Nebyl by to pořádný šoubyznys, aby někdo nechtěl na něčem pořádně vydělat. Takže zatímco minulý díl této letecké arkády byl de facto jakýmsi doplňkem k filmové Episodě I, tak je tento – zde recenzovaný - titul zase spjat s Episodou II a to jak dějově, tak termínem vydání. Jedi Starfighter je tedy pokračováním svého předchůdce SW: Starfighter, který patřil k solidním jistotám při orientaci na poli první vlny videoher pro PS2. Přinesl velmi chutný mix akce, příběhu, hratelnosti a slušné grafiky. Dnes máme na pultech jeho nástupce, jenž si klade za cíl ve všech směrech svého učitele překonat.
Bohužel si nejsem zcela jist, zda se mu to daří. Lépe řečeno: určitě se mu to daří, ale není jisté, zda je to ku prospěchu věci. Tak zaprvé - příběh. Ten je značně rozšířen, už jenom proto, že v hlavní roli se představí rovnou čtyři postavy a většinou jich je na scéně několik. Nevím ovšem, zda jsem už tak zhýčkaný, líný nebo senilní, ale v průběhu hry jsem z příběhu nepochopil vůbec nic. Hrdinové spolu sice rozmlouvají rádi a hlavně často, ale z jejich rozhovorů jsem tedy moc nadšený nebyl. S tím souvisí i podivná komunikace v misích. Každý level začínáte standardně s jedním nebo dvěma hlavními úkoly, plus eventuelně nějakými bonusovými a skrytými (ty samozřejmě nejsou vypsány, takže zprvu nevíte, co obnášejí). Až potud tedy oproti minulému dílu žádné změny. Vydáte se tedy do boje a začínáte plnit, co se po vás chce. A časem přibývají - podle vývoje situace (ovšem jde samozřejmě o skript, takže se stane vždy to samé) - úkoly další. A tady už přicházejí první problémy. Nový úkol se totiž dozvíte výhradně prostřednictvím radiového spojení, takže vám například někdo uprostřed bitevní vřavy zahlásí, že nutně potřebuje pomoci s likvidací nepřátelských
starfighterů přibližujících se od moře. Opravdu nevím, jestli to je pouze moje vlastní blbost, ale tyhle pokyny šly ve všech případech naprosto mimo mě. Nemyslím si o sobě, že bych anglicky nerozuměl, ale v daném okamžiku jsem měl prostě více práce se samotným hraním a na komunikaci s wingmany mi už nezbývala mentální kapacita. Hraní pak vypadá tak, že poletujete a střílíte a v momentě, kdy uslyšíte někoho něco hlaholit, zapauzujete hru a jdete se raději podívat, zdali vám nepřibyl nějaký další úkol. Ani v tuto chvíli ovšem zdaleka není vyhráno, protože mnohé dílčí úkoly se nezobrazují nehledě na to, že ty, které se tu zohlední, jsou mnohdy formulovány tak vágně, že z nich stejně nic moc nevyčtete. Nepříjemnou součástí u hraní tohoto titulu se tak též díky tomuto aspektu stávají časté restarty misí. Vzhledem k tomu, že jejich počet se od minula nijak drasticky nezvýšil (a už první díl byl vcelku krátký), zvyšuje to alespoň životnost tohoto titulu, byť lehce podivným způsobem. Nedá se ale říci, že by šlo o fatální nedostatek, ale prostě už to není tak jednoduché, jako v prvním Starfighterovi. Pokud jste jej však nehráli, nebude vám opakování misí možná až tak příliš vadit. Prostě si řeknete, že tentokráte na to půjdete jinudy.
Docela značné obměny doznal i navigační systém. Harcovníci z minulého dílu si opět jistě vzpomenou, že zde fungoval velmi jednoduchý a intuitivní, o to však účelnější model
navigace ohledně polohy nejbližšího (myšleno ve smyslu, že byl další na řadě, nikoliv nejblíže k
vaší lodi) cíle, ať už šlo o spojenecké objekty k obraně nebo nepřátelské lodě či budovy určené k destrukci. Zde je ovšem váš HUD značně upgradován, takže rozlišuje dvě úrovně nepřátelských objektů, stejně jako těch spřízněných. Dle mého soudu je ovšem právě díky tomu na obrazovce místy docela “hokej“, protože prostě místy nevíte, do koho to vlastně máte pálit, což je ostatně také jeden z faktorů častého opakování misí, o němž jsem se zmínil před pár řádky. Navíc je zde velmi zvýšena důležitost manuálního přepínání mezi cíli. Ukázkovým příkladem budiž hned druhý level ve Story módu, kdy musíte ubránit pozemní stavbu před infiltrací nepřátel. Když budete vzduchem poletovat a likvidovat implicitně zadávané nepřátele, nemáte šanci na úspěch. Po moři se totiž pohybují lodě s výsadkovými jednotkami a navíc přicházejí čas od času nálety i z pevniny. Musíte tedy operativně sledovat dění v celém prostoru a podle potřeby zaměřovat ty pohůnky zkorumpované Federace, kteří vám v danou chvíli zatápějí nejvíce. Musím říci, že místy jsem neměl ani tak problémy s manuálním zaměřováním samotným, jako spíše s tím, že jsem se nechal ve stylu minulého dílu unést akcí a na “taktickou“ složku jsem vytrvale zapomínal. Takže abych pravdu řekl, nedovolím si nyní vyslovit jednoznačné resumé, zda je tento element pro hratelnost přínosem či zátěží. To prostě záleží na vkusu každého soudruha, jestli mu více vyhovuje čistá akce nebo si rád zkusí i něco taktičtějšího.
