Star Wars Battlefront: Renegade Squadron

Jirka má krávu. Kráva je dojná. Dojná kráva mléko dává. Jirka volá: „Hurá, hodná kráva! Mléko prodám na trhu. Snadno.“

Star Wars Battlefront: Renegade Squadron

Každý, kdo se občas dívá na televizi, ví, kdo je to renegát: odpadlík, samec, který loví samce. Totiž, chci říct: psanec, který loví psance. Ve dnes recenzované hře jde ovšem spíš než o švadronu odpadlíků o partičku vzbouřenců a spíš než o lov psanců skutečně o lov samců: dobře živených přisluhovačů Impéria, bez ohledu na rasu, vyznání a procento železa v kostech. S touto partičkou, shromážděnou Hanem Solem a vedenou námi ovládaným Colem Serrou, se pak setkáváme po bitvě o Yavin 4, ve kteréžto lokaci také celá kampaň začíná – tolik k zařazení do mytologie Hvězdných válek. Co se týče sledu herních titulů, zde je zařazení lehce matoucí, protože tu, jak známo, již máme Star Wars Battlefront a Star Wars Battlefront II – důraz byl u těchto titulů kladen hlavně na multiplayer a zaznamenaly značný úspěch na řadě platforem, včetně překvapivě zdařilé konverze pro mobilní telefony. Hra Star Wars Battlefront II se pak objevila i na PSP, kde ale trpěla řadou neduhů, takže v Lucas Arts slíbili, že další díl bude po všech stránkách vylepšený. A tím se měl stát právě dnes recenzovaný titul, šálivě bez pořadového čísla. Pojďme se tedy podívat, jak to dopadlo.

Arzenál, který vláčíme do boje, není neomezený.

Renegade Squadron lze hrát ve čtyřech módech: jako příběhovou kampaň, volné bitvy, dobývání galaxie a konečně multiplayer. Začneme příběhovou kampaní. Příběh je prezentován dosti pohledně statickými obrázky a semi-animacemi, plus vzácně vidíte nějakou skutečnou animaci: ta se potom vyznačuje těžkopádnou hranatostí. Samotné obrázky vypadají jako akvarely, jakými třeba Luděk Marold ilustroval francouzské romány: elegantní, pohledné, účinné. Semi-animace pak fungují tak, že tu máme renderované pozadí, před nímž cosi předstírá život: kouř, míhání střel, vláčný posun jinak rovněž statických hvězdnoválečných přibližovadel – výsledkem je docela hezký efekt s minimálními náklady. A konečně je tu vlastní hra. Žádná grafická sláva to není, ale dívat se na to dá: vzhledem k nevalné rozlehlosti lokací se ovšem dalo čekat víc.

První výraznější výtka patří až ovládání. Po předchozím titulu, jemuž bylo právě ovládání často vyčítáno, nabízejí tvůrci pro sichr ovládání dokonce dvojí. Proti všemu očekávání ovšem nejde jen o jiné rozložení tlačítek, ale skutečně o dva zcela odlišné přístupy. Jednak tu tedy najdeme již dobře známou variantu se čtyřmi kulatými tlačítky, simulujícími chybějící pravý analog. To je nouzové řešení, které nefunguje úplně uspokojivě nikde, ale tady obzvlášť špatně. Osudovým direktem je zde neschopnost hry udržet zvolený vertikální náklon pohledu – zbraně. Postava udělá pár kroků a sklouzne zpět do standardní roviny. Naopak, podržíte-li stisknuté například tlačítko, které zvedá kameru vzhůru, vyjede pohled pochopitelně nezadržitelně až do svého maxima, což je rovněž k ničemu. Zvolený cíl tedy musíte zasáhnout v onom minimálním časovém rozmezí od pozvednutí, případně sklonění zbraně do návratu do standardní roviny, na což pasuje jediné slovo: opruz. Druhý typ ovládání je ovšem rovněž vymazlený: zde pro změnu chybějící pravý analog není simulován nijak. Aby se v tomto případě vůbec hra dala hrát, je k dispozici zaměření nepřítele stisknutím bočního tlačítka R. To funguje docela slušně, ale nohy pro změnu podráží fakt, že veškeré ovládní postavy v horizontální rovině je svěřeno samotnému levému analogu. Jak „dobře“ se v takovém případě běží a současně otáčí, si jistě každý snadno představí. Celkově mi přišel tento druhý způsob přece jen o něco méně nešťastný než první, ale dost dlouho jsem obě ovládání střídal podle momentální potřeby. K tomu si připočtěte obdobné hrátky s ovládáním nejrůznějších přibližovadel a máte hrubý obrázek o tom, jak veselé a intuitivní je hvězdné válčení.

