Na psaní této recenze jsem se v poslední době těšil ze všeho nejvíc, a proto jsem si ji, pro někoho možná nelogicky, nechával úplně na konec série článků psaných z první várky zapůjčených her od Conquestu, který je naším vrchním dodavatelem titulů pro GameBoy Color. Super Mario Land 2 je totiž hrou, která mě od jejího prvního spuštění v mém modrozeleném handeldu, uchvátila nejvíce a jejíž hraní mě připravilo o několik hodin (možná dokonce několik desítek hodin) života. Nutno říct, že toho v žádném případě nelituji a že si to milerád zopakuji.
Hrdinu konzolových her, udatného Maria, není jistě potřeba nikomu představovat. Poprvé jsem s tímto, v červeno-modrých barvách oděným človíčkem setkal na Nintendu SNES ještě za totality, kdy si sousedi tuto konzoli přivezli ze zahraniční dovolené a my namísto běhání po venku jsme se sousedem neustále seděli u Nintenda, každý v ruce joypad (občas i "spešl lejzrovou pušku") a hráli tehdejší, nám přístupné hry co nejdéle to šlo. Končilo to tím, že si pro mě museli kvůli mým pozdním příchodům domů začít chodit rodičové a já dostával "zarachy", které jsem však pochopitelně úspěšně porušoval. Už tehdy však byl Mario, tehdá ještě ve hře Super Mario Bros, mou nejoblíbenější hrou.
Právě tyto vzpomínky se mi v hlavě vyrojili ve chvíli, kdy jsem dostal do rukou červenou, asi 10x10 centimetrů velikou krabičku s výrazným nápisem Mario a touhle legendární postavičkou na obalu. Neváhal jsem, příslušnou kazetku jsem strčil do svého GameBoye a hru jsem spustil. Nutno říct, že jsem nebyl zklamán její grafikou, která je dělána ještě pro nebarevnou verzi a tudíž je zde jen hnědá a zelená,
ani malinký displey, na který jsem si rázem zvyknul, mi nevadil a už vůbec hudba, která je v tomto případě dokonalá a díky níž jsem při hraní Maria spotřeboval několikero párů baterek (tuším, že za vlast jich padlo celkem 14). Super Mario Land 2 mě prostě chytil ze všech GBC titulů nejvíce a kupodivu jsem mu obětoval více času, než jakékoliv jiné PC hře v poslední době.
Ve hře máte cíl jeden - projít šest různých epizod, přičemž každý se odehrává někde jinde a skládá se zhruba z pěti úrovní. Dostanete se tak do želvího království, hroší nebeské brány, do dutiny stromu, obytného domečku, pískovcové a nepřáteli prolezlé sochy Maria a do strašidelného údolí. Ve všech těchto zónách na vás čekají pochopitelně různí nepřátelé mravenci počínaje přes vosičky, želvy, vesmírné vývrtky, létající muchomůrky až po vybuchující želvičky. Ty vás samozřejmě připravují o životy, což ale neznamená, že po nepříjemném styku s nimi musíte nutně začít hrát danou úroveň od začátku. Ve hře totiž můžete nasbírat různé bonusy, ostatně jako ve všech jiných "máriovkách", takže se z vás může stát Super Mario po sebrání houbičky, květinka vám umožní střílet, tlustá mrkvička (aspoň tak to vypadá) vám dá křídla a hvězdička z vás udělá nesmrtelného. Tyto si můžete kupovat, respektive losovat i ve shopu zbudovaném pod kopcem za mince posbírané procházením jednotlivých úrovní. Za 30 mincí losujete jenom tyto upgrady vaší postavičky, máte-li jich 999, hrajete o životy, přičemž není problém vylosovat si jich hnedle padesát (respektive z 5ti losování se mi to podařilo 2x, 2x jsem však také "velice výhodně" z 999 kreditů vyhrál 300 mincí).
Jak už jsem se zmínil, projít musíte pět epizod, přičemž každá z nich má svou závěrečnou obludku. U strašidel tak musíte zlikvidovat čarodějnici na koštěti, v domečku pískající myš, v Mario Zóně tři z chlívku vyskakující prasata, ve stromě létající vránu a podobně. Tím, že se vám podaří bosse v každé úrovni zlikvidovat, což mnohdy nebývá jednoduché, získáte jednu ze šesti potřebných zlatých mincí s patřičným symbolem, které se vám automaticky ukládají do otvorů ve vaší základně - v hradě a ve chvíli, kdy se vám podaří jich nashromáždit všech šest, pustí vás hra do závěrečného levelu, který není v žádném případě jednoduchý.
