Silent Hill: Homecoming

Silent Hill: Homecoming

Silent Hill Homecoming – pátá kapitola psycho-teroru

  • 19
Ne každý návrat domů je radostný, ale občas je to opravdu peklo.
75

Silent Hill: Homecoming

Platforma: PlayStation 3
Výrobce: The Collective

  • Ukrutně hutná atmosféra
  • Nervy vám rozhodí na počkání
  • Některé fajn hádanky
  • Vyvážení akce mohlo být lepší
  • Stejně tak i grafické zpracování
  • Malá odvaha k zásadnějším inovacím

Jako horor obstojí Homecoming opět na jedničku, v herním projevu už ale zase až tak přesvědčivý není.

Herní karta

Silent Hill: HomecomingKvalitních hororových her není nijak málo, ale série Silent Hill je v současnosti jasnou volbou pro všechny, kteří chtějí mít divoké sny v noci a divoké vidiny přes den. Byl to totiž právě první Silent Hill, jenž ve své době šel ještě o kousek dál za hranice tehdy pro mnoho hráčů nového žánru survival-horror a začal být „neoficiálně“, ale naprosto zaslouženě a výstižně označován jako psychologický teror.

Na rozdíl od podobných her totiž přidává ještě jeden rozměr, jenž ale rozhodně není ničím pro slabé nátury. Klasické rekvizity v podobě tmy, podivných zvuků, slizkých nepřátel a nenadálých lekacích scén, při nichž by zatrnulo i bájnému Bivoji, jsou zde pochopitelně přítomny, ale navíc nás hry z této série vystavují značně bizarním scénám, které vás sice nevylekají , ale zato vám vaše nervy rozvibrují s intenzitou větrem zčeřené hladiny rybníka.

Brzy se ukazuje, že realita je ještě mnohem horší.

Silent Hill: HomecomingVedle hlavního hrdiny tu totiž prakticky nikdo nebývá normální, a tak i při rozhovorech trnete hrůzou, co se stane v následující sekundě. Nikdy nevíte, kdy se někdo sám zastřelí, netušíte, kdy na vás kdo vytáhne zbraň nebo zda se nepřemění ve zrůdu. Ale ani když se nic z toho nestane, nemíváte po skončení konverzace nijak příjemné pocity. Jako byste se ocitli v nějakém úplně jiném světě.

Což je ale vlastně pravda, protože městečko Silent Hill, ve kterém se hry s tímto názvem odehrávají, rozhodně není žádnou poklidnou vískou kdesi na americkém Středozápadu, ale spíše jakousi ambasádou sil pekelných na zemi. Zdálo by se tak vcelku jako vysvobození, že se nejnovější díl odehrává povětšinou někde jinde.

Hned v úvodu hry ale vychází najevo, že městečko Shepherd´s Glenn není kdovíjaká výhra, protože to tu vypadá přesně tak, jak to známe právě z ulic Silent Hillu. V souladu s podtitulem hry se sem ze služby v armádě vrací hlavní hrdina Alex Silent Hill: HomecomingShepherd, kterého sem táhne předtucha něčeho zlého, co se stalo jeho devítiletému bratrovi Joshovi.

Brzy se ale ukazuje, že realita je ještě mnohem horší. Ve městě se propadají kusy ulic, Josh se ztratil, stejně jako jejich otec, který se ho vydal hledat. Matku Alex nachází ve značném psychickém rozkladu a každým dnem se ztrácejí další a další lidé. A navíc je pochopitelně celé město zamořeno zmutovanými zrůdami.

Alex se tedy vydává hledat Joshe, což je jeho jediným cílem. Nějaké vyšší mety si rozhodně nedává, ostatně, kdo hrál některý z předchozích dílů, ten jistě ví, že se boj s pekelnými silami Silent Hillu dá v těch nejlepších případech označit přinejlepším za remízu.

