Jsme pět set let v budoucnosti. Člověk a robot jsou jedna bytost. A největší město na světě je zmítáno nelítostnou válkou.
Tedy, tak si alespoň představují naši budoucnost tvůrci hry Slave Zero. No vida, tak to máme další hru na toto "originální" téma. Kupodivu za tímto dílem nestojí Epic games nebo třeba Id software, ale naši staří známí programátoři z Infrogrames. Pro ty, kterým to nic neříká, bych podotkl, že právě v dílnách Infrogrames vznikla skvělá trilogie her Alone in the Dark, jejíž první díl se stal doslova průkopníkem nového pojetí mixu 3D adventury a akce. Když budeme upřímní, měl přesně ty kvality, které Slave Zero chybí.
Reklamní slogany a první dojmy zveřejněné v časopisech slibovaly úžasnou podívanou, zábavnou hru plnou gigantických robotů posazenou do futuristického prostředí moderních městských konglomerátů, kombinaci těch nejlepších akčních soubojů ze Segy a 3D akce z PC. Ovšem, jak to tak bývá, od teorie k praxi je cesta trnitá.
Slave Zero je ve své podstatě úplně jednoduchou předělávkou klasických bezduchých stříleček, kterými se snažili programátoři obšťastnit hráče už v (tak dávné) době osmibitů. Nebýt to hra, která je celá ve udělaná trojrozměrně a bez nadupanějšího grafického akcelerátoru nedá ani ránu, byl by to přímo čítankový příklad střílečky pro Z80.
Jak to tedy vypadá? Hráč ovládá svého "Otroka číslo nula" (v jiných hrách o robotcích se mu říká většinou mech), postupně prochází městem a plní zadané úkoly. V tom mu mají zabránit nejenom standardní nepřátelská vozítka, vrtulníky a pobíhající lidičky, ale především rozmanitý výběr vám podobných nepřátelských kovových monster. Pokud už se teď těšíte na ty fantastické efekty, jak stotunové monstrum velikosti desetipatrové budovy dupe po ulicích, šlape po autech jak v reklamě na Godzillu, nese hrůzu a děs, tak to Vás musím hned zkraje zklamat. Nic takového v Slave Zero jednoduše neuvidíte. Váš Otrok je sice možná velikosti desetipatrové budovy a možná, že i váží pár desítek nebo stovek tun, ale město spíš než jako sbírka domečků pro panenky vypadá jako sbírka domečků pro dinosaury. Nebudete si připadat o nic větší než při obvyklé procházce Prahou. Autoři se sice snažili tento dojem odstranit tím, že po ulicích proudí nekonečné kolony mrňavých autíček, ale ty vypadají spíš jako jezdící nakopnuté krabice od mýdla a moc zábavy s nimi nezažijete. Chvíli se můžete kochat tím, jak do sebe v chaosu bourají, můžete si mezi nimi efektně zatancovat jednoho "dupáka" a na závěr pořádně zařvat (k čemu to ten Otrok vlastně umí se mě neptejte), ale pořádně šlapat se po nich nedá. Aspoň, že se s nimi dá házet. Sice to taky absolutně k ničemu není, ale chvíli by Vás to bavit mohlo. Rozličných zbraní si také moc neužijete, jsou v zásadě tři: rychlopalná střelná zbraň, laser a raketomet. Podobně, síla zbraní Otroka není nikterak oslnivá. Nepřátelé toho sice mnoho nepřežijí, ovšem do neosobních stěn města můžete střílet, pouštět rakety, házet auty i lidmi, bourat a nevím co ještě, jak dlouho chcete. Ani se nehnou. Pravda, jsou tam některé menší budovy, které jsou od pohledu určeny ke zničení, ale to je tak všechno. Navíc efekty, které při likvidaci těchto budov můžete vidět, jsou, mírně řečeno, slabší. Naštěstí, ničení nepřátel je graficky o poznání povedenější.
Celkově hra není příliš dlouhá, obsahuje asi patnáct misí, z nichž každá má typicky dvě nebo tři podčásti. Do další úrovně se automaticky dostanete po splnění celého úkolu mise. Na rozdíl od Doomu a jemu podobných her v Slave Zero nebudete nikdy bloudit a nebudete potřebovat žádné mapy. Vždycky a všude je okamžitě jasné kudy se dát dál, pokud byste náhodou zahnuli někam špatně, zarazí Vás o křižovatku dál neprostupná zeď. Je to jako na osmibitech. Jdete pořád dopředu, zlikvidujete všecho, co vidíte, a hurá do dalšího levelu. A tak pořád dál. S tím rozdílem, že na osmibitech jste si nemohli za každým druhým rohem uložit pozici a hra Vám déle vydržela.
