The Legend of Zelda: Ocarina of Time je povedenou předělávkou legendy

Není nad to si zahrát nesmrtelnou klasiku a zároveň jednu z nejlépe hodnocených her v historii. A to na cestách s mašinkou, která ji zvládne ve 3D zobrazení. Otázkou však je, jestli to už není jen spíše ždímání peněz.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

Celá hra se motá okolo hudebního nástroje zvaného Ocarina, s nímž hlavní hrdina Link postupně provádí různé kousky. Mezi základní vlastnosti patří ukolébavka, která však s královským podtextem slouží jako příběhové pojítko. Ale Link s ní například i mění den v noc nebo se na dálku domlouvá se svou lesní přítelkyní.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

Link totiž pochází z lesa a jednoho dne ho z neklidného snu probere malá víla, která s ním pak stráví zbytek příběhu. Na zdejší svět Hyrule se totiž snáší velké zlo a nikdo jiný než malý Link ho nezachrání.

S pocitem dobře načaté hry na hrdiny se vydáte na výpravu. Jenže nezapomeňte, že tohle je v podstatě kopie hry z roku 1998. Pravidla hry jsou tak značně vzdálena novodobým standardům, které hráče vodí za ručičku, vypisují poslední akce a říkají, co má udělat příště.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

V Zeldě si musíte všechno pamatovat, protože je velice složité dohledat, co po vás vlastně někdo chtěl. Trochu jiný přístup tak určitě bude, alespoň ze začátku, vadit nováčkům, kteří s touto hrou, popřípadě celou sérií, nepřišli nikdy do styku. Také to může být prvek, který může hráče ze začátku hodně otrávit, ale to by byla škoda.

Musíte se oprostit od toho, že toto není tradiční hra na hrdiny, kde se leveluje zabíjením potvor nebo plněním úkolů. Naopak na spoustu herních principů prostě musíte přijít sami a o to víc si pak budete vážit splnění úkolu. A ty už zase tak nevybočují z klasického schématu.

Běž, zachraň svět, seber postupně něco ze tří lokací, pak zahraj párkrát na okarínu a hotovo. Bohudík se však úkoly stávají lehce zašmodrchanými nejenom kvůli hádankám, ale i kvůli herním principům.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

Tak třeba hledáte po městečku zaběhlé slepice a jedna je v místě, kam se normálně nedostanete. Nečekejte však, že dostanete nějaké ultra skoky, prostě musíte najít jinou slepici a pomocí ní doplachtit z vyvýšeného místa za tou první. Ujeté, ale skvělé zároveň.

Nebo tu skvěle funguje oheň, který je možné přenášet pomocí klacíků, zapalovat pavučiny a třeba si odemykat cestu dál. K tomu slouží i později nalezené bombičky a jejich schopnost nejenom likvidovat tužší nepřátele, ale i drtit některé tajné průchody.

Jsou zde také různé druhy štítů, kdy každý se hodí do jiné situace apod. Prostě spousta možností, ale hráč musí stále dodržovat zdejší rytmus a ačkoliv není přímo veden za ručičku, nemůže být při plnění úkolů moc kreativní.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

Největší neduh a zároveň výhoda hry je tak minulost. Pamětníci budou na cestách s 3DS nadšeně vzpomínat na staré dobré časy, ale nováčci asi úplně nadšení nebudou.

Na mapách nejsou žádné ukazatele, kam má člověk jít, minimální je nápověda k tomu, co má udělat, s kým si promluvit a nebo kde co vzít. Navíc je spousta úkolů bez zjevné odměny, ale na druhou stranu jde o výzvu.

Sice se kvůli tomu asi nevyhnete metodám pokus omyl a kolikrát poběžíte někam úplně zbytečně, ale dá se to překousnout. Místní svět je sice rozlehlejší a otevřenější, než byste možná čekali, ale zase intuitivně skončíte málokdy tam, kde byste nechtěli. I když i to vás občas vytrestá a dostanete se i do lokací, kde se třeba ještě nemůžete uplatnit.

Alespoň si tak ale prohlédnete všechno. Kamenožrouty, vodní lid, bandity a další. Každé zdejší prostředí je něčím zvláštní a do stejné řeky v podstatě nevstoupíte. A zajímaví jsou i bossové, na které nestačí jen hrubá síla.

Nová verze hry navíc vypadá celkem k světu. Sice vám z grafiky nespadne čelist, ale asi si řeknete, že se na to kouká dobře. A kouká se na to dobře i bez 3D, které tu funguje ok, je ovšem vyloženě zbytečné.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

Zase takovou krásu do hry nepřidá. Jelikož velká část hry spočívá spíše v chození po světě a řešení hádanek a ne až tak moc v bojování, tak nějaké skvělé efekty nečekejte.

Kromě grafiky je třeba pochválit i využívání dalších prvků kapesní konzole. Například gyroskopické senzory umožňují mířit pohybem prakem nebo se rozhlížet. Dotykový displej také hojně využijete, především kvůli inventáři a okaríně.

Slabou stránkou není ani ovládání a kamera. Bohužel bídně dopadly zvuky. Nintendo jednoduše sází na retro až moc a tím pádem se tu objevují zvuky, které místy trhají uši. Snaha o modernizaci tak skončila někde na půl cesty.

Hodnocení nové verze Zeldy je tak dosti ošemetná záležitost a dávat jí číselný punc se nám lehce příčí. Je to totiž v podstatě původní hra, jen převedená do 3D. Nám se hra líbila a až na některé drobnosti jsme si ji užili. Přitom i pro autora této recenze to byl v podstatě výlet do doby, kdy teprve začínal brát hry skutečně vážně.