The Legend of Heroes III: Song of the Ocean – ten starý song

Byly časy, kdy jsme si stěžovali na nedostatek RPG her a z hladu brali téměř cokoli. Ale časy, jó ty se mění.

The Legend of Heroes III: Song of the Ocean

Panta rhei, „vše v pohybu“, platilo už ve starověku. Co včera bohatě stačilo k úspěchu, dnes se tak tak vyhýbá posměchu, ať už je řeč o arabské vědě, nezničitelných bardech české pop-music, nebo videoherních značkách. Nezničitelní bardi české, jakož i jiné pop-music mají ovšem ve srovnání s videohrami tu výhodu, že mohou těžit z nostalgie společně stárnoucího publika, na rozdíl od videoher, kde je jen málo pravděpodobné, že by roztřesení starci masově utráceli důchod za lehce přeleštěný remake titulu pro Segu Mega Drive, či jiný historický hardware.

Protože však propast herního času dosud není tak hluboká, obchod s tvorbou minulého tisíciletí dosud jakžtakž kvete. Zdali je to dobře či špatně, může posoudit každý sám, například zakoupením „Písně oceánu“, tedy této hry, což je, jak vidno z infoboxu, remake titulu z roku 1999. V Americe sice tato hra vyšla již v loňském roce, ale nehraje to žádnou zvláštní roli, hra dnes není o moc zastaralejší, než byla už v roce 2007.

Boj je naprosto tradiční.

Intro, které se pro sichr do žádných velkých animací nepouští, toho moc nenapoví, ale ví, na co má a na co ne, takže svým dekorativně titulkovým charakterem neurazí. A v tomtéž neohromujícím, leč inteligentním duchu se nese i nekřiklavě barevná grafika vlastní hry. Stavby jsou třeskutě hranaté – takový ten pravítkový styl, na němž lze pochválit leda to, „jak je všechno krásně ostré“. Toto muzeum deskriptivní geometrie ovšem stojí na mnohem realističtějším podkladu, dosti pohledné trávě, kamení, tekoucí vodě.

Občas přes to přelétne pták, motýl, sluneční paprsky se rozkládají do barevného spektra, listí stromů se zavlní, dohromady to nakonec vůbec není špatné. No a tímto hranatě nehranatým světem pobíhají herní postavy. Ty jsou ultra-retro, patřičně přejeté parním válcem, a do úhlopříček běhají různě našišato, no vždyť víte, jaké to kdysi bývalo. Je potřeba dlouze rozebírat, jak se partička při souboji líhne z jednoho avatara? Ne, není.

U RPG her je, jak známo, důležité, jak tvůrci dokáží své postavičky oživit, aby hráč alespoň trochu pocitově rozlišoval mezi tím, když natahují brka, a tím, když nenatahují brka. Názory na zdar „Písně Oceánu“ v disciplíně „postavy“ se ve světě dost různí, ale musím se přiznat, že jsem osobně docela spokojen. Rozhodně se nedá říci, že by hra neobsahovala žádné svěží nápady. Už úvodní dvojka, snaživý hráč na trubku a „kitharu“, čtrnáctiletý Forte a jeho dvaašedesátiletý dědeček McBain, má něco do sebe.

Forte totiž není z nejduchaplnějších a McBain zase možná kdysi byl, ale dnes je drcen sklerózou a vůbec má občas prapodivné nápady, takže se člověk místy i zasměje. Navíc: že si členové party vzájemně nadávají, není tak výjimečné, ale mezi McBainem a Fortem to má hlavně zpočátku opravdu tupou hrubozrnnou sílu úplně bez vtipu, což se moc často nevidí.

Za Fortem pálí jeho vrstevnice Una, pozoruhodná tím, jak ho roztomile nesměle uhání. Je mi už dost podezřelé, jak se hry hemží kočkami, co roztomile uhánějí přihlouplé týpky. Úplně vidím, jak se vývojáři radí s psychologem, s kým se tak hráč asi nejlépe ztotožní. A odborník: „No udělejte takovýho trochu nekňubu, co to podle všeho nikdy nikam nedotáhne – a k němu dejte nějakou pěknou holku, co ho bude roztomile uhánět.“ Některé dialogy ze hry jsou ale opravdu legrační. Třeba když se babička u Uny dovtípí: „Jo ahá, tak ty chceš, aby se z tvého boy frienda změnil na tvého boyfrienda, žejo?“ Načež na tom začnou společně pracovat. Připomeňme, že je Uně čtrnáct. Inu, realistické Japonsko.

Dokud nemáte splněno, nepustí vás z vesnice.

Nedílnou součástí děje jsou i zvířata, počínaje McBainovým psem s pro Čechy kuriózním jménem Jan. Pes je první z partičky, který ovládá kouzla, konkrétně umí účinně léčit lízáním ran – kupodivu bezkontaktně na dálku. A to se vyplatí.

