Špionážní akce je právem oblíbený žánr. Nikdo o vás neví, a když se dozví, nepřežije dost dlouho, aby se z toho mohl radovat, a všichni se před vámi třesou, protože z tajemného a neznámého nebezpečí jde vždycky strach. Člověk nemusí žhavit bednu k prasknutí přívodních cévek, ale zapřemýšlí si u toho. Užijete si i nějakou efektní akci, zkrátka vždy jde o přehršel interesantních herních radostí. Takovou špionážní akcí je i clancyovka Splinter Cell. Vžijete se do role člena speciálního týmu Third Echelon, člověka, který, jak už to tak bývá, by si raději užíval dovolenou se svou dcerou na moři. Nedá se ale svítit, vaše vlast vás potřebuje, hrozí zde nebezpečí globální války a odvrátit je může jedině nasazení speciální jednotky. Takže tady vás máme. Jmenujete se Sam Fisher. Vítejte v týmu.
Vaším hlavním spolupracovníkem bude koordinátor Lambert, se kterým jste po celou hru ve spojení, jež zajišťuje vysílačka v zajímavě řešeném implantátu. Tom Clancy to má skutečně vymakané. Další významnou spolupracovnicí vám bude komunikační expert Anna Grímsdóttir, která vám poskytne technologickou podporu, v případě potřeby zajistí informace z armádního GPS a je zodpovědná za rozluštění zašifrovaných zpráv, které vyrazíte z cizích počítačů. Samovo technické vybavení je relativně skromné, ale zato krásně přetechnizované a plně funkční. Počínaje brýlemi na noční vidění, přes optický kabel, díky němuž víte, co se děje za zavřenými dveřmi, paklíč, který... hádejte, k čemu slouží, dalekohled, jenž zapnout je
někdy kvůli způsobu, jakým se to dělá (jen počkejte, uvidíte), docela potíž, až po zbraně, které jsou sice jenom dvě, ale tohle není Quake, takže to bohatě stačí. Základem je pistole s tlumičem, později přijdete k pušce s označením SC-20K, která má možnost vystřelovat v sekundárním módu nějaké technologické kravinky jako miniaturní kameru nebo projektil, který svůj cíl oblaží elektrickým šokem. Hlavně ale disponuje dvěma způsoby primární střelby, tedy buď jednotlivé náboje nebo po dávkách, a kromě toho má i pěkný zaměřovač, při jehož použití se hledáček klepe jak osika a vy můžete/musíte na omezenou dobu zadržet dech, aby se klepat přestal. Ovládání je kromě zmiňovaného zapnutí dalekohledu docela příjemné a dobře navržené, pokud zapomenu na některé momenty, kdy jsem měl menší potíže se skákáním.
Fisher má sice tři zelená světla na čele (hi-tech brýle musí přece vypadat cool) a jedno na zádech (kdoví, co to je), ale když si sedne do „absolutní tmy“, nikdo ho nevidí, a to ani projde-li tak blízko, že do Sama skoro vrazí. Tato „absolutní tma“, v níž jste skryti tak dokonale, že šramotem nebo jinak z letargie neprobraný strážce nemá šanci vás zahlédnout, se nachází i na tak nepravděpodobných místech, jako jsou chodby budovy CIA, kam musíte nepozorovaně proniknout v misi, na níž je hezky ilustrována paranoidní schizofrenie bezpečnostních složek USA. Z tohoto a několika dalších důvodů bude zřejmě Splinter Cell
hůře stravitelný pro ty hráče, kteří se pohoršují nad každým zjevným nesmyslem, kdekoli ho vidí. Ano, jsou tu i horší věci než tohle - třeba hodnocení zásahů. Na zabití protivníka jsou třeba přibližně tři, při zásahu do hlavy stačí jeden; jakékoli jiné místo na těle se ale nerozlišuje, takže když je v misi zakázáno zabíjení a vy někoho odpravíte třemi zásahy do nohy (!), máte utrum - velitel vám vynadá do šílenců a je po všem, jedete od posledního checkpointu. V takových případech můžete do nepřátel sypat nepříjemně omezené zásoby paralyzujících střel, nebo je třeba plížit se k nim zezadu (velice nízká úspěšnost, často vás uslyší - je zde potřeba rychlosti a přesnosti)!
