Skate. – pravdivý šmak deskorolky

Už vás nebaví virtuálně grindovat po drátech vysokého napětí a skutečné prkno používáte pro stěhování nábytku? Možná ho lámete předčasně - přichází něco, co může oživit váš zájem.

Skate.

Pokud někoho zarazil podtitul názvu, přiznávám, že jsem ho opsal z krabice. Polský slogan totiž zní doslova „prawdziwy smak deskorolki“, což mi přijde roztomilé. Škoda, že jsme na rozdíl od našich severních sousedů zavrhli nosočistopleny a lísáme se Velkému Zaoceánskému Bratru nenápaditým přejímáním jeho globálního jazyka. České pasáže přebalu jsou nicméně také zajímavé. Dočtete se věci jako „pravej pocit z jízdy“ nebo „objevuj krutý lokace“. Miluji, když mi distributor na krabici tyká a „krutý lokace“ znějí taky moc dobře: sado-maso salón nebo speciální výslechové středisko ÚOOZ by byly nepochybně neotřelým sportovním prostředím. Jak se však záhy ukáže, nic takového nás ve skutečnosti nečeká, neb krutost hry je zcela jiného rázu.

V metru není možné nastříkat na vagón svůj tag, zavěsit se hlavou dolů na madlo, projet se na střeše nebo na spřáhle mezi vagóny.

Po zdlouhavé instalaci titulu na harddisk přichází originální intro, které nemilé pocity z nebývale dlouhého čekání na spuštění hry smázne jedním vrzem. Je totiž hrané, což pamětníkům připomene mnohé pozapomenuté pokusy herní historie, a kromě toho docela vtipné. Třebaže se za břicho nepopadáte, parodie na kdeco potěší a vstřícně naladí. V podobně svěžím a ostře mladistvém duchu pokračují i úvodní menu a já kontroluji krabici: je to opravdu od EA? Zatím to vypadá spíš na nějaké začínající, nezávislé a otupujícím byznysem neotupělé studio. Načež jsem konečně vržen do chřtánu místního skejtparku a show začíná.

První, co hráče udeří do očí, je grafika. Sloveso „udeřit“ tu není jen tak nějaký ošoupaný obrat, grafika je totiž skutečně nevšední. Připomíná to architektonické nebo urbanistické skicy – všechno je nahozené s razantní a suverénní vervou, která nehledí na podružnosti, tu detail přidá, tu ubere, podle toho, co tvůrcům připadá v tu kterou chvíli důležité. Je potřeba to vidět, protože výsledek lze jen obtížně vylíčit: grafika není otrocky realistická, ale současně ani kreslená – jde o něco mezi a o kus blíž k realismu. To se týká nejen prostředí, ale i NPC postav, přičemž je jasné, že „vy“ vypadáte nejlépe, ale není nic zvláštního, že například skrz své tělo vidíte okolí. Což se ostatně občas i hodí, protože kamera visí obvykle někde ve výši vašeho pasu a spíš ještě níž – prostě správná podpásovka. Aniž bych tím chtěl říci, že se s takto posazenou optikou špatně hraje.

Když jsem zmínil, jak vypadáte, musím dodat, že si vzhled postavy můžete dle libosti upravit. Třebaže se na první pohled nezdá, že by tyto možnosti svou velkorysostí konkurovaly hitům typu Oblivionu, má přítelkyně, která jen přecházela přes pokoj, pravila při pohledu na obrazovku „jééé, to jsi ty“, z čehož se dá odvodit, že úplně malá škála úprav také není. V průběhu hry navíc dále roste, neboť postupný nárůst množství gatí, trik, obuvi, čepic, slunečních brýlí, opasků, náramků a jiných propriet, navlékaných způsobem nepokrytě opsaným ze San Andreas, je základní odměnou za vaši námahu. Plus samozřejmě můžete vyšperkovávat a tunit své náčiní – od samotného prkna přes podvozek až ke kolečkům. Součástky skateboardu a rovněž jednotlivá trička, čepice a boty jsou značkové a vůbec vidíte v průběhu hry tolik firemních log, až z toho zrak přechází. Osobně nemám s tímto sportem, potažmo životním stylem, tolik zkušeností, abych to patřičně ocenil, ale dokážu si představit, že značky hrají pro „komunitu“ podstatnou roli, takže kdo si na to potrpí, přijde si na své. Přesto se neubráním rýpnutí, že kdykoli se na scéně objeví nový frajer, hra neopomene zazoomováním na detaily zdůraznit, jakou má na sobě a na prkně značku kdečeho, což přece jen trochu překvapuje, neb jsem měl zato, že je skejt výrazem jakési svobody a nezávislosti na Molochovi.

