První Tenchu: Birth of the Stealth Assassins zaujal většinu hráčstva na prehistorickém PSX tuším již počátkem roku 1998. Na svou dobu pěkně vyhlížející a výborně hratelný kus s excelentním zvukovým a hlavně hudebním provedením nám několik nocí doslova nedal spát. Pobíhali jsme po střechách, likvidovali skryti temnou rouškou tmy tuny nepřátel a pilovali techniky vraždění ze zálohy. Ninjutsu jak má být. Ale také příměs mystiky, démoni a závěrečná bitva s tím nejhorším z nich. Dohráli jsme, otřeli katany a na dva dlouhé roky byli nuceni odložit své smrtící nádobíčko, než přišlo vypilované pokračování: Tenchu 2. Spoustu vychytávek posílil mimo jiné i veskrze zábavný mód pro dva hráče. Jenže v té době už se hranice herní zábavy technologicky posunula a díl třetí se přeložil na mladšího „černého“ bratříčka stárnoucí konzole. PS2 nabízí dodnes tvůrcům her neskonalé možnosti a my se podíváme na to, jak je využili tvůrci Tenchu 3… Nabrušme tedy katany, natáhněmež si temné oblečky, nacpěmež kapsy shurikeny a hurá na střechy!
Herní principy se navrátily zpět k prvnímu dílu. Nahlížíte tedy na svou postavu ze třetí perspektivy á la Tomb Raider, pohybujete s ní za pomoci levého analogu a pravým natáčíte kameru. Ostatní tlačítka zůstala stejně obsazena dle schématu Tenchu: Stealth Assassins. Základní zbraní jest ostrá katana, která umožňuje provádět smrtící a bleskové úkony.
Obzvlášť pokud se přiblížíte k nebohé oběti neslyšně pěkně zezadu, přiložíte ostří na hrtan a škubnete předloktím, či vnoříte ocel do nebožákových vnitřností během okouzlujícího obkročmého baletu. Za takto provedenou likvidaci samozřejmě budete také náležitě ohodnoceni. Vámi vedený bojovník vykouzlí prstokladem jeden mystický znak. Pokud budete úspěšně pokračovat v tichých assassinacích, tak po vyčarování určitého počtu „ikon“ složíte slovo a objevíte tak hintu (kupříkladu k provedení komba, či ozřejmění složitějších pohybových úkonů). Tento postup se dá realizovat, ale jen jednou pro každý level. Všechny takto získané dovednosti si poté můžete nastudovat v menu. Protož se pližme a buďme pokud možno co nejzákeřnější! A to je bohužel jediná novinka, kterou zažijete ve hře (ještě bych vlastně zapomněl na možnost projít si level ve třech různých alternativách umístění nepřátel; ale na rovinu, to tady jednak už bylo a zas až takovým lákadlem to není). Zůstaly tedy i další obligátní pohybové kreace: plížení, nahlížení zpoza rohů, šplhání, přitahování se hákem na laně, používání střelných, bodných a palných zbraní, power-upů, či kouzel. Naprosto neodpustitelnou absencí budiž odklízení mrtvol, které jste tak nuceni občas zanechat na opravdu nepříhodných místech a při podivné umělé inteligenci nepřátel tak vzniká nejedna nepříjemná situace - osvětlíme si později… Před nástupem do lokace, znázorněné na příjemně zpracované mapě, vás čeká známé vybavování arzenálem. Lepší kousky do svého skladu
získáváte v návaznosti na postup předešlou lokací. Ve většině levelů také čeká hráče boss, na kterého je třeba aplikovat poněkud náročnější metody boje s použitím speciálních předmětů. Než se však k němu dostanete, máte možnost (většinou spíše nutnost) vyplenit místní osazenstvo. Jelikož už od třetího levelu jsou na tomto místě odporní impové, démoni a jiná jim podobná pakáž, nemusíte se ani považovat za nehumánního agresora… Nevinným civilistům se ale vyhněte. Tato tupá stvoření většinou pouze způsobí povyk, který přivolá vyzbrojené nepřátele. A vyvražďování civilů vám kromě ztráty ikon také brutálně sníží skóre. Následuje krátký briefing (obzvlášť působivý v japonském jazyce) a přesun na mapu, atd. Ti, kdo hráli první díl mají již jasno.