Stačí krátce postát nad vypáleným kulometným hnízdem nebo kanónem, aby se těžká zbraň zrekonstruovala.

Hra se ukládá automaticky, zpravidla po splnění několika úkolů, z nichž je většina triviální a vybavená pohodlnými checkpointy. Očas ale, zcela nečekaně a bez varování, musíte po dílčím neúspěchu zopakovat celý už jednou zdolaný sled úloh, včetně zdlouhavého nahrávání animace, již je naštěstí po nahrání alespoň možné odkliknout. Přitom je v tomto ohledu hra zcela nesystematická. Příklad: při vesmírných soubojích není nic zvláštního, že je checkpoint po každém sestřeleném plavidle. Máte třeba za úkol zničit komunikační centrum, pak čtyři pevné kanóny a potom šest TIE stíhaček – celkově to zabere tak dvacet minut, v jejichž průběhu se vytvoří jedenáct záchytných bodů! Vzápětí ale plníte pěchotní úkol, kde vás po půlhodině hry neúspěšná ochrana bezbranného vrátí až na začátek celé mise. Že eskortovanou osobu nelze nijak zbrzdit a ta s oblibou natahuje bačkory, sotva vytáhne paty ze startovní pozice, není obecně ve hrách žádná vzácnost. Zde ale vůbec umělá inteligence v singleplayeru občas předvádí divy: viděl jsem například soukmenovce, který zlikvidoval sám sebe ve snaze prohodit granát zdí – alespoň kolizní model ovšem fungoval.

Arzenál, který vláčíme do boje, není neomezený – každý kvér má určitý počet bodů a jejich celkový součet nesmí přesáhnout limit. Proto lze na kontrolních bodech zbraně dle potřeby přibírat a odhazovat. A nejen zbraně, ale i užitečná zařízení typu jet-pack, případně dokonce vlastnosti, třeba rychlost běhu či tempo, jímž obsazujeme kontrolní body nepřítele – jejich dobývání je mimochodem vrcholně doporučeníhodné. Jednak proto, že se jejich okolí zalidní spolubojovníky, a jednak, že si pak po smrti můžete vybrat, kde ožijete. Velice kratochvilná je práce s nářadím: s patřičným vercajkem stačí krátce postát nad vypáleným kulometným hnízdem nebo kanónem, aby se těžká zbraň zrekonstruovala do své smrtonosné podoby. Odvrácenou stranou těchto kouzel je divoký respawn kdečeho, nepřátelskými pěšáky počínaje a tanky konče – na některých místech stačí po likvidaci imperiálního obrněnce počkat jen pár vteřin a dostane se vám pohledu na to, jak se nový kousek líhne přímo ze vzduchu. Podobně se ovšem obnovuje i náš vlastní vozový park a mužstvo, což se zhusta hodí

