Tak jsem se zase jednou po čase přehraboval ve starých časopisech Score - už ani sám nevím proč, ale čirou náhodou jsem v čísle 24 (prosinec 1995) natrefil na recenzi hry s nepřekonatelně dlouhým názvem "Ripley's Believe It or Not: The Riddle of Master Lu". Hned od začátku mi byl ten název nějaký povědomý... No jasně! Vždyť tu hru jsem ani ne před rokem koupil za stovku na inzerát a vzhledem k nečekanému přívalu nových her jsem ji byl bez jakéhokoliv testu nucen hodit někam na dno hlubokého šuplíku s cédéčky. Pustil jsem se tedy do čtení recenze a má pařanská mysl pomalu začínala dostávat na Riddle of Master Lu chuť (hra získala hodnocení 8/10). Během čtení mi samozřejmě neunikla ani druhá strana mince, ve které sám Andrej Anastasov uvádí: "Skvělá adventura, ale má jednu podstatnou chybu - je tak obtížná, že se v podstatě nedá hrát." A právě po přečtení těchto slov jsem byl skálopevně rozhodnutý - je herní sucho, žádný nový titul v dohlednu a tohleto je výzva, která se neodmítá... Mít v šuplíku hru, o níž Andrej tvrdí, že je nehratelná a nezkusit si to na vlastní kůži... "Natrhnu panu Anastasovovi prdel!", vyřkl jsem s cílem oprášit staré CD s touto hardcore adventurou a dohrát ji bez sebemenší cizí pomoci (jinými slovy: bez návodu).
Bohužel, mé nadšení málem nabralo rychlý konec již při samotné instalaci, která mě (a mému kompu) činila nečekané problémy. The Riddle of Master Lu je samozřejmě hra naprogramovaná pod starým DOSem, nicméně v tomto operačním systému se mi instalační soubor vůbec nepodařilo spustit! Rozpomněl jsem se tedy na staré časy a jal se konfigurovat paměť a vůbec všemožně modifikovat soubory autoexec.bat a config.sys. Bezúspěšně. Už jsem to málem vzdal, až mě ze zoufalství napadlo zkusit instalaci přímo z Windows. A světe div se - program se spustil (a má antipatie vůči panu Gatesovi se o maličko snížila). Nadšení ale netrvalo dlouho - následovala manuální konfigurace zvukové karty, což se rovnalo asi deseti nechtěným restartům mého milovaného PC. Nakonec jsem však i tuto překážku překonal a podařilo se mi hru nainstalovat a záhy i spustit. Ufffff! Tedy, vlastně JUPÍÍÍÍÍÍ! :-)
Myslím, že právě teď je ten pravý čas na to, abych vám prozradil, o čem vlastně The Riddle of Master Lu pojednává. V podstatě jde o klasickou "IndianaJonesovku" a jsem si jist, že to byla právě hra Indiana Jones and the Fate of Atlantis, kterou se tvůrčí tým Sanctuary Woods nechal při psaní scénáře inspirovat. V hlavní roli se objevuje - jak jinak - slavný archeolog jménem Indi... (co to kecám?) Robert Ripley, mimo jiné majitel newyorkského muzea "Ripleyho věř či nevěř", v němž shromažďuje osobně získané (ukradené/koupené/vykopané nebo prostě nalezené) exponáty. Podobně jako již zmíněná hra Fate of Atlantis se Riddle of Master Lu odehrává na konci třicátých let - nemine vás časté cestování po celém světě a opět půjde o to, abyste získali jistý okultní artefakt dříve než "ti špatní". Rozdíl je zde snad pouze v nepřátelské straně, kde namísto fašistických nácků vám půjde po krku banda šikmookých Číňanů. Dva z nich navštívili Ripleyho muzeum v domnění, že zde naleznou nějakou stopu týkající se ztracené hrobky prvního čínského císaře. Jejich snažení však vyznělo do prázdna, a tak alespoň nechali panu majiteli vzkaz ve formě svázaného hlídače s jedovatou kobrou u nohou. Ripley naštěstí dorazil včas, hlídače osvobodil a dozvěděl se od něj, co se v jeho muzeu vlastně odehrálo. Ano - svět je opět v nebezpečí a jeho záchrana spočívá na bedrech našeho dobrodruha Roberta Ripleyho.
Takže vzhůru do hraní - první Ripleyho kroky mě zavedly do Pekingu v Číně. Hned zpočátku mě překvapila docela povedená renderovaná grafika a velmi věrohodné animace digitalizovaných postav - něco takového jsem od pět let staré hry opravdu nečekal. Mým prvním úkolem bylo dostat se do chrámu obehnaného vysokou zdí s jediným vchodem, který ovšem hlídal tvrdohlavě neúplatný mnich. Mé mozkové závity se roztočily na plné obrátky s cílem zjistit, jak na to. Ovšem v zápětí jsem si pomalu začal uvědomovat, že tahle hra opravdu asi bude trochu tvrdším oříškem. Ripley má totiž nutkání řešit problémy vždy tím nejsložitějším možným způsobem, i když z valné většiny přísně logickým (ještě že tak, jinak bych se z toho asi zbláznil). Přesto se mi pomalu dařilo postupovat dále a dále, pravda - několikrát jsem přišel o život, naštěstí mě ale hra vždy sama vrátila na místo, kde jsem chyboval. Po asi jedné, možná dvou hodinách tvrdé mozkové práce se mi nakonec podařilo do chrámu dostat. "No, tak zase taková hrůza to není", ohodnotil jsem dosavadní laťku obtížnosti a má sebedůvěra v adventurní schopnosti začala stoupat do závratných výšin.