Stejně tak se tvůrci navrátili k prequelu i ve výběru postav, čeká vás drsňák Rikimaru, křehká a zároveň vražedně rychlá Ayame. Škály jejich pohybů a zvláště komb se samozřejmě liší. Stejně tak se odlišuje i pořadí hraných levelů a úkoly (opět žádná novinka). Těch je pro každého rovných deset. Pro neúnavné a trpělivé ninji je zde přítomen skrytý třetí charakter, který používá poněkud odlišnou taktiku boje… Stejně tak se navrací i lord Gohda, samuraj, kterému slouží váš klan a spousta dalších postav, které jsme již jednou měli tu čest potkat (a kupodivu se objevují i ti, co setkání s námi nepřežili). Lord Gohda se momentálně nachází
v nepříjemné situaci, anžto byl okraden o velmi důležitý kámen, který ve spojení s dalšími dokáže napáchat parádní neplechu. A jelikož se ve věci angažuje i jedna velmi záporná postava (jejíž jméno vám úmyslně nesdělím) je hlavní úkol nasnadě. Máte stejně jako já lehký pocit déja-vu? Ano, ano, to vše už tu jednou bylo…
A to není všechno. Grafický engine, ať to zní jakkoliv morbidně, se v základu vůbec nezměnil. Jediné, co autoři vyladili, je vyšší rozlišení, ve kterém hra běží, model ovládaných postav a kvalita použitých textur. Také postřehnete nově několik světelných efektů (hlavně odlesky oceli). Ale tím to končí. Grafická stránka této hry je tedy v dnešní době (pro lepší ukázky nemusíte chodit daleko: např. The Mark of Kri) mírně řečeno pokulhávající. Technické provedení alespoň vylepšuje atmosféričnost prostředí (i tady ale najdete několik bugů - nízký plot, o který se postava při výskoku zarazí, aj.). Zastarale působí i práce kamery, již musíte stále masírovat, abyste udrželi přehled o situaci, nemluvě o jejích občasných nesmyslných zásecích.
Poněkud archaicky působí i AI, tedy umělá inteligence nepřátel. Zde se vrátím k již zmíněné absenci odklízení mrtvol. Grosteskně působí ronin, který nadskočí, když narazí na vámi
zanechaného odkrveného nebožáka. Po pár krocích směrem od mrtvoly se totiž hodí do klidu. Poté korzuje, zaráží se o překážky, točí se jako kačena a nedejbůh, aby se díky těmto chybkám opět stočil zpět k mrtvole („bruslení“ postav a jejich prapodivné spadávání z hran objektů je tu na denním pořádku). To totiž opět nadskočí, jakoby na ni už zapomněl a všechno začíná nanovo. A když se v místě likvidace objeví dva nepřátelé a řetězec se zacyklí, můžete se rozloučit s jejich tichou likvidací a na střeše začít rovnou vařit kafe na uklidnění… Ehmm, neměl bych to dělat, ale musím zmínit např. již prehistorického Thiefa z PC. Autoři Tenchu si alespoň zde mohli částečně vzít příklad a naprogramovat enemies důstojně k možnostem PS2.
Další položkou, která bohudík zůstává velmi podobná prvnímu dílu, jsou špičková FX a geniální hudba. Některé motivy mě doslova nutily dát si znovu celý level a šmakovat si čistě provedenou skladbu, která nádherně dokresluje celkovou náladu hry. Obzvláště povedené je to např. na hřbitově. Neměli byste také opomenout nastavení hlasových projevů na originální japonštinu, Tenchu tak dostane příslovečný punc své skvělé atmosféry! Hardcore hráči si k tomuto jazyku jistě vypnou anglické titulky a po pilném studiu je poznáme dle halasného slabikování japonské poezie v obchodě se zeleninou…
Když už jsem se zmínil o atmosféře, tak musím pravit, že ta jest pozitivním základem této hry a díky ní Tenchu: Wrath of Heaven neupadá do průměru. Mystický příběh v kombinaci s prostředím a dobovou atmosférou, která postupně přechází do roviny boje s prohnanými japonskými démony tak nakonec přehluší všechny ty nepříjemné mouchy v provedení. Možnost dvojhry také přidá nějakých těch pár procent navrch; poměrně zajímavé eskortování, či klasické deathmatche zcela jasně zpestřují herní prožitek. Jednotlivé levely korespondují s těmi, které úspěšně dokončíte. Multiplayer se koná na splitscreenu za použití dvou dualshocků, klasika.
Tak to tedy uzavřeme: Tenchu 3 se až příliš okatě podobá prvnímu dílu, což jej stahuje více k průměru, jelikož se nesmyslně zbavil vychytávek z dílu druhého. Na druhou stranu je velmi atmosférický a stále - i přes některé bugy - výborně hratelný. Taktéž dlouho vydrží (tři postavy, dvakrát deset levelů, jejich variace, různé druhy tichého zabíjení z různých úhlů, objevování nových komb atd.). A po zvukové a hudební stránce je lahodou na uchu hráčově a potažmo i jeho duši. Otírám svou zkrvavenou katanu řka: jasná sedmdesátka.
| Tenchu: Wrath of Heaven | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