Dalším posunem od minulého dílu je fakt, že nyní častěji bojujete ve více lidech, někdy až ve
čtyřech, a tady pak jejich vylepšená spolupráce. Zatímco v prvním dílu se kooperace odehrávala pouze na úrovni jednoduchých povelů, zde je vaše společná činnost mnohem kompaktnější, takže se klidně stane, že pokud někdo z vašich kolegů vidí, jak se moříte se skupinkou Tie-Fighterů, neváhá a razantně jim předvede, že vás je ve vzduchu také dost. Systém povelů samozřejmě zůstává nezměněn, pouze byl rozšířen pro různé situace, takže je nyní ještě variabilnější a pestřejší. Třešničkou na dortu opět výborné hratelnosti je možnost kooperace dvou hráčů. V multiplayeru ovládá každý svou loď a společnými silami se tak přesvědčíte o platnosti úsloví, že ve dvou se to proti Federaci lépe táhne. Pozor ale ať se nesestřelíte navzájem.
Hratelnost, co se týče soubojů a manévrování, se dle mého soudu (a bohudík) tedy nezměnila a zůstává na své standardně vysoké úrovni. Nemusíte se tedy mořit s milimetrově přesným zaměřováním soupeřů, ti zároveň nejsou nějakými polobohy, takže létají sice dobře, ale pořád dost špatně na to, abyste je mohli vcelku pohodově zacílit a posléze zlikvidovat:-). Je jich ale o to víc. Přibylo i několik dalších typů nepřátel, takže se hra nestává v pozdějších fázích nijak fádní. Osobně jsem byl úplně na větvi, když jsem zjistil nasazení ponorek. Není na tom vůbec nic. Stejně jako po zemi jezdí tanky, tak po vodě plují lodě a pod ní ponorky. Ale je to dobrý nápad a když jsem tak poprvé zjistil, že po mně nestřílí letectvo, ale že dostávám rány zespoda od ponorky, byl jsem přímo nadšen. Hra tak dostává širší pole působnosti a herní prostředí se stávají ještě rozmanitějšími než v minulém dílu.
Grafické zpracování rovněž doznalo změn k lepšímu, zejména díky již avizované rozmanitosti prostředí. Vedle volného kosmu se tak spoluúčastníte bitev nad povrchem planet a to jak nad pevninou, tak nad vodou. Za zmínku stojí design a zpracování jedné z ranných misí (tuším, že třetí), kdy eskortujete obchodní flotilu mezi malými ostrůvky, kde slunce pěkně svítí a nebe je krásně modré:o). Jak by tady bylo fajn, kdyby nebylo těch vos … ehm, promiňte, chtěl jsem samozřejmě říci, kdyby nebylo těch otravných nepřátel. Naproti tomu na zvucích se nezměnilo patrně nic, na druhou stranu už minule byly na poměrně vysoké úrovni.
Abych to tedy uzavřel: jsem si vědom, že tato recenze není ani tak recenzí jako spíše srovnáním s minulým dílem. Otevřeně přiznávám, že se mi nechtělo psát znovu všechno to, co už napsáno bylo, navíc ještě mnou :-). Pokud se tedy chcete dozvědět něco bližšího o celé, zatím pouze dvoudílné sérii Starfighter, mrkněte Star Wars: Jedi Starfighter je samozřejmě oproti původní verzi značně rozšířen, ale záměrně nepoužívám slova vylepšen. Záleží totiž na jednom každém z vás, zda se mu tyto změny budou líbit. Jedno je však jisté. I druhý díl je výbornou akcí z prostředí hvězdných válek, která však dle mého mínění díky některým výše popsaným prvkům lehce ztrácí na původní živelnosti. Zároveň je tedy snad na místě upozornit, že první kapitola se vyskytuje v cenově výhodné platinové edici, takže možná nebude od věci zvážit koupi poněkud „syrovějšího“ předchůdce namísto „uhlazeného“ nástupce, který výrazně triumfuje pouze kooperativním multiplayerem. To už tedy opravdu nechávám na vás. Děkuji za pozornost.
| Star Wars Jedi Starfighter | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