Další z poněkud bizarních aspektů hry Splinter Cell je obsese zanechat všechny omráčené nebo mrtvé protivníky třeba i na křižovatce frekventovaných chodeb, ale hlavně nad nimi zhasnout světlo, protože tak je nikdo nenajde a nevyhlásí poplach. S alarmy zde není vůbec žádná legrace, někdy máte povoleny tři, jindy ani jeden jediný, a tak se vám nakládání těl na záda a jejich přenášení do stínu stane stejnou rutinou jako použití optického kabelu před otevřením dveří. Trochu zvláštní je, že jediným rozhodujícím aspektem pro spuštění či nespuštění alarmu je právě jen osvětlení místa, kde tělo zanecháte. I kdyby to bylo ve slepé uličce s jedinou fungující lampou, ve staré barabizně, kam přichází trocha světla oknem zvenčí, prostě na jakkoli zastrčeném místečku, jakmile se vzdálíte z doslechu vyděšeného
vyjeknutí, někdo prostě tělo „náhodou nalezne“. Ne že by celá ta myšlenka se schováváním obětí byla úplně padlá na hlavu, ale... cítíte ten rozpor stejně jako já, že ano?
Na druhou stranu je někdy až fascinující sledovat AI protihráčů, která čas od času překvapí poněkud nezvyklým chováním v jistých případech. Představte si takovou situaci. Jste venku, je asi tak hodina po půlnoci, nikdo o vás neví. Modlíte se, aby to tak zůstalo, protože tady se s vámi mazlit nebudou a rovnou vás odpraví. Přijdete k místu, kde podél jedné strany ulice svítí lampy, zatímco druhá strana, kde teď zřejmě nikdo nebydlí (soudíte podle prázdných pootvíraných oken a lešení u zdi), si musí vystačit s holými žárovkami. Dřepíte na bobku a flegmaticky pozorujete strážného, který se právě ospale rozhlédl a jde se podívat na druhý konec ulice. Hvízdá si nějakou místní odrhovačku. Je vám jasné, že se za chvíli vrátí, ale teď už se jistě neohlédne. Při přeběhnutí osvětleného místa zlehka našlapujete. Říkáte si, že zkusíte toho chlápka obejít, a touhle stranou ulice to půjde snáz. Rozstřelíte žárovku. Zlehka to prdne a na vás padne temnota. Otočíte se a vyvalíte bulvy. Jde zpátky! Teď měl ještě být na druhé straně! Že by něco slyšel? Raději vylezete po žebříku na lešení a odtamtud z bezpečí v tichosti sledujete, co se bude dít. Nevěříte vlastním očím. Jde se ten chlap opravdu podívat, proč to světlo už nesvítí? Tohle dřív nedělali! Nedůvěřivě přičichnete k šálku čaje, který jste si položili vedle Kostky. „Máňo, dala’s tam vážně jen cukr?!“ Teď, teď si ten chlapík
něco zamumlal pod vousy a vydal se po žebříku nahoru... asi si nechce povídat. Kam lezeš, vole? Co se to děje? ...Ano, přiznávám se, nezmohl jsem se na reakci. Bídně jsem zhynul. Prostě jsem se stal pasivním divákem a nestalo se mi to v průběhu hraní jen jednou. AI jinak tedy není obzvlášť zázračná, často je naopak viditelně schválně okleštěna, jako v situaci, kdy mě dva strážní zahnali do tmavého (což bylo asi důležité) kouta, chvíli po mně z dálky stříleli a když jsem nezkapal, prohlásili „není tady“ a šli mě hledat jinam. Měl jsem samozřejmě štěstí - v cestě kulek stál žebřík a oni ho nějak pořád trefovali... Prostě ať se setkáte s jakoukoli stránkou umělého rozumu, pokaždé to stojí za to.
