečnými prvky. Každá postava se může za tah jednou pohnout a jednou vykonat jinou akci (střílet, přebít, kouzlit atd.). Pokud chcete odejít do větší vzdálenosti (označené šedou zónou), spotřebuje si oba akční body a v kole už neuděláte nic.

Shadowrun Chronicles: Boston Lockdown

Pro bezpečí vás i vašich kamarádů je nutné neustále hledat smysluplné krytí, k čemuž dochází automaticky u každé překážky. I využívání skillů je promyšlené, všechny i s popisem účinků najdete v dolní obrazovce. Zpočátku působí interface opravdu spoře, ale hře to náramně sluší a prospívá. Snad jen mapa bojiště by neuškodila. Občas jsou lokace hotová bludiště.

Souboje cílí na taktiku, správné rozmístění vašich vojáků a využívání veškerých schopností. Supersilné padouchy je dobré omráčit, než se do vás pustí a z vás budou lítat chlupy a kusy hardwaru. Možná, že některé postupy budete neustále opakovat, ale nevadí to. Dobré je i relativně rychlé levelování. Skoro v každé další misi máte nějakou tu novou schopnost, kterou toužíte vyzkoušet. Levelují i najímaní žoldáci, takže stereotyp nehrozí. Naopak, čím dál jste, tím více musíte každý tah promýšlet. Mnoho relativně dobře rozehraných soubojů se dokáže díky jediné chybě šeredně zvrtnout.

Důraz na hraní on-line

Před každou misí se nacházíte v takzvaném HUBu. Pohybujete se zde v reálném čase. HUB je místo, kde můžete nezávazně pokecat s počítačem řízenými postavami, nakoupit vybavení, rozdělit zkušenostní body, vybírat mise a hlavně komunikovat s ostatními hráči on-line a zvát je do party.

I když chcete hrát singleplayer, bez internetu si ani nevrznete. V době těsně před oficiálním vydáním, kdy jsem hru hrál, byl tento fakt trochu problém. Ustavičné aktualizace shazovaly server. V jednom momentě, kdy mi tak hra spadla v ultratěžké misi, jsem měl chuť někoho oběsit na USB kabelu. Po vydání se situace zlepšila, ale stejně by možnost normálního singleplayeru neuškodila. Hra se doteď potýká s pár bugy: tlačítka skillů v misích občas podivně putují po obrazovce a nejdou aktivovat a v některých misích nelze nakupovat.

Koncept multiplayeru není vůbec špatný. V praxi to funguje tak, že HUB není jednotný, každá série misí má vlastní, ve kterém se pohybují hráči, kteří jsou v příběhu souběžně s vámi. Vy však můžete do svého HUBu pozvat kamaráda a naopak jediným kliknutím myši. To funguje na jakémkoliv levelu. Je možné jít do party s naprostým nováčkem, jako zkušenější podpora od úplného začátku, nebo naopak jako nováček do těžké mise. Oba hráči jsou na konci odměněni zkušenostmi. Nápad dobrý, podezírám vývojáře, že to tak zamýšleli, protože levelování v pozdějších fázích hry je podměrečné v poměru k nárůstu obtížnosti.

Výhodou hraní on-line je i to, že hráč používá primární i sekundární zbraně a vybavení, ale najatý žoldák pouze primární, často bez smysluplnějších možností obrany. Hra v kooperaci je svižná, děláte úkony simultánně. Asi není nutné zdůrazňovat, že zábavnost závisí na hráčích, a tak je nejlepší hrát s přáteli, se kterými jste sehraní.

Shadowrun Chronicles: Boston Lockdown

Shadowrun Chronicles je kovaný cyberpunk i v odívání. Kreativitě se meze nekladou. Celou hru jsem chodil v krutých plamenných botách, dokud jsem nebyl taktně upozorněn, že jsou dámské. Měly podpatek. No co, budoucnost, i tak jsem si je nechal. V HUBu narazíte na roztodivná individua, svůdné trollice v upnutých růžových podprsenkách a to je jen začátek. Rozhodně to pomáhá k tvorbě unikátních postav, které vám přirostou k srdci. Různé části oblečení najdete i v misích, a tak rozšíříte svůj šatník až do úchylně fetišistických rozměrů.

Pokud byste chtěli s hráči vyměňovat věci nebo oblečení a obchodovat, hledali byste marně, nejde to. Nejspíš aby zkušenější příliš neulehčovali hru nováčkům darováním silnějšího vybavení. Ve hře zatím chybí i další rozvinutější možnosti MMO, například PvP arény (player vs. player), ale to by se mělo časem změnit.

Grafický kabát

Grafika je příjemně komiksově stylizovaná. Působí trochu retro, ale hře to náramně sekne. Pro potřeby taktické tahové strategie by měla být přehlednost na prvním místě a u Shadowrun Chronicles tomu tak opravdu je, každý interaktivní prvek z obrazovky přímo křičí. Povedla se i hudba, funguje jako podkres a v určitých momentech dokáže dokreslit atmosféru.

Stále ve vývoji

Shadowrun Chronicles se neustále vylepšuje a vylaďuje. Jako taktická tahová strategie s prvky z her na hrdiny si vede výborně. Hra silně cílí na multiplayer, je to poznat a tak trochu škoda. Osamělým vlkům zbytečně hází klacky pod nohy. V čem si hra už nevede tak dobře, je paradoxně příběh. Jeho prezentace je největší slabinou hry. U hry z tak bohatého světa jako je Shadowrun je to dvakrát tak velká škoda.