Silent Hill: HomecomingHra nás provede opět velmi silným a v prvé řadě napínavým příběhem, v němž nejde jen o nalezení Joshe, ale zároveň se postupně odkrývají i střípky z historie Shepherd´s Glenn (dávný Alexův předek byl jedním ze čtyř zakladatelů osady) a také z minulosti Alexovy rodiny (co vlastně otec prováděl v „tajné“ sklepní místnosti a proč na žádné rodinné fotografii není Alex?). Vše samozřejmě v notně děsivém podání, které vám samo o sobě vyžene tep hodně vysoko a na nervy zabrnká s mistrovstvím Keitha Richardse.

Přesto se ale již i v tomto ohledu najde pár věcí, které by mohly být zpracovány lépe. Nejde vůbec o nějaké připomínky ke scénáři, ale spíše k jeho podání. Oproti předchozím dílům jsou totiž ostatní postavy až příliš normální a až příliš málo vyšinuté. Jistě, pohled na Alexovu matku hned v úvodu hry vyděsí a vystresovaný a zmatený místní doktor celý od krve taky není nic, co by člověk vídal každý den, ale na druhou stranu se tu odehraje dost setkání s lidmi, kteří se chovají sice možná Silent Hill: Homecomingzáhadně, ale na poměry série až příliš normálně.

Poměr akce, průzkumu a rébusů je v podstatě dobře vyvážený, ale akce je nejdůležitějším prvkem hry.

A to samé se dá říci i o Alexovi. Žádný z hrdinů předchozích dílů sice nebyl vyloženě emotivní extrovert, ale snad by se konečně mohl objevit někdo, kdo bude stejně rozrušený a zmítaný strachem jako sám hráč. V některých případech tak Alex působí snad až laxně – v okamžicích, kdy nechápete vůbec nic a chtěli byste za jakoukoliv cenu alespoň nějaký, jakýkoliv pevný bod, mluví Alex naprosto klidně, jako by zrovna mladšímu bráškovi diktoval nákupní seznam. Občas to sice lehce zacloumá i s Alexem, ale vzhledem k tomu, jak to cloumá celou dobu s hráčem, je Alex v podstatě flegmatik.

Nicméně to jsou pouze malé, a do značné míry jistě velmi subjektivní vady na kráse. Silent Hill: HomecomingCelkově je ale podání příběhu a obecně atmosféra již tradičně na opravdu vysoké úrovni, a pokud se tedy chcete v prvé řadě bát, rozhodně v tomto případě nešlápnete vedle. Citlivější a obecně slabší povahy by se pak hraní měly věnovat pouze za plného denního světla. Co se ale týče hratelnosti, je to už ovšem trochu jiná.

Hra je vystavěna na stejných osvědčených principech jako předchozí díly – jedná se o kombinaci akce, průzkumu a řešení hádanek. Ale to bude pro mnohé jistě důvodem ke stížnostem, protože to je zkrátka pořád stejné. Pravda, jistý odklon čtvrtého dílu k větší akčnosti sklidil spíše rozporuplné reakce, ale to neznamená, že by se autoři nemohli pokusit posunout sérii někam jinam. Třeba k větší „hádankovosti“. Dá se ale předpokládat, že s tím by nesouhlasilo ještě více hráčů. Ale zkrátka autoři mohli zkusit alespoň něco, ostatně přechod na nový hardware k tomu přímo vybízí.

A když už tedy zůstalo téměř vše víceméně při starém, mohly zůstat i volby známé z Silent Hill: Homecomingpředchozích dílů, kdy jsme si na začátku hry mohli zvolit obtížnost akce i hádanek. Takhle to mají všichni stejné, a možnosti přizpůsobení jsou tak nulové, což je určitě škoda.

A přestože je poměr akce, průzkumu a rébusů v podstatě dobře vyvážený, je to právě akce, která je nejdůležitějším prvkem hry. A to ne proto, že by jí zde bylo kdovíjak moc – rozhodně se nemusíte bát, že byste tady v jednom kuse někoho mlátili – ale spíš proto, že je poněkud podivná.

