I herní průmysl v současnosti prochází jistým útlumem. Možná ho to ale aspoň nakopne jiným než současným směrem.
Objemy prodejů jak hardwaru, tak i samotných her jsou ale podle některých prohlášení stále přinejmenším uspokojivé a uživatelská základna nadále roste. Však již za necelý týden, na letošní výstavě E3, nás čeká další záplava ukrutně pozitivních čísel a grafů, přinejmenším tedy co se týče tzv. držitelů formátů, tedy firem Sony, Microsoft a Nintendo. Zcela jistě si každý z nich najde nějaký ten ukazatel, podle něhož konkurenci „poráží na hlavu“.
V ještě mnohem hojnějším počtu se pak objeví oznámení nových titulů a nové informace o hrách, o nichž se toho dosud zase až tolik nevědělo. A zde bude situace velmi podobná. Tvůrci sice pochopitelně ještě nebudou prezentovat prodejní čísla, ale zato nám do hlav budou vtloukat, proč bude zrovna ta jejich hra nejlepší, největší, nejúžasnější a samozřejmě i nejzábavnější.
Člověk, který už několik takových akcí absolvoval, asi nemá šanci nikdy zapomenout na všechny ty zpocené vypasené tlouštíky, kteří se strojeným úsměvem a na první pohled falešným „kamarádstvím“ vyprávějí novinářům o tom, jak jejich hra poskytne „deep storyline, stunning graphics and really great fun“. Povětšinou mají navíc u jména na vizitce nějaký titul ve tvaru „senior X executive Y“, přičemž kolem se tam někde ještě zhusta povaluje i „producer“ nebo „marketing“.
A ač to zní neuvěřitelně, tak takové hlášky padají i u naprosto tuctových titulů, na nichž je nízký rozpočet patrný téměř již podle názvu.
Po nějakém čase se to sice naučíte filtrovat, ale přesto, nebo možná klasicky právě proto, si uvědomíte, že vám všichni říkají vlastně to samé. Čest výjimkám jako je 
například Peter Molyneux, který většinou naopak neřekne prakticky vůbec nic, ale když o tom mluví, tak dokáže zaujmout a vy propadnete nefalšovanému dojmu, že na jeho hru skutečně stojí za to si počkat.
A když si uvědomíte, že všichni mluví o tom samém, je to již jen krůček k úvahám, zda zrovna toto chceme. Vždyť ve skutečnosti nás přece tito lidé přesvědčují, že se budeme královsky bavit u něčeho, co jsme třeba ještě v životě neviděli. Nebo dokonce o tom, že se bavíme u něčeho, co nás ve skutečnosti nebaví.
O několika takových „zábavičkách“ jsme se před časem bavili v redakci, čehož výsledkem je tento článek. Opravdu chceme, aby se hry ubíraly současným směrem? Jistě, prodeje dávají vývojářům signály, že asi ano. Ale nezdá se vám někdy, že jsou některé věci ve hrách dohnány až ad absurdum? A tím pochopitelně nemyslíme nic, co by se týkalo herních příběhů.
Zde tedy uvádíme pár aspektů, které podle našeho názoru nemusejí znamenat až tak zářivou budoucnost, jak se obecně předpokládá. Nuže: hráči, bděte!
Multiplayer
Nedávno se nechal producent Dead Rising 2 slyšet, že tato hra nakonec bude obsahovat multiplayer, zmínka o němž unikla již o něco dříve. Komentoval to ve smyslu, že v dnešní době je situace taková, že multiplayer je zkrátka potřeba.
Otázkou ovšem je, proč je potřeba? Odpověď je pochopitelně jednoduchá: protože to hráči chtějí. To dává smysl. Ale proč to vlastně hráči chtějí? Na to už by mohlo být odpovědí více, ale pravděpodobně by to vedlo k situaci podobné té z filmu Hoří, má panenko, kdy se tak nějak napřeskáčku hledala tlačenka a čokoládová koule.
Upřímně řečeno, proč hráči tak důrazně vyžadují multiplayer, nám zůstává docela záhadou. Je jasné, že mnohé žánry jsou k tomu (jako) dělané, například bojovky, sporty nebo primárně multiplayerové hry jako Unreal Tournament nebo Socom, nemluvě o o MMO hrách. Proč ale musí být „mulťák“ v každé akční hře, když u mnohých je tam zjevně jen do počtu? Vždyť dokonce i našich recenzích se občas můžete dočíst, že v lobby hry, která je již nějakou dobu na trhu, se recenzent slušně načekal než narazil vůbec na někoho, s kým by mohl multiplayer vyzkoušet.