Vláda nad tělem a prknem byla totiž svěřena téměř výhradně analogovým páčkám.

Ale buďte v klidu, takové momenty jsou jedinými místy, kde poznáváme starého nechvalně známého ducha Electronic Arts. Jinak se totiž hře daří ducha svobody převést na obrazovku dle mého soudu velice zdařile. Hned poté, co zdoláte úvod ve skateparku, se před vámi rozevře město San Vanelona v plné kráse a je třeba uznat, že je to prostor, když ne „krutý“, tak tedy opravdu hodně rozlehlý. Je to dáno i tím, že prkno nejezdí tak rychle jako auto, ale i tak máte pocit, že se pohybujete v něčem skutečně velikém. Cestu si lze zkrátit použitím metra, ale už jen dorazit ke stanici zabere půl věčnosti. Jízda metrem se pak odehrává jen suše prostřednictvím mapy – není možné nastříkat na vagón svůj tag, zavěsit se hlavou dolů na madlo, projet se na střeše nebo na spřáhle mezi vagóny, takže jsem tuto variantu přesunu prakticky ignoroval. Proč také zalézat do pustého podzemí, když je venku neustále krásné slunečné odpoledne, že?

Ano, exteriéry znají jen jednu denní dobu, tak nějak přibližně „po škole“, a jedno ideální počasí. Na druhou stranu kdo by šel jezdit za deštivého rána, že ano. Navíc mám melancholické odpolední slunce odjakživa rád, takže celkem pohoda. K orientaci slouží v rohu obrazovky typická „městskoakční“ mapka, která bude co nevidět plná užitečných symbolů. Pokud jste si zvolili „příběhový“ mód a ne jen volnou odreagovávací jízdu, pak jsou samozřejmě klíčovými body místa, kde musíte povinně splnit nějaký úkol. Když se k takovému místu blížíte, vidíte nad ním z dálky jakousi ve vzduchu levitující čmáranici typu bleskového podpisu nesmytelným fixem. Ve srovnání s již značně otřelými barevnými „silovými poli“ v jiných městských hrách i taková drobnost vypadá nově a zajímavě. Na zmíněném místě pak čeká maník se zadáním, které se až na výjimky typu závodů z kopce nebo variací na „sledovačku“ točí jen a pouze kolem hrabání určeného počtu bodů za triky na skejtu. Pokud máte pocit, že to musí být dost jednotvárné, máte pravdu jenom zčásti. Koneckonců jde o hru věnovanou jedinému sportu a kdo k němu nemá žádný vztah, měl by si koupi přinejmenším dobře rozmyslet.

Úkoly jsou tedy jednotvárné jen v tom smyslu, že jde stále o ježdění na skejtu a navíc o ježdění značně realistické – k tomu se ještě dostaneme. Zapomeňte tudíž na zadání typu „pomoz kámošovi ujet s kořistí z banky“ nebo „zlikviduj bosse marťanů pomocí kickflipů“. Když si odmyslíme, že jen jezdíme a děláme triky plus pro změnu děláme triky a jezdíme a na zem si stoupneme jen při brzdění nohou, dostane se nám v rámci této jednoznačné náplně dostatečné míry pestrosti – dokonce v jistém smyslu dostatečnější, než bychom si přáli. Maníci, posunující děj, totiž kromě opakované účasti v soutěžích na několik kol, což se ještě dá jakžtakž udolat, zpravidla požadují něco, co dosud neovládáte, takže se neustále vracíte z oblak zpátky na zem a zase si připadáte jako nýmand, byť vám už – nejednou - připadalo, že jste do tajů hry konečně pronikli. To by ještě nebylo tak zlé. Potíž je ale v tom, že ovládnout nový fígl sice určitě není tak náročné jako ve skutečnosti, ale zároveň ne až o tolik snazší, takže množství frustrace, které průměrně šikovného hráče brzy zalévá, je rozhodně větší než malé.