K dispozici je standardní duo úderů (rychlý a silný) plus kryt/úhyb, což je pro hru tohoto typu sice naprosto dostačující, ovšem menším problémem je, že je potřeba metodu boje dost dobře zvládnout, respektive si s touto paletou vystačit a ideálně provádět jednoduchá komba, kterými privníka nejprve omráčíme a poté zasadíme pár dalších rychlých ran. 

Silent Hill: HomecomingZběsilým bušením do tlačítka pro rychlý úder si totiž vystačíme jen málokdy. Je totiž potřeba se dobře naučit chování všech druhů protivníků a ve vhodný okamžik i uhýbat, abychom minimalizovali ztráty na Alexově zdraví.

Pořád to ale zní v podstatě logicky, nicméně velmi brzy zjistíte, že útoky některých protivníků, ač většinou jasně čitelné, jsou stejně docela nevypočitatelné, respektive ne vždy se vám podaří správně se útoku vyhnout. Bohužel to ale není tím, že byste ovládání ještě neměli úplně v ruce, protože i ve druhé polovině hry se vám bude stávat, že vám i řadová zrůda dokáže docela znepříjemnit život ať už je důvodem zmíněná „nečitelnost“ nebo to, že Alex uhne trochu jinam, než jste původně plánovali. Nebo třeba to, že se aktuálně nacházíte v úzkém prostoru, kde moc kam uhnout není.

Připravte se na to, že budete uvažovat nad vyplýtváním každého jednotlivého náboje.

Silent Hill: HomecomingZcela nepochybně se tak dá každý souboj ve hře zvládnout bez „ztráty kytičky“, ale zdaleka ne vždy se vám to podaří. Souboje se tak stávají vlastně největší hrozbou, zejména pokud vám v průběhu hry klesne zásoba lékárniček. Zpočátku jich je víc než dost, ale pokud se z nich třeba v souboji s některým z bossů vydáte, tak se nové zásoby vytvářejí už hodně těžce, zejména tedy ve druhé polovině hry.

Proto je vhodné si lékárničky co nejvíce křečkovat, třeba i za cenu nějakého toho restartu od posledního checkpointu, protože zejména v soubojích s bossy se budou dost hodit. I když pravdou je, že v souladu s výše napsaným se dá s trochou snahy i leckterý boss umlátit i s jedinou lékárničkou v kapse.

Výjimku tvoří jen sérum, které po aplikaci nejen doplní zdraví na maximum, ale zároveň zvýší i jeho celkovou hodnotu, takže je vhodné jej aplikovat co nejdříve. Zároveň je i jasné, že je proti hráčově přirozenosti nechat se umlátit jen proto, aby Silent Hill: Homecomingušetřil léčiva, zvláště když netuší, co jej vlastně čeká dále, ale pokud se dostanete do nedostatku lékárniček, tak se k celkově vyšponované atmosféře ještě přidá hrůza z toho, že vás za každým rohem může kdeco poslat k poslednímu savepointu.

Pravdou ale je, že opakovaným hraním stejného úseku se prostě naučíte, kde co je, a tak se budete dostávat dál a dál s vyšší efektivitou, ale pochopitelně to zdržuje a trochu i frustruje. Na druhou stranu je ale všeobecnou výhodou, že pokud si tlačítkem některého z protivníků zaměříte tak, abyste ho měli pořád před sebou, tak ostatní víceméně poslušně čekají, až si to spolu férově vyřídíte. Což ale pochopitelně není bůhvíjaký klad, ale spíše jen taková berlička. Možná by stálo za to udělat souboje o něco méně komplikované, ale přirozenější.

Jistou naději skýtají pochopitelně zbraně, ale situace je podobná jako u boje obecně – je potřeba vědět, co na kterou příšeru platí. Například s typickými zmutovanými Silent Hill: Homecomingsestřičkami je nejlepší bojovat rychlými švihy nožem, zatímco plazící se zombíci si přímo říkají o ránu těžší požární sekerou. V nahrávacích obrazovkách se ale naštěstí objevují tipy, kterak se s kterým monstrem vypořádat, takže adaptace není problémem.

