Vítejte ve hře Super Mario World. Vlastně Super Mario Advance 2, jak se ostatně reedice postaršího projektu ze 16-ti bitového SNESu pro handheld GameBoy Advance jmenuje. Pro někoho je to možná překvapivé, ale hraje se to stále stejně dobře a ani ty roky Mariovi neubraly na přitažlivosti!
Zlý Bowser se zase jednou špatně vyspal a tak to opět odnesla princezna Toadstool. Pročež je na známé bratrské dvojici – Luigi a Mario, aby uvedli věci do pořádku. Na začátku celého dobrodružství se však ještě na skok zastavíte u Yoshiho (pro neznalé věci - jakýsi malý dinosaurus/ přerostlá ještěrka s nebývale velkým apetitem), jenž však není doma, protože hledá své zajaté přátele, v čemž má také prsty Bowser, resp. jeho nohsledi! Musíte tedy rychle vyrazit. Připravte se na nutný prostup několika různými světy skrze zdejší souostroví, což je sice veskrze lineární story, ale cestování prstem po mapě (se vstupem do každé vybrané oblasti) vypadá – navrch s možností vracení se do starých známých lokací - velice sympaticky! Navíc si na začátku každé úrovně lze vybrat, zda-li tuto absolvujete s Luigim, který primárně zvládne skákat do větších výšek a vydrží o něco déle ve vzduchu, nebo s Mariem. Osobně mi byl korpulentní Mario sympatičtější – díky lepší ovladatelnosti - ale jde jen o můj dojem.
Co tady rozhodně potěší je mimořádně vysoký počet herních úrovní a jejich relativní rozmanitost – ať již se tato pochvala týká prostředí a nepřátel, nebo herních mechanismů a rozličných zpestřujících nápadů. Mezi ty povedené rozhodně patří možnost “osedlat“ si Yoshiho, přičemž na jeho hřbetě se snáze dokážete vypořádat nejenom s četnými a stále se reinkarnujícími protivníky na obrazovce. Pěkným nápadem je také funkce inventáře, který je jakousi krabičkou poslední záchrany (nebo první pomoci?) a kde najdeme naposledy získaný power-up, po jehož následném použití není Mario tak snadno zranitelný. Ano, jinak totiž stačí jediný nevydařený střet s oponentem a je po vás okamžitě veta. Tyto momenty jsou tak navzdory checkpointům na trase zdaleka nejvíce frustrujícím herním okamžikem a to tím spíše, že power-up uschovaný v inventáři se sám od sebe v jisté kritické chvíli aktivuje, což resultuje v animaci, v níž se onen spásný předmět pozvolna snáší k vám z horní části obrazovky a vy jej musíte zavčas sebrat, jenomže v tom mumraji občas nemáte nárok – a to je poněkud podivné schéma. Namísto toho bych upřednostnil vlastní volbu, kdy JÁ chci power-upu využít (čemuž je sice jinak možné, ale vždy ve chvílích, kdy to příliš nepotřebujete).
Nicméně dále potěší implementace tutorialu do hry, přičemž u spousty míst se tak můžete dozvědět spoustu zajímavých "hintů", jež se vztahují dílem k ovládání (jednoduché, ale přitom poměrně komplexní, neboť s Mariem zvládnete opravdu kupu pohybových aktivit, kam patří třebas i plavání a potápění - byť samozřejmě nejvíce upotřebíte klasické skákání a sprint) a dílem k nějakému specifickému místu ve hře. Jako pěkný motiv oceňuji možnost posouvání herního obrazu, kdy tak lze shlédnout, co je před/pod/nad vámi a tudíž se nenecháte až tak snadno nachytat smrtí, jako tomu někdy je v případě Sonica. Přičemž stejně jako u zmiňovaného modrého ježka vylepšujete svůj status, kde pak stojí za to zmínit dočasnou nezranitelnost, vylepšování celkového počtu životů (kde nechybí klasické schéma, že sto sebraných penízků znamená život navrch), nebo časté sbírání navýsost sympatických bonusů, umožňujících Mariovi např. plachtit ve vzduchu (díky plášti) nebo metat malé firebaly (díky speciální rostlince). Vedle toho neustálého hopsání a přeskakování nechybí ani rozličná puzzle, kdy se především musíte nějakým způsobem poprat s terénními variacemi prostředí, v němž se na každém kroku objevují nepřátelské kreatury, na něž zejména platí váš
dobře cílený skok na hlavu. Interakce okolního prostředí však mnohokrát nabízí rozličné způsoby, kterak se vypořádat s navýsost nehostinnou krajinou (namátkou zmíním lisy či lávová pole), přičemž své si k tomu řeknou i rozličné spínače, obvyklé pasti, pohybující se plošinky či v neposlední řadě skryté lokace, jejichž nalezení zase nezřídka resultuje ve výrazný profit pro hlavní postavu. Zatímco většina úrovní je spíše jen dobře čitelnou výpravou z jednoho konce levelu na druhý, při které nelze nijak zabloudit, příležitostně se nadějete vítaného zpestření v podobě skrytého východu, čímž se také částečně neguje ta skutečnost, že úrovně nejsou nikterak rozsáhlé, resp. dlouhé.
Vizuální zpracování je tady naprosto identické s tím, kterak se Mario a spol. prezentovali na SNESu, což není vůbec špatná alternativa. Naproti tomu zvukový doprovod doznal ještě jistých malých změn k lepšímu, kam je nutno zařadit příjemné hudební podbarvení tematicky odlišných úrovní.
Vedle standardního singleplayeru na vás z nějakého mě neznámého důvodu znovu čeká připomenutí stařičkého Mario Bros., jehož jsme měli možnost ochutnat už v , a tady pak klání také ve čtyřech lidech najednou. Nintendo možná až příliš evidentně chtělo nějak zaplácnout volné místo, jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč znovu oprášilo tuhle starou arkádu, na což se dívám s určitými rozpaky.
Závěrem však musím říci, že vás tady přes některé mé výtky čeká opravdu pestrobarevné hraní, které potěší jak človíčky právě vstoupivší do toho velkého klubu hráčů videoher, tak staré mazáky, kteří shledají tuto inkarnaci o něco jednodušší než byla původní SNES verze (navzdory tomu se opětovně nevyhnete některým neuvěřitelně obtížným úsekům). Takže co dodat? Snad tedy jen Vivat Mario!
P.S. Úplně nakonec si nedopustím malou poznámku. Mario je, pravda, komplexnější, ale předchozí Sonicovo vystoupení na GBA se mi hrálo o něco lépe, neboť jsem nebyl tak často navštěvován tou vysokou zubatou osobou s kosou. Přičemž zde nejde ani tak o obtížnost, jako o systém a tak mám-li si nakonec vybrat, jeví se mi hry s klasickým statusem životní energie (ať již ve formě nějaké stupnice či počtu srdíček) celkově o něco lépe vyřešené.
| Super Mario Advance 2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