Nabízí se konstatování, že i multiplayer, stejně jako celá řada dalších věcí, je záležitostí preferencí toho kterého konkrétního jedince. Ovšem pokud je řeč o jedincích, pak to taky nevypadá zrovna růžově. Kdysi jsem na jedné akci potkal někoho z české xboxové komunity a zahráli jsme si chvilku v té době aktuální Gears of War. Byl viditelně lepší, a tak jsem to komentoval slovy, že si se mnou asi moc nezahraje, protože jsem dohrál příběh, mulťák jen vyzkoušel pro recenzi a hru odložil, takže nějaké větší zkušenosti s tím nemám.
Kolega na to odvětil, že on naopak hraje hlavně ten multiplayer. Že ho spustil ihned, jakmile si hru přinesl domů, a singleplayer snad ještě ani neměl dohraný. Tedy ne že bych byl zase až tak konzervativní, každému, co jeho jest, ale jako první mě v tu chvíli napadla otázka: je toto normální?
Občas se tak může zdát, jako by klasické příběhové hry byly na vymření. Dočkáme se tedy toho, že příští Tomb Raider bude „povinně multiplayerový“, alespoň tedy, co se týče kooperace? A co takový BioShock? Fantastická hra z naprosto unikátního prostředí a se zajímavým příběhem, ale přesto i u nás v diskusích každou chvíli někdo volá po tom, aby měla multiplayer.
Nechápeme to. Obě hry mají jedno společné – jsou založeny na tom, že jste uprostřed neznámého prostředí zcela osamoceni a musíte se s danou situací vypořádat. Co by jim prospělo, kdyby v nich bylo možné nahánět se s bandou dalších lidí a pálit po sobě hlava nehlava? Pokud nejde o ony konkrétní kulisy jako například právě podmořské město Rapture, tak nabízí možnost multiplayeru prakticky kterákoliv jiná FPS. Tak proč by ho musel mít i BioShock? V naších očích mu právě jeho absence naopak ještě spíše lehce dodává na onom lesku výjimečnosti. Na druhou stranu, asi by mu to ani nijak neuškodilo.
V některých případech dokonce může zařazení multiplayeru působit vlastně až směšně. To je případ v mnoha ohledech fantastického RPG The World Ends With You pro NDS. V této naprosto vynikající hře se mimo jiné objevuje kratochvíle zvaná Tin Pin (taková kombinace air-hokeje a kuliček), která je vcelku zábavná, ale její role v hlavní hře je taková jako třeba Blitzballu ve Final Fantasy X – tedy musíte si to jednou zahrát, abyste se dostali dál, a pak se tomu věnujete pouze v případě, že chcete získat nějaké cennější předměty.
A právě na této blbince stojí zdejší multiplayer. Takže máte skvělou hru, která vás po dohrání v podstatě donutí hrát ji znovu a ještě poctivěji, a vy si v ní budete s kámošem cvrnkat kuličky? Výměna vzácných předmětů – prosím, proč ne, to už k RPG žánru dnes svým způsobem tak nějak patří, ale multiplayer tohoto typu?
Problém ale je, že některé předměty lze získat jen tak, že nějakou dobu budete s někým bezdrátově propojeni, takže pokud chcete získat vše, co hra nabízí, tak se tomu vlastně nevyhnete. A to je rozhodně škoda, protože zrovna tato hra poskytuje tak skvělý zážitek, že je v podstatě hřích kazit si ho někým jiným.
Otevřené světy
Velkým hitem posledních let jsou otevřené světy. Když k tomuto trendu zavelelo GTA III, rázem se objevila celá řada napodobovatelů. Jistou ironií ovšem zůstává, že svým 
způsobem nikomu se zatím nepodařilo sérii GTA napodobit opravdu skvěle. Buďto mají takové hry jistá omezení (inFamous) nebo zkrátka objektivně nejsou tak kvalitní (Saints Row). Přesto to ale vypadá, že se v budoucnu budou v otevřeném prostředí odehrávat snad i bojovky. Přitom zde není důvod, abychom otevřené světy tak maniakálně vyžadovali.
Častým argumentem hráčů je něco ve smyslu „baví mě si tam jen tak jezdit a kosit chodce“. Inu, ruku na srdce, koho by to nebavilo, ale na jak dlouho normálního jedince dokáže zabavit zrovna toto? Dříve nebo později tak každý duševně příčetný hráč začne plnit příběhové a vedlejší mise, aby se dostal dál a dlouhé přejezdy po městě ho začnou spíš štvát.
Dochází tak k poměrně absurdním situacím, kdy se v otevřeném prostředí odehrává například i The Simpsons Game, která v prvé řadě stojí na autentické podobě s původním seriálem a vynikajícíh hláškách prakticky všech zúčastněných. Opravdu je nutné, abychom se zde museli pohybovat v otevřeném Springfieldu? A to jen proto, abychom mohli hledat a sbírat nějaké poschovávané předměty?
