Již dávno jsme si zvykli, že megalomanské sliby herních vývojářů nebývají plněny ani zdaleka tak často, jak bychom si přáli. Nejedná se přitom většinou o žádnou jejich lenost či velkohubost - pohled hráčů je prostě o poznání kritičtější, než samotných tvůrců her. Například akční Stealth Combat od německých Deck 13 zachránilo od velkolepého debaklu jen jediné - takřka mizivý "hype", díky čemuž o tomto titulu prakticky nikdo nevěděl, a tak nikdo nemohl být zklamán. Nejedná se přitom ani zdaleka o špatný projekt, vývojáři však využili jen slabou polovinu potenciálu svého dítka.
Svým způsobem je Stealth Combat jakýmsi prapodivným křížencem mezi Metal Gear Solid a Incoming Forces. Ano, pochopitelně, v zásadě je takovéto spojení nemyslitelné, pro ilustraci herního systému však poslouží více než dostatečně. Z prvního jmenovaného titulu si Stealth Combat vzal především ono odhadování správného okamžiku pro akci, neustálou spolupráci s minimapou a opatrné plížení mezi strážemi. Z Incoming Forces pak především to, že ony stráže nejsou normální vojáci, nýbrž tanky, vrtulníky a strážní věže, a skutečnost, že hrou neprojedete v jednom vozidle, nýbrž v několika různých
typech a dokonce se několikrát i proletíte.
Jak jste již nejspíš pochopili, hlavní slovo zde má těžká vojenská technika. Místo abyste však zběsile pálili ze všech sil na všechno, co se pohne (i když na to také několikrát dojde), bývá vaším úkolem se nepozorovaně - či prostě jen naživu - dostat z místa A na místo B. To ještě nemusí být špatný koncept. Naopak, má své kouzlo; přinejmenším v tom, že podobné hry by na prstech u rukou spočítal i hodně nešikovný řezník. Aby však byl výsledek dokonalý, bylo by zapotřebí nezastavit se na půli cesty a nechat se zmíněnou dvojicí titulů inspirovat trošku víc - ve špionážních misích přidat více MGS a jeho atmosféry a adrenalinu, v akčních sekvencích naopak více Incoming Forces a jeho zběsilosti, bojechtivosti nepřátel... a adrenalinu. Ano, je to tak - ačkoliv není Stealth Combat přímo nudný, krev vám v těle zas tak moc nerozpumpuje.
Příběh je zasazen do blízké budoucnosti, která vypadá podobně jako dnešek, vlastně až na politické uspořádání světa. Po menší vojenské krizi se síly přerovnaly. Z euratlantické aliance a přidružených států vznikla Ekonomicko-vojenská aliance (EMA, Economic Military Alliance), z Číny a okolních zemí Velká Asie
(GA, Great Asia). Obě velmoci žijí v míru a porozumění, mají totiž starosti s něčím jiným, než se vzájemným hašteřením: s chaosem zmítaným Ruskem. Tento bývalý gigant nemá prakticky žádnou vládu, žádné peníze a žádné
spokojené obyvatele. Zato má jaderné zbraně. A propuká v něm krize. Záhy se však ukáže, že někdo se vysloveně snaží vyvolat větší konflikt a stopy vedou za hranice zdecimovaného obra. Ale kam? Do EMA? Nebo do GA? Ať už je to jakkoliv, musíte tomu zabránit stůj co stůj.
Hra nabízí dvě různé kampaně - jednu za Alianci, druhou za Velkou Asii. V prvním případě budete hrát za plukovníka Streaka, v případě druhém za velitelku Moonovou. Obě postavy mají válce zabránit, i když stojí na opačných stranách barikády. A obě postavy čeká něco málo přes desítku misí, které vás zavedou například do Peru, na Sibiř či do Číny. Snad jedinou nevýhodou je, že pokud nepřeceníte při volbě obtížnosti své síly, nebude vám dokončení jedné kampaně trvat o něco málo déle než pět hodin. Pro nezasvěcené - to opravdu NENÍ mnoho.
Štěstí je, že oněch deset hodin, které vám zaberou obě zdejší dějové linie, nejsou až tak nudné. Rozhodně
nelze říci, že by
byla jedna mise jako druhá. Zadané úkoly sahají od eliminace protivníkových vozidel či budov, přes získávání dat nebo infiltraci nepřátelských kompexů, až po záchranu osob a udržení hájených pozic. Některé mise na sebe přímo navazují, občas vás vývoj situace donutí změnit původní plány a sáhnout po záložních... které
si musíte na místě vymyslet. To nelze nepochválit. Plnit rozkazy budete nejen na zemi, ale i pod ní nebo ve vzduchu. Každou chvíli přitom budete v jiném vozidle. Jejich ovládání je prakticky totožné, naštěstí však nelze to samé říci o jejich bojových a jízdních vlastnostech. Na nějakou variabilitu použitelných strategií ale zapomeňte - jen málokdy si můžete vybrat, do jakého typu vozidla nasednete, a tak vždy existuje jen jeden možný způsob, jak úkol splnit.