Grafika vypadá skutečně nádherně, hlavně co se týče využití světla a stínu, tedy disciplíny, která je zde naprosto klíčová pro hratelnost. Ne že by se tím něco měnilo na mých úšklebcích směrem ke strážcům dívajícím se jinam, kdykoliv jsou na dohled od „neviditelného“ ninji dřepícího v koutě. Nechápu například, proč si nevzali baterku, aby vůbec viděli na cestu, jestli tam vážně je taková tma jako v pytli (smích mě přešel až v poslední misi, kde je i několik psů, a před nimi skutečně nestačí schovat se do stínu). Ale stačí vám pár pohledů na hru v pohybu a je vám to jasné - chlapci z Ubi Softu mají na hrátky se světlem úchylku - a ve stejný moment jejich sklony zároveň dokonale pochopíte. Ne že by se na tom nenašly chyby a nepřesnosti, ale důležité je, jak to působí. Nejenom že je to věrohodné, ale hlavně je s tím
počítáno ve většině scénáře. Brýle na noční vidění jsou nejvyužívanější součástí vašeho vybavení a tam, kde nebudou stačit, existuje široká škála situací, v nichž využijete termovizi, mimo jiné k odhalování laserových paprsků, jimiž projít znamená spustit alarm.
Za nějakou dobu si zvyknete na všudypřítomnou temnotu a buďte si jistí, že na přímém světle se najednou budete cítit nesví a bezmocní, asi jako chlápek močící o samotě na nádražních záchodcích, jimž se najednou zřítí všechny čtyři stěny. Budete spěchat zpátky do náruče tmy, plýtvat drahocenné náboje na rozbíjení svítidel a cedit mezi zuby nadávky na adresu Alvy Edisona, kdykoliv rozbít nepůjdou. Většina textur je velice hezkých a prostředí jsou docela kvalitně a detailně vymodelována, takže jediná vážnější výtka v tomto ohledu směřuje k výrazné zubatosti grafiky. Animace hlavního hrdiny mají též své mouchy, ale vzhledem k tomu, že podle bonusových materiálů byly dělány komplet růčo, žadný motion capture, myslím, že jim to můžeme odpustit.
Hru jinak doprovázejí výborné filmové sekvence, pojaté coby útržky televizního zpravodajství smyšlené televizní stanice (bez záruky, jména všech amerických televizí neznám). Jejich autenticita je někdy až vzrušující, vážně to připomíná zpravodajské záběry se vším všudy. Stejně skvělá je i hudba, podle níž ve hře například vždy poznáte, že se blíží
nebezpečí vašeho prozrazení. Co mi sice přišlo taky docela fajn, ale nadával jsem na to jako dlaždič, byly neherní sekvence při hře, které mají otravnou vlastnost nacpat se vždycky k nějakému obtížnějšímu místu a nedají se přeskočit. Vrcholem drzosti byla poslední mise, kde jsem jednu situaci opakoval nejméně desetkrát a pokaždé jsem byl nucen napínat se u té otravné animace, zda už to tentokrát vyjde, nebo to budu muset absolvovat znovu.
No, pojďme to nějak uzavřít. Ať už jsem měl jakékoli výtky, nic to nemění na tom, že Splinter Cell je hra kvalitně vyvážená a velice zábavná. Pravda, setkáte se v průběhu hraní s nějakými těmi zákysy, kdy budete marně zkoušet uhodnout záměr tvůrců, abyste se tak pohnuli dál tím jediným správným způsobem (o jednoznačnosti řešení hry svědčí i jinak dost nepraktické mapy k některým misím, na nichž jsou od začátku zaznamenána všechna místa, která postupně navštívíte, a to chronologicky očíslovaná), ale to už jsou takové ty běžné problémy, s nimiž se potýkají všecky „pouze“ nadprůměrné hry. Moment, cože jsem to řekl? To už hodnotím? Ano jo, vidíte to. Už je konec. Tak si běžte hezky hrát, děti. A nezapomeňte, vždy střílejte do hlavy. Tam to i nejmíň bolí, hehe.
| Tom Clancy's Splinter Cell | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