Nepřátelé také nejsou zrovna inteligentní. Pohybují se podle jasně viditelných schémat a platí na ně vždycky stejná taktika. Opravdu ohrozit Vás můžou jen tehdy, je-li jich v okolí opravdu hodně. Ostatně, většina her řeší problém malé inteligence počítačového protivníka jen hrubou silou, několikanásobným přečíslením. Osobně se mi vyplatila taktika zůstávat spíš vzadu a jednotlivé nepřátele zdálky odstřelovat raketami, pak rychle popoběhnout dopředu a dorazit, co zbylo. Anebo (pro ty, co je takový způsob boje nudí) vyslat pár dobře mířených raket a vlítnout rovnou do bitevní vřavy. Pak to chce ovšem častěji ukládat pozici.
Inspirace klasickými střílečkami je dobře vidět i na tom, že každá část končí nějakým "tuhým" bojem o dobře chráněný objekt nebo přímým soubojem proti nějaké superpříšeře. Naštěstí Slave Zero svoje předlohy kopíruje poměrně věrně. Je vždycky zcela jasné, co je cílem mise i to, jak blízko jste jeho splnění.
Navíc, každý třetí level je zakončen dramatickým duelem mezi Vámi a nepřátelským Slave Commanderem. Při soubojích s některým z bossů máte navíc vždycky v horní části jednoduchý ukazatel, kolik toho Váš protivník ještě "snese".
Každou misí Vás provází příjemný ženský hlas, tradičně jakoby lehce deformovaný úzkopásmovou vysílačkou. Dává Vám instrukce ohledně nových misí, komentuje Vaše heroické výkony a v neposlední řadě Vás taky celkem často chválí. Velice pěkně to pak dokresuje, nebál bych se ani říct "spoluvytváří", celkovou atmosféru hry. Ostatní zvuky a grafika i hudba jsou poměrně precizně udělané, ale jinak nic výjimečného. A příběh, co příběh? Už jsem si vzpomněl. Ano je tam. Slave Zero má příběh. Ale je tam úplně k ničemu, "aby se neřeklo", a podle mě by se vůbec nic nestalo, kdyby tam nebyl vůbec žádný. Stejně nestojí za nic.
Apropos, když už jsem u toho, velice se mi líbilo, že je možné si ve hře nastavit kromě angličtiny i francouzštinu, němčinu, italštinu nebo španělštinu. A nejde jenom o to, jakým jazykem na Vás mluví instalace a jak budou vypadat herní nastavení, ale i to, jak s Vámi bude hra komunikovat i mluveným slovem. Na mluvenou angličtinu ve hrách jsme už všichni zvyklí, otupělí. Ukažte mi dneska někoho, koho nějak nadchne hlášení "object destroyed", ale jiná cizí řeč, ta to hned trochu oživí. Italštinu nebo španělštinu nemůžu moc posoudit (i když ve hrách tohoto typu znějí velice zvláštně), ve francouzštině se mi Slave Zero líbil vůbec nejvíc a v němčině jsem se u počítače musel doopravdy smát. Pokud budete Slave Zero někdy hrát, určitě to zkuste. Uvidíte, že to půjde i bez titulků.
Abych nezapomněl, Slave Zero můžete hrát i ve více hráčích. Ale neřekl bych, že je to zrovna podstatné. Výběr zbraní je stejně malý jako ve hře jednoho hráče, speciální levely nejsou nijak oslnivé a celkově je to ještě větší nuda, než když hrajete sami. Pokud toužíte po střílečce pro více hráčů, poohlédněte se jinde.
Celkově je Slave Zero sice řemeslně dobře zpracovaná, ale jinak po všech stránkách průměrná hra, které chybí byť náznak nějaké vlastní originality. Je možné, že by Vám Slave Zero vydržel na několik hodin zábavy (bez dalších přívlastků), ale je stejně tak možné, že jste už něco podobného viděli desetkrát v bleděmodrém. Nakolik Vás tenhle typ her baví, musíte rozhodnout sami.
| Slave Zero | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
