Hra je založena na comicsové sérii Spawn od Todda McFarlanea, který se právě díky Spawnovi stal skutečným guru na scéně kreslených příběhů s hláškami v bublinách. Ačkoliv jsem se nikdy ke čtení téhle pekelné série nedostal, mám jakýsi všeobecný přehled o tom, o co v ní vlastně rámcově běží. Částečně je to způsobeno filmem Spawn, který běžel i u nás, částečně šuškandou a drby na internetu, kde toho člověk dost pochytí, a něco jsem se dozvěděl taky právě díky mlátičce Spawn: Armageddon. Ano, jde skutečně o mlátičku téměř v klasickém duchu, kdy postupujete pořád dále a přitom rubete do zástupů příšer. V příběhu jde o prastarou válku mezi Nebem a Peklem, a taky o Ala Simmonse, bývalého člověka, který propadl peklu, protože za živa nebyl moc hodný chlapec. Jeho nový šéf, démon Malebolgia, s ním uzavřel dohodu – pošle ho zpátky na Zemi, a on za to povede jeho armády do války proti Nebi, až přijde Apokalypsa. Bohužel milý pekelník zapomněl dodat, že Al se nevrátí ve své původní podobě, ale jako Spawn, odporná humanoidní zrůda, jejíž vzhled je poněkud vylepšen symbiotickým kostýmem se zabudovanými vystřelujícími řetězy a pláštěm propůjčujícím nositeli schopnost plachtění. K vyšetření příčin a důsledků události, která se stane na začátku hry (energetický úder vedený z Nebe přímo skrz New York až do samotného Pekla, z nějž teď na povrch vylézají démoni), budete mít k dispozici přehršel zbraní včetně brokovnice, raketometu a speciální nebeské protipekelné pušky. Bojovat budete se zástupci obou stran a někdy to nebude právě nejjednodušší.
Spawn: Armageddon je označen poměrně striktním věkovým omezením (šestnáct let) a je asi jasné, za co. Stejně jako v předloze se zde krví a násilím příliš nešetří. Vraždy pekelných příšer i andělských tvorů probíhají za použití celkem kvalitně implementované sady úderů sekyrou, které jsou poměrně rozmanité a dá se dokonce hovořit o rozdílné (i když pochopitelně jednoduché) strategii boje s různými protivníky. Sekyra jakožto primární zbraň společně s řetězy nebo některou z bouchaček coby sekundární zbraní je doplněna „pekelnými silami“, jejichž používání je závislé na vaší zásobě nekroplazmy. Musím říct, že bych v průběhu hraní uvítal poněkud větší množství poněkud zajímavějších příležitostí k využití potenciálu těchto kouzel – ano, jsou to ve své podstatě útočná a obranná kouzla. Většinou si bohužel vystačíte se standardní rubačkou v kombinaci s řetězy, a to ostatní přijde ke slovu jen málokdy, vlastně převážně ve chvílích konfrontace s bossy, kteří jsou zčásti zajímaví (obří opice a ultimátní bojovník určený přímo pro boj s vámi), zčásti docela nudní (obě verze Violatora). Zástupy vašich obětí nezůstávají ležet tam, kde jste jim odebrali licenci k bušení do vaší okostýmované tělesné schránky, nýbrž se rozplynou a na jejich místě zůstanou ležet sebratelné věci, mezi něž se počítá střelivo do zbraní a barevné koule (červené doplňují zdraví, zelené nekroplazmu a modré, nazývané „duše“, slouží mezi misemi coby platební jednotka, za niž se dá nakoupit vylepšení zbraní, případně prodloužení zásobníku zdraví či nekroplazmy). Tyto věci rovněž vypadávají z rozbitelných součástí výbavy levelů – nábytku, popelnic, aut a podobně – a dávají tak záminku k ničení všeho, co se vám dostane pod ruku. Pokud
vám to až doteď připadalo celkem v pohodě, přišel čas říci vám něco o tom, jak se s tím páni vývojáři zas až tak moc nebabrali.
