Žili byli Vikingové; a tady je řeč zejména o SNESu a Mega Drive jako o videoherních platformách, na nichž se celé tohle story odehrálo. Jejich malá vesnice dostala jedné noci nečekanou návštěvu. Tomator, podivný pilot ještě podivnější kosmické rakety, který putuje vesmírem a shromažďuje rozličné vzorky živých organismů pro svou zoologickou zahradu, tu totiž v kresleném intru bez velkých skrupulí unese tři chrabré vikingské válečníky, kteří se však posléze rozhodnou z jeho rakety prchnout, k čemuž musí využít vzájemné kooperace, neboť každý z nich je dobrý v něčem jiném. Představme si tedy ve zkratce naše bratry v triku:
Erik Rychlý, který umí velice rychle utíkat, dobře skákat a eventuelně hlavou prorážet zeď (což se hodí také z toho důvodu, že zde občas narazíte na rafinovaně schované předměty).
Baleog Silný, jenž je stavěný primárně na boj, zde buď tváří v tvář za domluvy svého ostrého meče, nebo na dálku, tady díky dispozicím dalekonosnému luku.
Posledním v řadě je Olaf Tlustý, který má ve svém držení nerozbitný vikingský štít, s jehož pomocí jednak dokáže ochránit své spolubojovníky před rozličnými střelami a také jej umí využít pro eventuelně bezpečný seskok/plachtění z velkých výšin.
Tak to bychom měli. Každý z Vikingů měl tři "jakoby" srdíčka reprezentující hodnotu jeho života, což determinovalo celkovou výdrž našeho reka. Pakliže jste byť o jediného chlapíka z výše uvedeného ansámblu přišli, byl definitivní konec veškerému snažení a museli jste začít znovu. A to z jednoho prostého důvodu. Zdejší levely (a že jich bylo opravdu požehnaně), totiž byly koncipovány tak, abyste maximálně využili rozdílných schopností všech hlavních postav, které se tu tak vzájemně doplňovali. Jeden bez druhého zkrátka nic neznamenal, ale umnou spoluprací všech jste se mohli dostat ve hře dále, resp. blíže k vytoužené svobodě. K tomu jste se pochopitelně museli vyrovnat se zdejším prostředím, jehož zastupovala vrcholně nepřátelská fauna a flóra, obvyklé pasti a v poslední řadě puzzle, které se sestávaly z rozličných pák, spínačů a uzamčených dveří, k nimž jste posléze hledali klíče. Abyste se však lépe vypořádali s nástrahami každého světa, mohli jste využít vašeho malého inventáře, v němž bylo možné schraňovat jednak jakési uzdravovačky, ale také kupř. destruktivní bomby, jež se dosti často hodily při interakci s prostředím, kam patřily i již zmiňovaní a nutno podotknout, že neúplatní nepřátelé. Těmto pak také patřil skromný náhrobek jako ocenění vašeho spravedlivého hněvu. Ať již to byli draví raptoři v prehistorickém věku, strážci pyramid - mumie - v pouštním světě evokující starobylý Egypt, či hladová mimozemská rasa na palubě rakety. Samozřejmě, byly zde přítomny též elementy, se
kterými nebylo možné férově bojovat, museli jste se jim zkrátka nějak vyhnout a pak vedle logického přemýšlení přicházel na řadu i váš um, manuální zručnost a správné načasování pohybu každé postavy a jistá synchronizace akce. Své si k tomuto problému řekl i ovladač, neboť v případě Mega Drive (kde jsem alespoň já osobně tuto gamesu hrával) se s prekérními situacemi mnohem snáze vypořádali ti hráči, kteří investovali do šestitlačítkového ovladače, anžto ten klasický třítlačítkový byl pro ovládání charakterů v jednom klíčovém okamžiku poněkud nepohodlný. A místy to bylo opravdu na knop, trefit se do momentu, kdy vaše postavy mohli vyklouznout bez ztráty květinky z nebezpečenství.
Závěrem tohoto odstavce dám konkrétní příklad takové typické spolupráce jednotlivých charakterů. Jste před propastí, jíž dokáže přeskočit toliko Erik. Na druhé straně se tento musí rychle vyhnout činorodému nepříteli a aktivovat spínač, jenž propast přemostí. S Erikem pak pádíte nazpět a jelikož můžete ovládat vždy jen jednu postavu, v bezpečí na začátku úrovně se přepnete na Baleoga, který se pomocí svého luku půjde vypořádat s neodbytným oponentem. Pakliže je váš potencionální sok ozbrojen střelnou zbraní, je ideální poslat vpřed také Olafa, jenž vás svým štítem bude krýt. Zde je samozřejmě řešení daného problému nasnadě, ale s dalšími odehranými úrovněmi tvůrci mocně přikládají pod kotel a budete se muset pořádně ohánět!
Půvabná a stylová 2D grafika nabízela opravdu pěknou a svižnou podívanou, tematicky zcela rozdílné světy (vlastně až na opakující se motiv interiérů rakety), navrch s velice příjemným hudebním doprovodem, spoludotvářejícím atmosféru každé nové lokace. A takovou třešničkou na dortu byl mód pro dva hráče, přičemž tato forma aktivní spolupráce (v němž se vlastně současně mohli pohybovat dva Vikingové, což jinak nebylo možné) byla příjemným ulehčením řady obtížných pasáží, jichž bylo přirozeně stále více.
Mám-li to tady nakonec nějak shrnout, musím říci, že v případě prvního dílu The Lost Vikings je před vámi další veskrze zábavná a inteligentní záležitost, na níž bychom rozhodně neměli zapomenout. Což už se tak jistě nedá říci o pokračování, jehož jsme se dočkali i na PSX. Ale zpátky k předchozí kapitole, jíž tak znovu – ostatně jak jinak – všem hráčům bez rozdílu věku musím vřele doporučit!