A přinejhorším jsou tu pořád ještě bouchačky, ale připravte se na to, že budete uvažovat nad vyplýtváním každého jednotlivého náboje – po tunách se tu střelivo rozhodně nevyskytuje, což je ale jeden z klasických a dá se říci, že i základních atributů survival-horrorového žánru.

Úplně přesvědčivé není ani technické zpracování. Grafika si samozřejmě drží svůj typický zrnitý styl, ale upřímně řečeno, hlavně asi díky tomu nevypadá zrovna jako typický zástupce her pro současnou generaci konzolí. Pohyby stvůr jsou poplatné jejich totožnosti, ale takový Alex by se rozhodně mohl pohybovat plynuleji a Silent Hill: Homecomingpřirozeněji. Navíc je hra i při vysokém nastavení jasu v menu v některých místech dost tmavá, takže ani není moc prostoru se pokochat ošklivostí nepřátel ani bezprostředního okolí.

Hustá mlha v ulicích je ale samozřejmě poznávacím znakem celé série, takže v tomto případě nemůže být na kritiku ani pomyšlení. Zamrzí ale některé nedodělky vyloženě technického charakteru jako například občasné prolínání polygonů, které může vést až k tomu, že se Alex zasekne mezi dvěma objekty a vy ho budete pracně dostávat ven se smrtelným potem na čele z myšlenky, že poslední savepoint byl hodně nepříjemně daleko.

  Na kus řeči
Ve hře na vás čeká i několik vcelku zásadních rozhodnutí a to jak z hlediska vašeho osobního přesvědčení, tak i z toho důvodu, že mají vliv na to, který z pěti konců po dohrání shlédnete. Rozhodnost se po vás ale bude chtít docela často, zejména tedy při rozhovorech s ostatními postavami. Každou chvíli se totiž konverzace přeruší a vy musíte zvolit jednu z nabízených možností, jak v rozhovoru pokračovat. Je to docela příjemné zpestření a svým způsobem i takový jednoduchý „rébus“, ale je škoda, že v některých případech je prokazatelně úplně jedno, kterou odpověď zvolíte, protože nakonec se stejně doberete tam, kam hra potřebuje.

Silent Hill: HomecomingMimochodem, právě savepointů taky mohlo být o kapánek víc, protože za současného stavu je vhodné si na hraní vymezit docela dost času, abyste měli možnost, zejména v případě nějakého zákysu dojít až k dalšímu.

Co se týče lokací a jejich ztvárnění, není popravdě řečeno už příliš moc co vymýšlet, takže se vedle ulic podíváme i do kanálů, na hřbitov, do nemocnice či rozbořeného hotelu (zkrátka místa, kde se dá předpokládat hodně místností nebo klikatá trasa). Průchod jednotlivými úrovněmi je sice v podstatě ortodoxně lineární, ale různé překážky či rébusy to dokáží tak dobře zamaskovat, že i tak občas budete uvažovat, jak vlastně dál.

Zvuky pak jsou ztvárněny na jedničku s mínusem. Po většinu času vás totiž vedle vlastního stínu dokážou vyděsit i vlastní kroky, ale pasáže s elektronickým hudebním pozadím bychom dokázali oželet, protože k nátuře hry příliš nesedí. A dabing byl dobrý ve všech předchozích dílech, takže je dobrý i zde, nicméně i zde by se dalo Silent Hill: Homecomingještě přidat.

Celkový dojem z nového Silent Hillu je tak poněkud rozporuplný. Hutná atmosféra přibije k obrazovkám opět všechny fanoušky videoherního děsu, kterým nabízí i motivaci v podobě klasických pěti zakončení, ale jako hra místy trochu selhává. Občas totiž máte pocit, že tím hlavním je zde boj s příšerami, který ale zase není propracovaný až tak, aby se dalo stavět pouze na něm. A estéty asi ani nepřesvědčí grafické zpracování, zatímco jiným může vadit, že celkově hra stojí na od prvního dílu téměř neměnných principech.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.


Hodnocení hry

Redakce

75 %

Čtenáři

84 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 287 čtenářů