Odfláknutost zaviněná pravděpodobně snahou o dodržení nějakého zabijáckého termínu bije do očí bůhvíproč zejména v první polovině hry. Prostředí je tvořeno polygonovými monolity a nudnými texturami, architektura levelů je místy až trapně jednoduchá a invenčnější postupy jsou hákovány chybami enginu, s nimiž se potýkat nebývá žádný med. Jako příklad můžu uvést situaci z počáteční fáze hry, kde se nacházejí ve vzduchu zavěšené bedny, na něž je potřeba vyskočit standardním způsobem zachycení za okraj a vylezení. Blbé je, že ono zachycení jaksi funguje jen na jedné straně bedny – což ale může být jen můj dojem vzhledem k tomu, že někdy se to prostě nepodaří ani na tom jednom vyvoleném místě. Každopádně podobných záležitostí bych našel více a vždy jde o protivné bazírování na tom, kde zrovna stojíte nebo jaká je vaše poloha vzájemně k nějakému místu, protože někdo prostě neměl čas tyhle věci upravit tak, aby byly k hráči přívětivější. Další problémy jsou s kamerou, která se zastavuje o zdi. Ono to tedy vypadá logicky, ale bohužel je do téhle vlastnosti nechtěně zahrnuta neschopnost nastavit se do lepšího či dokonce použitelného úhlu, dostane-li se v průběhu hraní nějaká stěna kameře do cesty. Několikrát jsem vzdoroval situaci, kdy jsem viděl jen detail textury zdi (s ohledem na jejich většinovou hnusnost dost neutěšený pohled), za níž jsem mohl tušit existenci pekelného antihrdiny, a žádné hýbání s páčkou upravující pohled nepomáhalo, jediným řešením se ukázalo z
příslušného místa odejít a vrátit se tam nějakým nekrkolomným způsobem. Tento problém ovšem není zas tak častý a zcela odpadá v pasážích, kdy je kamera posazená ve fixním úhlu a nedá se s ní vůbec manuálně hýbat. Ještě něco: kdyby se vám
náhodou stalo, že jste někde zavření, nevíte co dál a skutečně nikde kolem se NEDÁ cokoliv s čímkoliv dělat, zkuste rozjet misi znova. Párkrát se mi to totiž opravdu stalo a znovunahrání pozice pomohlo.
Prezentace hry je splácaninou dobré práce a místy opravdu otřesně působících nedodělků. Soundtrack je poměrně slušným mixem hardrocku a elektroniky a chlubí se použitím písně „Use your fist and not your mouth“ od Marilyna Mansona; jinak na něm není nic speciálního. Zvuky jsou většinou kvalitní a atmosférické. O grafice jsme už mluvili... musím říct že animace postav jsou celkem povedené, ale jinak neočekávejte žádnou krásu; na druhou stranu se nedá zase tvrdit, že by to nemohlo být horší. Nějakých těch efektů proměnlivé kvality se rozhodně dočkáte, hezký detail je třeba krev odkapávající ze sekery poté, co jste s ní někoho rozporcovali. Úplně jiný šálek kávy než grafika hry jsou podle očekávání (obzvláště u Namca) filmečky, kterých není přehnané množství, ale jsou vskutku překrásné, včetně „kamery“, střihu a tak vůbec. Ke zpříjemnění herního zážitku je zde i pár bonusových záležitostí, jednak hezké artworky, k nimž mám jedinou výhradu týkající se jejich trestuhodně nízkého rozlišení, a za druhé obrázky z obalů comicsového Spawna, z nichž u těch, které jste ještě nezískali, máte napsáno, v jaké
úrovni na jaké obtížnosti se nacházejí.
Spawn: Armageddon je zvláštní hra. Vlastně bych vám ji přese všecko i doporučil, ale těch výhrad je přespříliš a nemůžu říct, že by se nad všemi dalo přimhouřit oko. Způsob, jakým jsou některé věci odfláknuté, nemůže napravit ani pocit relativní zábavnosti po většinu času. Jakmile hru dojedete na některou z obtížností, můžete si vybrat libovolnou úroveň a zahrát si ji v této obtížnosti znovu, což může čas od času přijít vhod. Bohužel jsem skeptický k možnosti, že by někdo chtěl procházet celou hru znova na jinou obtížnost, protože na to je tady té atraktivity dle mého názoru přece jenom trochu málo, bez ohledu na nějaké sbírání comicsových obálek (ano, už po prvním průchodu odemknete veškeré artworky a rovněž veškeré info o protivnících, které se ukládá do jakéhosi „bestiáře“). A ptáte-li se, zda brát či nebrat, musím vám bohužel poradit, ať si počkáte na VELKÉ zlevnění. Tahle hra za moc peněz nestojí.
| Spawn: Armageddon | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
