Víme to dávno. Čtvrtý díl bojovky Soul Calibur na Wii prostě nevyjde. Pár fanoušků to řádně naštvalo, chtěli zakládat petice a posílat do Namca výhružné anonymy. Pak bylo oznámeno, že vyjde takzvaný spin-off, čili jiný typ hry ze stejného světa, s názvem Soulcalibur Legends. Exkluzivně pro Wii.
Řečení fanoušci tedy zpozorněli, někteří z těch nejpošetilejších se dokonce začali radovat a tančit kolem rituálních ohňů, které již dříve zapálili v naději, že se bohové smilují a dopustí něco… no… přece něco právě takového! A ta hra, o které je řeč, už vyšla a vy si teď čtete její recenzi. Dopadlo to tedy dobře? No jistě, jak by cosi takového mohlo dopadnout jinak? Vlastně ne, počkejte.
Dá se volně přepínat mezi jednotlivými protivníky, ale následky takového počínání jsou značně zmatené.
Soulcalibur Legends je mlátička. Ne typická bojovka jeden na jednoho jako ostatní hry ze série, spíše hra stylu beat’em’up, čili chodíte v jednotlivých levelech z bodu A do bodu B a cestou kydlíte nepřátele, kterými je každý level prolezlý. Nemohl jsem si ale během hraní nevšimout, že hra s gustem využívá některých mechanismů, které nejsou v tomto žánru tak obvyklé a pocházejí spíše ze zmiňovaných 3D bojovek.
Zejména jde o řešení pohybu při boji. Jsou-li nablízku nepřátelé, je nejen možné, ale řekl bych spíše žádoucí jednoho z nich „zaměřit“, abyste se vůbec do někoho pořádně trefili. Pak vlastně bojujete jen s oním jedním (ačkoli kam vaše rány dopadnou, tam způsobí škodu). Na tom není samozřejmě nic zvláštního, ale jde mi spíše o pocit, který jsem ze hry měl. Nebýt toho, že se na svou postavu díváte zezadu a ne z boku, snadno by se nezaujatý pozorovatel spletl v úsudku o žánrovém zařazení – snad pochopíte, co tím myslím, až to uvidíte, pokud tedy vůbec budete chtít tuhle hru vidět.
Samozřejmě se dá volně přepínat mezi jednotlivými protivníky, ale následky takového počínání jsou značně zmatené a nepředvídatelné zčásti díky nepříliš kvalitně provedené kameře a zčásti díky nesmyslnému algoritmu, který určuje pořadí výběru. Přepíná se jen jedním tlačítkem a vzhledem k tomu, jak rychle a na jak malém prostoru boje probíhají, je většinou výhodnější prostě vždycky doběhnout k aktuálně zaměřenému nepříteli a zlikvidovat ho jako prvního.
Ovládání jednotlivých úderů je řešeno originálně. Tedy, dnes už se to možná nepovažuje za natolik originální, protože už to snad na Wii zkusil každý, kdo uškudlil drobné na vývojářský kit a zbylo mu na zaplacení několika druhořadých programátorů. Ale přece jen, v mých očích jde o nesmírně odvážný pokus. Tvůrci si tu zahrávají se jménem vysoce oceňované série, a to není jen tak. V takových případech prostě MUSÍTE něco předvést, i kdybyste potom měli shořet jako papír v žebříčcích prodejnosti.
Nejvíce motivovaní k postupu ve hře budou fanoušci SC, které zajímá mytologie v pozadí jednotlivých postav.
A vývojáři skutečně něco předvedli. Nachází se zde poměrně solidní a funkční systém ovládání soubojů pohyby ovladačů. A tím myslím takřka výhradně pohybové ovládání až na chůzi postavy po bojišti, skákání a nějaké další vedlejší funkce. 
Samozřejmě se tu bojuje neustále, takže v jednom kuse šviháte wiimotem jako zběsilí. Dá se sice nastavit vyšší citlivost, ale nevěřím, že by se někdo dokázal natolik soustředit a celou dobu ovládat hru krátkými švihy.
Po čase tím prostě zase budete mávat jak o život, a z toho skutečně hodně bolí ruka. To je taky jediný podstatný zápor ovládacího schématu. Jistě, ne vždy se povede, aby hra udělala přesně to, co po ní chcete. Ale v kombinaci s funkcemi přiřazenými na pohybové snímače nunčaku, jmenovitě rychlý přískok či úskok určeným směrem, je možné i prostým zběsilým berserkoidním šviháním rukama nalevo napravo spustit lavinu smrtících kombinací, na jejímž konci jsou vaše vyčerpané paže a armáda zabitých nepřátel. Podotýkám, že toho samého lze docílit i za předpokladu, že přesně víte, co chcete, a přesně to i děláte. Jen je prostě možné na chvíli zešílet a přesto se dobrat výsledku.