Systém hlavních, vedlejších a ještě více vedlejších misí se dá přece vyřešit i přes menu, respektive jak je teď v módě přes „mobil“ a účel bude splněn stejně. Pravda, nebylo by to tak úplně ono, ale chceme tím naznačit, že komplexní hra s vysokou mírou svobodného rozhodování se dá udělat i bez otevřeného světa.
Stejně jako cokoliv jiného navíc může být volně přístupné prostředí i přítěží, pokud se k tomu přistoupí ledabyle nebo naopak až příliš důsledně. Nejlepším příkladem je asi hra The Getaway pro PS2, která měla ve své době téměř až brutální ambice, ale ty nebyly ve výsledku naplněny ani kvalitativně, ani co se týče prodejnosti.
Zjednodušeně by se dalo říci, že zdejší svět detailně zpracovaného Londýna byl otevřený až příliš. Autoři chtěli udělat hru maximálně realistickou, a tak zde nebyly vlastně žádné ukazatele. Správný směr vám tak udávaly blinkry vašeho aktuálního vozu a zdraví hlavního hrdiny se odhadovalo podle toho, jak moc se potácel. Zas až taková bomba to po herní stránce tedy rozhodně nebyla.
Digitální distribuce
Noční můra všech provozovatelů „kamenných“ prodejen s videohrami. Myšlenka zní naprosto dokonale: proč se obtěžovat s docházením do obchodu, když si můžete hru stáhnout z pohodlí domova a zaplatit kreditní kartou?
Pohledem z druhé strany ale může znít otázka i takto: proč se obtěžovat se stahováním, když si můžu hru koupit cestou z práce/ze školy a ještě navíc nemusím nikam zadávat číslo své kreditky?Ve větších městech má jednou denně cestu kolem nějakého většího obchoďáku snad každý a divili bychom se, kdyby v nějakém takovém nákupním centru nebyl obchůdek s hrami. Doma pak jen vložíte disk a nemusíte čekat až se hra stáhne.
Rozhodujícím faktorem může být cena. Opravdu ale kupujete skoro všechno, co vychází, aby ta úspora byla opravdu znát? Nebo nákup her docela zvažujete a vybíráte si jen konkrétní tituly podle svého gusta? Pokud to druhé, tak tady pro vás máme trochu toho herního staromilství: mít takovou hru i s originální krabicí a papírovým manuálem je zkrátka lepší.
Nespornou výhodou, přinejmenším u služby Steam, ovšem je, že když si jednou nějakou hru koupíte, můžete ji v klidu instalovat na další počítače bez ohledu na všemožná licenční ujednání a podobné libůstky, které hráčům znepříjemňují život.
Nespornou nevýhodou, opět přinejmenším u Steamu, pak je skutečnost, že takto pořízená hra je následně již prakticky neprodejná. Do bazaru ji neodnesete a pokud například máte krabicovou verzi hry, která je se Steamem „svázána“, museli byste s ní prodat i svůj účet, na kterém ale máte již i další hry, které prodávat nechcete, ale nový majitel by k nim získal přístup.
Tedy bráno kolem a kolem, celkově tedy v digitální distribuci nevidíme kdoví jaký zázrak a pokud to bude možné, zůstaneme věrni klasicky prodávaným hrám.
Chceme být nezávislí ...
Často skloňovaným pojmem poslední doby jsou takzvané indie, čili nezávislé hry. Co to ale taková nezávislá hra vlastně je? Zjednodušeně řečeno to je titul, který nevydává žádný z velkých vydavatelských domů, a tudíž není na žádném z nich závislý. Opět tedy vcelku zajímavá a svým způsobem ctnostná myšlenka, která navíc poněkud hřeší na obecné cítění lidí – prakticky každému je sympatická firmička, která si dělá „to svoje a nedá vydělat těm vydřiduchům z velkých vydavatelství“.
Na základě toho ovšem je indie scéna až téměř nekriticky glorifikována a ty nejpovedenější kousky jsou nezřídka popisovány jako noví spasitelé, kteří dokáží zachránit skomírající herní průmysl. No, pokud by došlo k nějaké výrazné herní krizi, pak by to bylo možné, ale vize, že bychom někdy museli čelit záplavě indie her, se upřímně děsíme.
Hlavním problémem jsou pochopitelně peníze. Pokud do vývoje nezainvestují velcí vydavatelé, pak může hra být sebevíce indie, ale nedostatek peněz na ní zkrátka bude vidět. Nehledě na to, že ani vývojáři indie kousků nedělají své hry po potěchu oka našeho modravého, ale proto, že na tom chtějí vydělat.