Další úspěch hry je zdařilá postkatastrofická atmosféra, ale postkatastrofická ve svérázném fantasy smyslu. Tam, co žijí naši hrdinové, totiž kdysi prosperovala vyspělá civilizace „Vodního kmene“, po níž zůstala řada tajuplných trosek. Brouzdání po světě pozůstatků je tak občas docela zajímavé, když si odmyslíme atmosféru kazící detaily, jako že děda prokopne nohou do skály díru jako vrata.

Trochu průšvih je ale naopak linearita hry, kdy dokud nemáte splněno, nepustí vás třeba z vesnice vysloveně trapný hlídač brány. Na druhou stranu se vám tak nemůže stát, že byste se museli daleko vracet a pátrat, co jste kde neudělali. Cílem je, jak jinak, zachránit svět, a to pomocí zkompletování ztracené „Vodní melodie“.

„Vodní melodii“ složil před padesáti lety legendární skladatel Leone Friedrich Richter, a to ve snaze oživit magickou „Ztracenou melodii“ Vodního kmene, jež chránila svět před zlem. Dílo se Richterovi zdařilo tak dobře, že se kromě ochrany světa může stát v rukou nepovolaných i hrozbou – proto skladatel notaci zapsal po částech na tzv. „Resonanční kameny“, několik jich dal důvěryhodným známým a zbytek rozesel po celém světě. A náplň našeho putování je tu.

Potvory, s nimiž bojujeme, jsou vidět předem, takže hra má i jakýsi stealth prvek: dungeony i venkovními soutěskami se lze se značným úspěchem protahovat bez boje. Semtam se ovšem spustí pseudoanimace s rozhovorem a jakmile skončí, už bojujete – převažují ale výše popsané poměry.

Protřepat, nemíchat!

Chcete-li si užít bolehlavu, není nic lepšího, než se pustit do pátrání po chronologii série TLOH (Eiyuu Densetsu) od Nihon Falcom Corporation. „Legenda hrdinů“ navázala v roce 1989 na již zavedenou sérii Dragon Slayer, jejíž kořeny sahají až do roku 1984. Od chvíle, kdy se na scéně objevila TLOH, pak vypadá pořadí následovně: Dragon Slayer: The Legend of Heroes (1989); Dragon Slayer: The Legend of Heroes II (1992) – remake těchto dvou dílů vyšel na PSOne a Segu Saturn v roce 1998; TLOH III: Prophecy of the Moonlight Witch (1993) – remake na PSP vyšel v roce 2004, ale na Západ se dostal až v roce 2006 jako TLOH II (!); TLOH IV: A Tear of Vermillion (1996) – remake na PSP vyšel na Západě jako TLOH bez čísla, tedy zdánlivě jako první díl jakési „nové“ série (!!) (2005) TLOH V: A Cagesong of the Ocean (1999) – remake tohoto dílu je právě „naše“ TLOH III: Song of the Ocean (2006); TLOH VI: Sora no Kiseki (2004); TLOH: Sora no Kiseki Second Chapter (2006); TLOH: Sora no Kiseki The 3rd (2007). Není vyloučeno, že se to do vydání této recenze ještě lépe zamotalo.

Boj sám je naprosto tradiční, jen s nemnoha minimálně osvěžujícími prvky. Například se každé postavě bojem nabíjí speciální kruhový ukazatel a když je na něm 100 procent, můžete stisknutím tlačítka s kroužkem – manuál nesprávně radí tlačítko se čtverečkem – spustit opravdu pádný speciální útok. Nejprve je ovšem nutné mít postavu na spodní liště zlatě zarámovanou – rámeček posunujete bočními tlačítky a nějaký čas trvá, než na to člověk přestane zapomínat. Do té doby se každou chvíli diví, proč to hrome zase nefunguje. Výhodou speciálního útoku je i to, že lze spustit i mimo pořadí, v jakém postavy normálně útočí – čehož se zajisté dá i je třeba takticky využívat.

Magické útoky pracují s tisíckrát provařenými atributy živlů a systémem kámen nůžky papír – toho bolí to a toho zas tohle. Kromě toho lze v boji využít speciální schopnosti každé postavy, užitečné předměty, a samozřejmě se rovněž pozitivně projevuje vlastnictví postupně nalézaných resonančních kamenů: například hned první vás zbaví nutnosti vláčet se s protijedy.

Přestože se celá hra točí kolem hudby, sama herní hudba, jak už to tak u her, jež se muzikou holedbají, bývá, není nic zvláštního. V drtivé většině případů jde o uspávající, byť zvučně znějící, kolovrátek, navíc s podezřele povědomými motivy – jestlipak tvůrci zaplatili Pet Shop Boys za „Go West“? Plytkost hudby se nevyhýbá ani slavným hudebním soutěžím, jichž se hrdinové ve hře účastní – grafika a větší než nepatrné osvěžení děje to ale podrží.

Hlavní potíž tohoto titulu tak spočívá v pocitu důvěrné známosti a tedy naprosté předvídatelnosti všeho, na co zde narazíte. Přesto rozhodně nejde o katastrofu. Kdo si chce užít lehce přeleštěného retra, plynoucího navíc jako líná řeka bez jakýchkoli stresujících momentů, zato s hromadami textů a dlouhým chozením, hra na něj mrká okem – a dá se sehnat za babku.