Chris Taylor a jeho Gas Powered Games se konečně chýlí ke konci vývoje veleočekávaného monstrprojektu jménem Supeme Commander, od něhož si davy RTS pozitivních hráčů slibují virtuální nirvánu. Kromě Command and Conquer: Tiberium Wars snad podobně očekávaná strategie neexistuje. Nepřímé pokračování Total Anihilation by rádo stagnující žánr revolucionovalo, ovšem takové ambice se mnohdy potkají spíše s nepochopením – ať už předběhnou dobu, nebo jsou jednoduše špatně provedené. Chris Taylor je ale především obchodník a rozhodně by si nedovolil vypustit hru, jež by odrazovala široké masy. Supreme Commander by tak mělo být jakýmsi mixem přístupné hratelnosti a rozsáhlých, v mnohém inovativních, možností.
Díky kolečku na myši si zazoomujeme od jednotlivých tančíků až někam do stratosféry, kde získáme krásný přehled nad celým, až 42 čtverečních kilometrů rozsáhlým územím.
„Žádný národ se jen tak ráno neprobudí a neřekne si, že bude ten zlý,“ začíná svou přednášku o hře Chris Taylor. My bychom sice pár takových příkladů našli, ale dejme tomu. Hlavně proto se v Supreme Commanderu nerozděluje klasicky na hodné a podlé. Všechny tři strany
bojují za své obhajitelné přesvědčení. Jsou jimi Aeon, Cibran a United Earth Force (UEF). Poslední jmenovaná je vedná lidmi a pokouší se své zkolonizované planety a především Zemi udržet pohromadě. Cybrané pro změnu usilují o nezávislost. Jsou to napůl lidé a napůl stroje, kteří byli UEF využívání jako pracanti a myslící mašiny a nyní se prostě chtějí vyšvihnout o řád výše. Přívrženci Aeonu se rozhodli vyznávat jakési mimozemské náboženství, paradoxně mírumilovné, ovšem došli k závěru, že míru mohou v galaxii dosáhnout jen tehdy, pokud se zbaví obou konkurentů. Karty jsou rozdány, můžeme jít na to!
„UEF by se dala přirovnat k hodně futuristickému NATO,“ vysvětluje Chris. To znamená mnoho tanků, bombardérů, bojových lodí a podobné, na relativně konvenční bázi postavené techniky. Cybrané do boje vysílají mocné robotizované stroje, Aeon zase rád využívá technologií podobných UFO a jejich paprskových zbraní. Všechny tři frakce využívají služeb obřího robota, jenž slouží coby stavitel a také váš zástupce na bojišti. 
V průběhu kampaně jsou hráči čím dál tím více odstřiháváni od klasických konceptů v čele se stavbou základny a hra je naopak směřuje k tomu, co hru vyznamenává – masovým bitvám na obřích mapách.
Ani ostatní akce nejsou z nerychlejších, což by méně trpělivé hráče, navíc ve spojení s docela širokou škálou zpočátku ne úplně průhledných možností, mohlo odradit.
Zrovna jsme v roli vrchního velitele UEF ještě s pouhými 50 jednotkami zničili základnu Cybranů, když v tom se bojiště automaticky rozšiřuje a my zjišťujeme, že šlo pouze o předsunutý tábor nepřítele. Přesto se celá mapa ještě vejde na monitor. Díky kolečku na myši si zazoomujeme od jednotlivých tančíků až někam do stratosféry, kde získáme krásný přehled nad celým, až 42 čtverečních kilometrů rozsáhlým územím. Jednotky jsou pak znázorněny pouhými miniaturními symboly, ale pořád se ještě dají přímo ovládat. Docházíme k nevyhnutelnému zjištění: nepotřebujeme 50, ale minimálně 500 bojových strojů! A i s tím sotva v úvodních misích vystačíte.
Abychom vůbec mohli vyrobit takové množství tanků, letadel a lodí, 
potřebujeme pochopitelně obrovské základny s množství výrobních středisek. S tím naštěstí vypomáhá dostatek zautomatizovaných funkcí. Produkce jednotek probíhá v nekonečných řadách, vzdušné trajekty nám vozí vyrobené stroje přímo na frontu a ustanovení jednoho dozoru nad základnou se postará o to, že už na ní nemusíme příliš dohlížet. Případné porušení obranné linie, případně zničení nějaké té důležité budovy není žádný problém. Pomocník se postará o jejich náhradu. Podařilo se nám dobře rozvinout výrobu a umělá inteligence protivníka má docela problém. Pořád útočí jen v malých skupinkách, jež se rozbíjí o naše obranné hráze. Jasně, jde o jednu z prvních misí a aspoň vidíme, že protivník necheatuje a my si tak můžeme vyzkoušet i stavbu těch nejmocnějších bojových mašin. Jsou to jakési prototypy a každá z frakcí má tři. Jde například o pojízdnou výrobnu vehiklů, gigantického pavoučího robota, případně létající talíř jako vystřižený ze Dne nezávislosti.
To všechno je sice hezké, ale zadarmo to nebude. Ačkoliv bychom si to třeba přáli, na suroviny
úplně zapomenuto nebylo, a tak se musíte starat o „masu“ a energii, jež spotřebovávají všechny jednotky a budovy. V případě, že vám dojde, je hodně rychle zle a například se zastaví výroba, takže je dobré mít vždy nějakou tu rezervu. Z hratelné verze bylo také trochu patrné, že výroba trvá možná až příliš dlouho, třeba zmíněné super jednotky se „pečou“ klidně čtvrt hodiny. Ani ostatní akce nejsou z nejrychlejších, což by méně trpělivé hráče, navíc ve spojení s docela širokou škálou zpočátku ne úplně průhledných možností, mohlo odradit. Ale s trochou cviku není Supreme Commander složitou hrou – komplexnost se jí daří prezentovat přijatelnou formou. Grafika sice z upravených obrázků a trailerů vypadala o několik řádů lépe, než jaký je skutečný stav věcí, nicméně tak už to bývá.
Nepřímé pokračování Total Anihilation by rádo stagnující žánr revolucionovalo, ovšem takové ambice se mnohdy potkají spíše s nepochopením
Supreme Commaderu tak pořád zůstává status grandiózního projektu, který má ještě nějaký ten měsíc čas, aby svými jedinečnými vlastnostmi skutečně dokázal zasáhnout spoustu hráčů. Klasických RTS s několika jednotkami už bylo dost, tentokrát si užijeme pořádnou válku v budoucnosti se vším, co k tomu patří. Už jen kvůli skvělým jednotkám si hra zaslouží pozornost.Index očekávání: 85%