Horší je to ale se samotnou herní náplní. Jak už bylo řečeno, jednotlivé levely jsou 
relativně dost přímočaré. Občas je někde k mání nějaký ten „problém“ k vyřešení, spočívající většinou v nalezení spínače a jeho aktivaci, aby se posléze někde jinde otevřela cesta dále. Protivníci oplývají určitou rozmanitostí v dostatečné, slušného hráče neurážející míře, ale v jejich počínání není pranic inteligentního, jsou to prostě jen tupá, zbraněmi se ohánějící zvířata čekající na porážku.
Jedinou překážkou mezi nimi a smrtí jsou jejich útoky, které když už jednou zasáhnou, tak dokážou zabolet, ale často se chudáci příšeráci nestačí ani pořádně rozkoukat a mají takříkajíc po ptákách, a to se pak blbě uštědřují rány, jak jistě uznáte. To samé v bledě modrém se dá říci o velkých bossech, tedy s tím, že tito mají nepoměrně větší sílu i životní energii. Pakliže vám z řečeného vyplývá, že místy asi nebude snadné nalézt v sobě odhodlání postupovat hrou dále, nejste daleko od pravdy.
Obávám se, že nejvíce motivovaní k postupu ve hře budou příslušníci jakési 
hypotetické sorty fanoušků Soul Caliburu, které zajímá mytologie v pozadí jednotlivých postav. Ti si zde užijí nemalou dávku svého fetiše. Upozorňuji však, že příběh, i když jistě poctivě splácaný a s velkou vervou se pouštějící do zábavných historických fabulací (schválně jestli uhádnete, která historická osobnost našim hrdinům pomůže, za pomoci svého geniálního důvtipu, porazit draka), není natolik kvalitním brakem, aby sám o sobě vystačil k plnohodnotné zábavě. Nejste-li dostatečně velkými vyznavači bezhlavých rubanic, budete touto hrou velmi pravděpodobně hořce zklamáni.
| Kterak rytíř hledal sílu, ke štěstí přišel a co ho při tom potkalo |
| Všichni, kdo někdy hráli některou z her této série, asi vědí, co je Soul Blade. Ano, takový ten meč se širokou čepelí, který dává svému držiteli ohromnou moc a zároveň pojídá jeho duši (nebo co to vlastně dělá; já si to představuji jako konzumaci duše). Všichni tito znalci asi také vědí, co se přihodilo rytíři Siegfriedovi, když se pokusil sílu Soul Bladu uchvátit. Nebojte se, těm, kteří to nevědí, to prozrazovat nebudeme. Zbytečně bychom jim kazili zážitek. V téhle hře není radno někomu kazit jakýkoli zážitek, protože na zážitky je to hra poměrně chudá. Ano, příběh se točí kolem Siegfrieda, který hledá ultimátní sílu v podobě onoho zlého meče. Skutečně hned na začátku hry meč objeví, a spustí tím lavinu strašlivých událostí. Abych to zkrátil, Siegfried musí najít čtyři úlomky Soul Bladu, které chybějí k tomu, aby meč byl opět kompletní, a jen tak mimochodem zachránit jedno mocné císařství před vpádem tureckého sultána, který se pro změnu zmocnil Soul Caliburu – což je zase, jak všichni víme, jiný meč, stvořený vyhradně za účelem zničení Soul Bladu. Hledané úlomky střeží čtyři nestvůry zvané Guardiani, takže jejich získání nebude vůbec snadné – ale to už je na hráči, který si s tím už nějak poradí, samozřejmě za pomoci dalších postav, které se k Siegfriedovi v průběhu hry přidávají. Tak co, máte na to? |
Shrnu-li své dosavadní kafrání do několika málo slov, považuji Soulcalibur Legends za vcelku ucházející rubačku, na které ale není nic obzvláště zajímavého ani kvalitního. Sbírání zkušeností, vylepšování postav a zbraní a nacházení zbraní nových, to vše je dnes již jakýmsi standardem a není to zde implementováno natolik vynalézavě, aby se tím úroveň hry nějak pozvedla.
Jistě, od svého předobrazu si hra vypůjčila hezkou reprezentaci hratelných postav a ovládání každé z nich je skutečně odlišné. Nicméně kde není motivace, tam ani rozmanitost nepomůže. Bohužel.
