Víceméně béčkový film Flash Gordon je i v našich krajích poměrně známým dílem, a to nejen díky ústřední skladbě v podání legendární kapely Queen, ale i proto, že ho hned několikrát promítaly snad všechny české televizní kanály. Je vcelku nepodstatné, co si o kvalitě tohoto filmu myslíte, ale důležité je, že jeho zápletka a atmosféra v lecčems připomíná novou počítačovou hru od Eugen Systems, jež nese jednoduchý název The Gladiators a trochu složitější (a zároveň velice výstižný) podtitul Galactic Circus Game.
V komiksově zpracovaném intru jsme svědky toho, jak se pozemský (a samozřejmě že americký) voják, major Greg Callahan, vydává se svojí posádkou do vesmíru na průzkum černé díry a díky sérii náhod a nehod končí v rukou vojáků galaktického generála Maximixe, jež našeho hrdinu posílá štandopéde do imperiálního vězení. Tam ovšem pozemšťana vyhledá princezna Lydia, jejíž otec zemřel za podivných okolností, a nabízí Callahanovi svobodu. Ovšem něco za něco – major se dostane z vězení jen v případě, že bude ve jménu císařské dcery bojovat v takzvaném Deathbowlu, neboli sérii zápasů, ve které nejde jen o pobavení diváků, ale také o to, kdo se stanem novým vládcem galaxie.
Ač by takovýto úvod asi nejlépe slušel klasické arénové bojovce či střílečce, nenechte se mýlit – v The Gladiators sice není o akci a krev (respektive sliz) nepřátel nouze, ale pokud se chcete hrou úspěšně prokousat, nebudou vám stačit jen hbité prsty a blesková reakce, ale občas budete muset zapojit i část mozku, která se stará o strategické uvažování. Příběh je sice vcelku
jednoduchý, přímočarost zde ovšem není příliš na škodu, jelikož hráč se může věnovat zejména svižným misím, a o ty jde v The Gladiators především. Jelikož technici galaktického impéria nejsou omezeni fyzikálními zákony jako my, mají k dispozici obrovskou arénu, která se může přemísťovat na nejvhodnější, tedy pro publikum nejatraktivnější, místa. Postupem času tak vystřídáte rozmanité terény a scenérie, od pustých ledových plání a pouštních dun přes zarostlé a nepřehledné džungle až po rozpálená vulkanická pole protkaná lávovými řekami. Je sice pravda, že některé části map jsou dost pusté, ale aspoň trochu to zachraňují různá neškodná zvířátka a ptáci (pamatujete na ovečky ve stařičkých Warcraftech? :o)). S rozmanitostí krajiny souvisí i proměnlivost nepřátel – ty jsou tvořeni jak všemožnými živými bytostmi bizarních tvarů, barev i rozměrů, tak různými roboty a stroji. Gladiátorská klání navíc obvykle nespočívají pouze v pokosení bezhlavě pobíhajících nestvůr, ale představují opravdový souboj dvou protivníků a jejich organizovaných miniarmád.
V některých misích začínáte pouze s Callahanem, v jiných budete mít už od počátku k dispozici nějaké další muže a techniku. V arénách se obvykle nalézají speciální bonusy, po jejichž sebrání se pod vaším velení ocitne několik nových vojáků, nebo (a to častěji) tzv. Spawning Pointy, které představují analogii k rekrutovacím budovám z klasických RTS. Stačí mít dostatek kreditů (které, stejně jako bonusy, prostě můžete najít v krajině) a máte-li takové důležité místo pod kontrolou, můžete si během několika okamžiků přivolat na
pomoc něco ozbrojenců. Není snad třeba dodávat, že Spawning Pointy představují hlavní strategické body na mapě a zároveň místa, o která se vedou nejkrutější boje. V arénách jsou ovšem pro vaše i nepřítelovo použití připraveny i další speciální lokace, jako například strážní věže nebo bunkry. Navíc je dost běžné, že několik podobných zařízení tvoří komplex chránící Spawning Point a po získání takové lokality vlastně máte jakous takous základnu, na které můžete doplňovat své síly.