Ne vždy se musíte spolehnout jen na své vlastní síly. Čas od času vám pomohou vaši spolubojovníci, kterým můžete zadávat pomocí klávesových zkratek základní rozkazy. Na rozdíl od Incoming Forces je jejich variabilita opravdu dostatečná, nechybí zde dokonce ani možnost vyslání "wingmanů" na nějaké konkrétní místo, které pak mohou bránit do roztrhání těla, nebo se tam jenom
ukrýt a sledovat situaci. Jen je škoda, že k používání takovýchto propracovaných taktik vás vůbec nic nenutí.
Inteligence vašich pomocníků není zrovna nejhorší, v krizových momentech však nemusí být od věci převzít velení do svých rukou. Vyplatí se znát výzbroj jednotlivých typů vozidel a letounů, počítačová AI se totiž často zdráhá používat sekundární munici, která je na určité druhy protivníků o poznání účinnější; nemáte-li ji vy, je lepší se přenést do příslušného kokpitu a nenechat to na automatice. V případě, že nebojujete sami, hraje vám do karet ještě jedna výhoda - nemusíte se bát smrti. Bude-li váš tančík zničen, automaticky se přenesete do nejbližšího spojeneckého vozu. Bůhví, jak to děláte, možná máte raketové tretry.
Herní systém má ale více nedoladěností, než jen toto diskutabilní přemisťování z jednoho obrněnce do druhého. Vezměme to ve zkratce. Při leteckých soubojích je obtížné trefit cíl pohybující se v jiné výšce než jste vy, protože náklon vrtulníku je jen nepatrný; stoupání či klesání je přitom vyřešeno nanejvýš nešikovně. Protivníkovy tanky jsou prakticky slepé - často dohlédnou
jen deset metrů před sebe. Ve hbitém džípu pak není nijak těžké jim utéci nebo se schovat do stínu, vypnout motor a počkat, až projedou nevšímavě kolem. Spolupráce podvozku a otočné věže není u pozemních jednotek žádný med a bude vás stát hodně nervů, než si na zdejší systém zvyknete. Komunikace jednotlivých protivníkových jednotek je nulová - vidí-li vás jeden, jde po vás jen on a nikdo jiný, i kdyby byla poblíž přeplněná základna. A zmizíte-li dostatečně daleko, zanechá pronásledování a vrátí se na svou původní pozici.
Stealth Combat ale má i své kladné stránky, především co se vizuálního zpracování týče. Pracovníci Deck 13 použili svůj vlastní engine JARED, který se opravdu nemá za co stydět. Dokáže zobrazit až milion polygonů najednou a přitom je obraz na
doporučené konfiguraci hardwaru naprosto plynulý. Samozřejmostí je dynamické osvětlení, částicové efekty a drobnosti jako lens-flare; bez toho snad žádný nový kvalitnější engine ani být nemůže. Co ale překvapí, je interaktivita prostředí. Ničení krabic příliš nepřekvapí, jiné to už je s překážkami. Zatímco s lehkým džípem se při nárazu do stromu či lampy nic nestane,
těžší vůz zlomyslnou dřevinu (respektive kandelábr) porazí a může jet dále. K zahození nejsou ani takové maličkosti, jako otáčení s pásovým vozidlem - vidíte, jak se oba pásy
protáčejí na opačnou stranu, přičemž ve sněhu či hlíně zůstávají příslušné otisky. To není zlé. A to jsme ještě nemluvili o plynulém toku času, takže si můžete vychutnávat pohled na pomalu zapadající slunce, které zalévá krajinu stále červenějším a červenějším světlem, až své křídla po okolí rozprostře noc a vy musíte rozsvítit reflektory... Škoda, že stejný smysl pro detail neprojevili tvůrci i v ostatních herních prvcích.
Je tedy zřejmé, že Stealth Combat není v žádném případě špatná hra. Silně ji ale poškozuje její malý rozsah a naprosto nevyužitý potenciál, který základní myšlenka "motorizované špionážní akce" nabízí. Doufejme tedy, že v Deck 13 začnou pracovat na pokračování. Pokud se totiž poučí ze svých chyb, mohl by být případný druhý díl o poznání lepší. A bylo by to záhodno, protože titulů podobných Stealth Combatu není mnoho.
| Stealth Combat | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