Komu by úkoly „vybij, přines, ochraň, ubraň“ připadaly jednotvárné, může zkusit další režimy. „Dobývání galaxie“ je v zeleném totéž, ale obsahuje i lehce strategickou před-bojovou složku, kdy na mapce galaxie přesouváte jednotky z planety na planetu a vybavujete je tak, abyste postupně dobyli planety všechny. Za zmínku stojí, že můžete hrát i za ty méně hodné. „Planeta“ přitom samozřejmě znamená známou omezenou terénní arénu, se kterou jste brzy hotovi – ti největší lenoši dokonce mohou nechat procesor, aby výsledek boje spočítal bez hraní, což je zajisté nesmírně lákavá nabídka. Další režim je volná bitva ve vybrané lokaci – co k té dodat? Největší konkurencí singleplayeru je tudíž multiplayer, který svými kvalitami s přehledem singl válcuje, což někoho potěší, někoho ne. Mě to naplňuje jistými rozpaky, protože takové řešení vídám čím dál častěji a nerad bych, aby se stalo univerzálním, tím spíš, že je zřejmé, jak tvůrcům her vyhovuje přenést podstatnou část výroby na hráče. Multiplayer tedy oproti předchozímu dílu zvýšil počet bezdrátově propojitelných soupeřů na osm, přičemž po síti si může zahrát dokonce dvojnásobné množství válečníků, aniž by se stal framerate vratkým. Nabídka přináší obligátní Capture the Flag a tento mód sám obsahuje další tři sub-módy: 1 Flag, 2 Flag a Hero Capture the Flag. V prvním případě se protivníci přetahují o jeden praporek, umístěný na neutrální půdě – cílem je ho najít a dopravit do základny protivníka. Ve druhém módu má každý tým svůj praporek ve své základně a cílem je ukořistit ten konkurenční a přinést ho domů. A konečně ve třetím případě se může „hrdinný“ hráč chopit praporku vlastního týmu a hájit ho s použitím speciálních hrdinských schopností – zbytek probíhá stejně: bráníte svůj praporek a naháníte cizí.

Život a smrt IG-88

IG-88, robotický lovec odměn, obšťastní hráče celkem dvakrát, poprvé v závěru mise v lokaci Ord Mantell. Na první pohled křehký tvor klade houževnatý odpor. Přitom vykazuje vlastnosti, které stojí za zmínku. Například sedíte-li v tanku, nachází se IG-88 vesele na druhém konci mapy a nejeví o vás zájem. Stačí ale z obrněnce vylézt a nestačíte se divit, jakým tempem přiběhne – i skrze terénní překážky vycítí, že jste pěší. To je tím překvapivější, že snadno a dosti rychle zlikviduje i tank, pokud se ho rozhodnete nahánět v něm. Granáty, které tank metá a které běžné vojáky Impéria kosí jak na běžícím pásu, ho nechávají ledově chladným. Nenechá se ani přejet: naopak tank se o něj zasekne a můžete jen sledovat, jak vozidlu ubývá „život“. Aha, řekl jsem si, je to robot, bude citlivý na EMP zbraň. Omyl. Po půltuctu restartů úkolu a jednom restartu celé mise, protože IG-88 pronikl někam, kam neměl, jsem ze zoufalství přepnul na ovládání s automatickým zaměřováním a úplně snadno ho složil pár dávkami ze standardního samopalu.

Ke všemu nám hraje známá novoromantická klasika Johna Williamse, která má skvělý zvuk, ale bohužel se tu projevuje další muška – hudba se na rozdíl od frameratu dost často seká. Zpočátku jsem se párkrát zaradoval, že se muzika zastavila z důvodu splnění nějakého úkolu, leč pravý opak byl pravdou: to se jen nahrával další obsah a hudba musela čekat na výhybce. Jako celek hra oplývá bohatstvím nastavení a nejrůznějších vychytávek, byť třeba možnost detailně upravovat uniformy soukmenovců není tím, co by mělo na hratelnost zrovna zásadní vliv. Když si odmyslíme výše zmíněná zrádná místa, vracející hráče až na začátek mise, běží hra chvályhodným tempem a udrží pozornost, což má ale zase ten nedostatek, že když po obědě začnete, ještě před večeří, po nemastné, neslané závěrečné misi s úžasem čtete finální titulky. Zarytý fanoušek Síly asi koupi neodolá, nelze se ale divit těm, kdo dají přednost dráze odpadlíka.