Jak už je asi patrné z předchozího odstavce, The Gladiators rozhodně nepatří mezi klasické realtimové strategie, ve kterých se kloubí boje s resource managementem. Ten je totiž představován jen již zmíněným sbíráním bonusů a rychlým verbováním nových sil na místech k tomu určených, jinak jde jen a jen o bojovou taktiku. Kdo by ovšem čekal, že v takto pojaté hře se dočkáme nepřeberného množství jednotek lišících se navzájem v desítkách různých atributů a disponujících mnoha různými dovednostmi, ten bude zklamán. A podobně zklamán jsem byl i já, tedy alespoň do doby, kdy jsem pochopil, že vývojáři vsadili na něco úplně jiného. Ač máte na zkompletování dané arény obvykle desítky minut, stále se něco děje a vy musíte reagovat velice rychle. Na žádné dlouhé studování statistik a dovedností jednotlivých vojáků byste tedy stejně neměli čas, jelikož by vás pouze odvádělo od vašeho hlavního úkolu – zlikvidovat soupeře a přežít.
I když k taktickým fíglům asi nesáhnete příliš často (jednak díky již zmiňovanému rychlému tempu a druhak i díky tomu, že mnohá
místa, na kterých se strhne boj, jsou natolik prázdná, že žádný trik prostě vymyslet nelze), alespoň občas nějakou fintu použijete. Důležitou roli totiž hraje například porost – v dostatečně hustém houští můžete ukrýt třeba oddíl vyzbrojený bazukami a nepříjemně překvapit nepřítele. Počítat je ovšem třeba i s terénem a výškovými rozdíly, jelikož kopec (nebo třeba také strážní věž) vám poskytne nejen lepší rozhled, ale také výhodu v boji. Zanedbávat není radno ani na první pohled triviální povely, jako je „drž pozici“ (což v podstatě nezbytnost, pokud chcete bojechtivé vojáky udržet ve strategicky umístěném bunkru) či „postupuj a nič“, stejně jako nastavení formace, které umožní slabě obrněné, ale ničivými či dalekonosnými zbraněmi vybavené jedince udržet alespoň v relativním bezpečí. Hra nabízí klasické grupování jednotek pod číselné klávesy, ale smutné je, že do jedné skupiny lze přiřadit maximálně 20 jednotek. V arénách je možno zdemolovat většinu objektů a setkáte se i s různými sebratelnými předměty, jako jsou například lékárničky a různé vylepšováky útoku, rychlosti či brnění, při troše důvtipu můžete ke svému užitku využít i barely s výbušninou, miny a podobně.
Už v perexu jsem zmínil jistou podobnost s výborným titulem Freedom Force a komiksové pojetí celé hry. 3D grafika je opravdu inspirována právě kreslenými příběhy dříve označovanými jako „americký brak“ a nijak se nesnaží navodit dojem opravdovosti. Grafika a animace sice nejsou na špičkové úrovni, ale svému účelu v podstatě slouží. S 3D zpracováním jde ruku v ruce volnost kamery, kterou můžete různě rotovat a zoomovat. Ke zpracování kamery ovšem mám jednu výhradu – nelze ji totiž příliš oddálit a pokud chcete mít v jednu chvíli přehled o větší části bojiště, máte smůlu. Ve hře je velké množství meziscén, které
odhalují děj spojující jednotlivé akce, a chtě nechtě jim musím vytknout dost mrzutou věc – při rozhovorech postavy neotvírají ústa ani nijak negestikulují a působí až přehnaně staticky, což autoři prostě komiksovým pojetím neomluví, ani kdyby chtěli. Ozvučení je na více méně průměrné úrovni, a to jak řízná hudba, tak různé hlášky (tady stojí za zmínku poměrně stylový moderátor komentující dění v aréně jako sportovní utkání) a zvukové efekty doprovázející vesměs střelbu a umírání. Hra nabízí tři hlavní kampaně, které nejsou přístupné ihned, ale vždy až po dohrání té předchozí. Zatímco v první sérii misí budete hrát za několikrát zmiňovaného Callahana, v těch dalších se chopíte role mimozemského šampióna. Kromě toho autoři nezapomněli ani na multiplayer, díky němuž se můžete pustit do bojů s kamarády jak přes lokální síť, tak po internetu.
Titul The Gladiators je poměrně rozporuplnou hrou. Zpracování není nikterak převratné a nosná by tedy měla být myšlenka a hratelnost – zatímco námět a pokus o spojení akční zábavy a RTS vypadají velice slibně, samotná realizace zbytečně přehnaně sází na akci a potlačuje slibované taktické prvky. Větší členitost map a rozmanitost prostředků, kterak zlikvidovat protivníka, stejně jako širší škála povelů (například nastavení agresivity vojáků) a pomalejší tempo či možnost regulace rychlosti hry by určitě všechny stratégy potěšila. Takto lze hru označit za vcelku zábavnou, ale přitom nijak převratnou akci s prvky strategie a lehce nadprůměrným komiksovým zpracováním.
| The Gladiators | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