Na tom, že je hra místy až absurdně těžká, nese nesporně hlavní vinu ovládání, ale současně je právě originální ovládání tím, co dává tomuto titulu jeho nezaměnitelný a syrově nemilosrdný charakter, takže co s tím? Jsou jen dvě možnosti – buď si hru zamilujete a strávíte u ní stovku hodin jako nic, nebo ji necháte zapadat prachem, stěží něco mezi tím. Vláda nad tělem a prknem byla totiž svěřena téměř výhradně analogovým páčkám a to zhruba tak, že levým palcem vedete trup a pravým skáčete a děláte triky. Nějaké výjimky tu jsou – například tlačítky se odrážíte nohama a spodními „spouštěmi“ chytáte ve vzduchu skejt rukou, ale to jsou podružnosti. Jak ale ovládat značné množství triků jen pohyby palců, když milimetrová odchylka vede k naprosto odlišnému výsledku? Klíčem není ani tak zapamatování chirurgicky přesných kvedlacích schémat, ale spíš vám pohyb musí přejít do krve – do palců. Jen tak na okraj poznamenám, že tvůrci nesměle zaměstnali i pohybový senzor v ovladači – jeho funkce není defaultně aktivována, což už samo něco napovídá: když ji necháte vypnutou, o nic podstatného nepřijdete.

Stará, natoč gramofon

Soundtrack přesahuje čtyři desítky známých, tu více, tu méně vzdorných pecek. Namátkou z pestré směsky vybíráme: Nirvana – Lounge Act *** Motorhead – We Are Motorhead *** David Bowie – Queen Bitch *** The Sex Pistols – Pretty Vacant *** ZZ Top – Just Got Paid *** Booker T. & the M.G.´s – Green Onions *** The Doors – Roadhouse Blues *** Agent Orange – No Such Thing *** Slayer – Raining Blood *** The Berzerker – No One Wins *** Band of Horses – The Funeral, a spousta dalších.

Úkolů k řešení je obvykle celá řada, takže když vám někde pšenka nekvete, lze se přemístit a zkoušet štěstí jinde. Není ovšem nic vzácného, že pšenka nekvete nikde, takže nezbývá než zatnout zuby a usilovným tréninkem se někudy propasírovat dál. Útěchou vám budiž možnost vyrobit si vlastní fotky a filmečky s výsledky vašeho snažení.

Hra nabízí i nějaký ten skromný multiplayer. Jednak je tu party mód s jediným ovladačem – kupodivu si ho mohou užít nanejvýše čtyři hráči, což nepřesahuje výpočetní možnosti GameBoye. A pak si lze samozřejmě i zahrát po internetu. On-line multiplayer se povětšinou odehrává jen na značně omezených prostranstvích, jejichž rozměry současnému jamování více borců zrovna nepomáhají. Kromě toho trpí on-line hra i různými technickými nedostatky, jako je například citlivost na rozdílné rychlosti připojení, ale i tak se můžete na chvíli slušně zabavit. Těžiště hry ovšem tentokrát jednoznačně spočívá v singlu.

Kdybych měl hru charakterizovat pouhými dvěma slovy, řekl bych: realismus a věcnost. Neuvidíte nic, co by s přimhouřenýma očima nešlo provést ve skutečném světě, žádné létání nad střechami se nekoná. A současně je hra opravdu velice věcná až lakonická: když v potu tváře splníte nějaký úkol, víc náhodou než rozmyslem, suše se vám oznámí, že máte splněno, a jede se dál. Ani ta úlevná vítězná znělka z GTA, jen nápis na obrazovce, oznámení, co se nového odemknulo a šmytec. Dokonce ani trofeje typu obálek časopisů s vašimi fotkami nejsou nic dvakrát pohledného: vše se nese v tomtéž stroze suchém, pozlátkem opovrhujícím duchu. Snad jen filmová interview se skutečnými hvězdami oboru, jež se snaží vysvětlovat nezasvěceným, že je tento sport ultimátním a poetickým způsobem sebevyjádření, nějakým tím náznakem lesku disponují. Takže je to na vás. Na tom, jak moc milujete jízdu na skejtu, případně jak moc vás baví mít možnost kdykoli se trochu projet po krásném městě, střihnout si pár triků a chvíli pilovat něco nového, s čím si snad někdy troufnete podstoupit ostrou zkoušku. Protože bez totální oddanosti vám kariéra nabízí jen krev, pot a slzy.