Velcí vydavatelé si své projekty ale velmi pečlivě vybírají, a tak je jasné že drtivá většina lidí typu „umím naprogramovat Rubikovku v Pascalu“ nemá nejmenší šanci se se svými projekty prosadit. Nálepka nezávisláka tak může přijít více než vhod.
Rozhodně ale netvrdíme, že indie scénu tvoří jen béčkaři, kteří nejsou schopni vyprodukovat něco kvalitního. I zde se totiž objevují zajímavé kousky. Hodně často se v poslední době hovoří o Braidu. Zajímavá, svým způsobem inovativní a slušně hratelná hra si uznání právem zaslouží. Ale přiznáváme bez mučení, že pokud bychom takovéto Braidy měli hrát tři do měsíce, tak se asi raději dáme na vodní pólo.
Hry tohoto typu totiž představují vítanou změnu od nablýskaných komerčních blockbusterů s „komplexní hratelností“, ke kterým se ale po krátkém čase zase velmi rádi vrátíte. Hrát stabilně hry někde na úrovni SNESu či PSone, to chce v dnešní době již opravdu přesvědčených hráčů.
Ostatně na myšlence jakéhosi zpestření stojí i online služby výrobců konzolí – PlayStation Network, Xbox Live Arcade a Virtual Console, respektive WiiWare. Ironií ovšem je, že i výběr hříček pro tyto služby podléhá poměrně přísným kritériím, takže jen tak leccos se tam nedostane, respektive v případě Virtual Console a částečně i PSN a XBLA se tam často objevují i porty starších hitů. A pokud vydání hry závisí na schválení lidí ze Sony, Microsoftu nebo Nintenda, dá se ještě hovořit o nezávislosti?
... ale rádi se sdružujeme
Zajímavým fenoménem poslední generace konzolí jsou komunity utvářející se na základě možností online služeb. Hlavní myšlenka spočívá v tom, že si díky online propojení můžete svou oblíbenou hru zahrát prakticky s kýmkoliv z kteréhokoliv koutu planety. Nepochybně ušlechtilé, ale výsledky v mnoha případech opět překračují hranice absurdna.
Je tomu již nějaký čas, co se objevila zpráva, že Microsoft hodlá zvýšit limit pro přátele, které můžete mít na svém seznamu na online službě Xbox Live. Dosud jste jich tam totiž „trestuhodně“ mohli mít jen 100.
A my se ptáme: dokázali byste víceméně z fleku vyjmenovat 100 lidí, které znáte osobně v reálu? Není to nemožné, ale pojalo by to zhruba celou rodinu, kamarády, všechny kolegy z práce a dost značnou část spolužáků ze všech škol, kam jste kdy chodili.
A další otázka: kolik z nich znáte natolik dobře a blízce, že byste nelitovali volného času stráveného s nimi? To bych jich určitě zase až tolik nebylo. Proč tedy potřebuje někdo mít více než 100 lidí na seznamu pro online hraní?
Opět klasickým argumentem hráčů je něco ve smyslu „komunita je super, zrovna včera jsem hrál s nějakým zhuleným Amíkem a bylo to super“. Zní to trochu jako parafráze legendární hlášky ze South Parku: „Komunity jsou super, protože jsou super, áááno?“
Pokud ale nejste členem nějaké „specializované“ komunity jako například fanoušci jedné hry nebo herní série, pak na tom nic super není. Prostě si najdete vlastně naslepo někoho, kdo zrovna hraje stejnou hru a s ním si zahrajete. A v případě, že je „zhulený“ opravdu kvalitně, tak si vlastně asi ani moc nezahrajete.
Online možnosti sice k vytváření komunit zcela jasně vybízejí, ale nedokážeme se ubránit pocitu, že to je opět něco, co nám herní firmy dokázaly vnutit tak, že nás dokázaly přesvědčit, jak se nám to vlastně líbí a jaké skvělé možnosti nám to nabízí.
Takže stejně jako dodnes nikdo ve skutečnosti nepotřebuje mít v mobilu foťák, nepotřebujeme ani početné online komunity úplně cizích lidí. Nejlépe si totiž stejně každý zahraje s někým, koho dobře zná i v reálu a může si s ním přes headset popovídat i o něčem normálním, a nemusí tak jenom poslouchat idiocie typu „kickin' your ass, bitch!“
Bonus: výbušné sudy
Tato položka s celkovým záměrem článku sice vůbec nesouvisí, ale jelikož se v podobných filipikách proti herním nešvarům výbušné sudy objevují s železnou pravidelností, tak je tady zkrátka musíme a chceme mít taky.