Hrad je totiž místo, kde na vás čekají ty nejzákeřnější nástrahy z celé hry. Je rozdělen na několik pater, přičemž v každém z nich na vás číhají různé typy nepřátel. V tom prvním jsou to píchající létající koule a střílející rostlinky, ve druhém pojízdné a padající plošinky, pod nimiž bublá kyselina, krom toho vás v závěru druhého patra obšťastní buchary, které se aktivují stisknutím hráči normálně neviditelného tlačítka a proběhnout jdou bez ztráty života jen s největšíma obtížema. Třetí patro je však už opravdu jen pro ty hardcore hráče, neboť se pohybujete po padajících plošinkách, které vás občas ještě vyvezou nahoru, přičemž pod vámi bublá kyselina a nad vámi jsou smrtící ostny. Zvládnete-li tyto nástrahy, musíte proběhnout pod ostnatými, na vás padajícími točícími se válci a dostanete se do místa létajících balónků, kde jsem vytuhnul. Poté, co uděláte místnost s jedním, vrhnou se na vás v té další hnedle dva a když zničíte i je (toto lze pouze skákáním na ně a to dvakrát na každý z nich, střely ani nic jiného na ně neúčinkují), v té třetí jsou opět dva,
avšak nechutně rychle se pohybující nepřátelé ve tvaru kopacího míče. I ty jsem zvládnul, stejně jako 3x většího Maria, kterej na mě zemětřesením shazoval baňky, ale u 3x většího létajícího Maria, který dělá totéž, co jeho kolega o místnost dříve, avšak u toho ještě ke všemu pořád lítá s téměř se nedá "sejmout" seshora, jsem zatuhnul. Bohužel až do tohoto místa není zvoneček, kterým si ukládáte svou pozici, takže není vůbec jednoduché hrad projet a hru dokončit, o čemž svědčí i to, že se takto trápím již téměř dva týdny. Na druhou stranu i díky tomu se ke hře den co den alespoň na půl hodinky vracím.
Grafika Super Mario Landu 2 je, jak už jsem se zmínil, z velké části dvoubarevná, což však vůbec není na škodu. Pro mapu ostrova, po níž se pohybujete, těch několik odstínů hnědé a zelené barvy bohatě stačí, pro samotné levely také. Samozřejmě že v jednotlivých úrovních je voda modrá, všemožné bonusy, které sbíráte, mají také více barev a příšerky stavějící se proti vám také nejsou jenom hnědozelené, nicméně že by zase byly barvičkama přeplácané a vypadaly jako tehdejší "májové" průvody, to se v žádném případě říci nedá.
Hudba je v Mariovi doslova skvělá a jak už jsem zmínil v úvodu, donutila mě při jeho hraní nechat zapnutý zvuk a vybíjet si tak za těžké peníze nakoupené baterky. Na celkové mapě ostrova, na mapách jednotlivých lokací i uvnitř nich totiž hraje vždy jiná hudba, ta je navíc, co se možností GameBoye týče, zpracována úplně skvěle a nikdy bych netušil, že ta malá krabička dokáže tak krásně zvučet. Hudba i zvuky navíc skvěle reagují na dění ve hře - když jste u hlavních bosů nebo v obtížných pasážích,
změní se z veselé a hravé na ponurou temnou hudbu, dochází-li vám časový limit, rychlost přehrávání jednotlivých skladeb se naopak zrychlí. Vzhledem k tomu, že skvěle podkresluje dění na displeji jsem se ji naučil vnímat tak, že bez ní jsem, zvláště v hradu, hrál velice mizerně a končil velice brzo.
I díky tomu je hratelnost Super Mario Landu 2 tak dobrá, jaká je. Lehkost v počátečních úrovních a postupně větší a větší obtížnost se zvyšujícím se počtem úspěšně dokončených levelů neodrazují hráče - začátečníky a zároveň ani nenudí ty pokročilejší pařany. Stoupající obtížností pak nutí hráče vracet se k ní a téměř nemožnost vyřešit poslední level vás nutí přemýšlet o tom, jak to dokázat a každý den se k Mariovi vrátit a zkusit ten proklatý hrad projít a projít tak Mario Land.
Super Mario Land 2 - 6 Golden Coins je hra, kterou se nebojím doporučit všem, kteří jsou šťastnými majiteli maličké hrající krabičky s názvem GameBoy. Zaručuji vám, že se u hry budete bavit, že vás až do doby úspěšného projití posledního levelu nepustí a že se o svého malinkého handelda budete muset prát s lidmi, kteří na něm Maria okusí. Doporučuji vám však, abyste jej nepůjčovali své přítelkyni/příteli, neboť se může stát, že namísto vám se bude věnovat Mariovi. A věřte mi, nejde o obavy, ale o vlastní zkušenost, neboť i já mám občas pocit, že má přítelkyně chodí spíše než za mnou hrát Maria.