Jenomže to pravé peklo mělo začít o něco později. Z Číny se mi pak naskytla možnost cestovat do německého Danzigu a zároveň i do jihoamerického Peru (a odtud na Velikonoční ostrovy a do ztraceného města Mocha Moche). Začal jsem pochopitelně v Danzigu, respektive ve starém zámku postaveném a vyzdobeném v duchu srdcových es. Mým úkolem zde bylo naleznout tajnou pracovnu bývalého majitele - promluvil jsem si s butlerem a zahradníkem, otevřel pár šuplíků a sebral několik podivných předmětů. No jo, ale co dál? Znova jsem prohledal všechny místnosti, zkusil všechno na všechno... a pořád nic. V hlavě se mi poskládalo několik teorií, co a jak bych mohl provést (na každé lokaci je totiž hromada aktivních předmětů, ovšem většinou zcela bezúčelných, což obtížnost hry nehorázně zvyšuje), nicméně jak jsem se později dozvěděl, všechny měly k praxi zatraceně daleko. OK, říkám si, tak asi musím odletět jinam. Zamířil jsem tedy na Velikonoční ostrovy. I zde se, podobně jako v Číně, zpočátku vše vyvíjelo docela rozumně, vyřešil jsem několik středně složitých úkolů... jenže najednou se situace dostala opět na slepou stezku - úkol zbavit "Vidícího boha" slepoty byl nad mé síly... Pryč z Velikonočních ostrovů a směr Mocha Moche. Tam jsem si připadal jako v ráji - je to nádherná lokalita se zříceným starým hradem (či městem) a je opravdu graficky skvěle zpracovaná (něco ve stylu Broken Sworda). V příjemném prostředí se hnedle líp pracuje, a tak jsem se pustil do jeho podrobného průzkumu. No, myslím, že nemá cenu to podrobněji popisovat - prostě i zde na mne čekal nepříjemný zátuh a popravdě řečeno, se svými psychickými silami jsem byl úplně na dně. Tři lokality - tři zátuhy. To je dost nepříjemné skóre.
Cože? Vzdát to? Nikdy! Znova jsem navštívil Velikonoční ostrovy i Danzig, znova všechno prohledal a znova zkoušel všechno na všechno. A zase nic. Smutně jsem sklopil hlavu, chvilku koukal jen tak do blba... a zapnul modem. Konec, padla, finíto. V naprostém psychickém vyčerpání jsem si stáhnul si z internetu návod a juknul se na řešení mého zátuhu v Danzigu... "Check the wall near the Neptune painting". Cože? Fajn - znova spouštím hru a koukám na stěnu vedle obrázku Neptuna... a nic. Zkoumám podruhé, a pořád nic. Stěna je totiž skoro holá, pouze polepená tapetou s malilinkatými srdcovými esy. Projíždím kurzorem myši po stěně, ale žádné aktivní místo nenalezeno. Znova tedy koukám do návodu, co tou stěnou chtěl básník říct. "There is a switch hidden under the ace of spades on the wall" - ha! Prohledávám tedy stěnu, jedno malé srdíčko po druhém (srdíčka jsou těsně vedle sebe, jedno srdce = 2x2 pixely v rozlišení 640x480)... a po chvíli jsem to objevil. "Hnusárna!", vyřkl jsem na adresu autorů hry, protože tohle byl opravdu hardcore chyták toho největšího kalibru. No jo, ale ať to byla hnusárna nebo ne - prohrál jsem. Nedokázal jsem to. Pomyslné natrhnutí zadní části těla mistra Anastasova se tedy konat nebude... na druhou stanu mě to ale nemusí nijak zvlášť mrzet, protože na tyhle čtyři malé pixlíky bych stejně nikdy nepřišel a pokud ano, tak jen čirou náhodou. Ale co - jedna krizová situace ještě nečiní hru "nehratelnou", takže v pařbě pokračuju s tím, že jeden "hint" ještě téměř nic neznamená.
Po krátké chvíli se mi podařilo dostat se do tajné profesorovy pracovny, ovšem dveře se za mnou zaklaply a já zde zůstal uvězněn. Jedna jediná obrazovka - tohle nebude problém, říkám si, jenomže... Celá obrazovka je poseta aktivními předměty (různé trubičky, hadice, kliky, páčky) a v inventáři se mi po chvíli naskládalo asi deset nových předmětů. Přemýšlím, kde asi můžu co použít - nic. Zkouším všechno na všechno... a zjišťuju, že hadička lze zasunout do kohoutku od umyvadla. Prima. Ale co to? Ona jde narvat i do malé trubičky na stole? Tak kruci, kam s ní? Cože? Vždyť já ji ještě můžu spojit s velkou hadicí a to navíc dvojím způsobem! Dále zjišťuju, že podobné machinace lze provádět s mnoha dalšími předměty, že některé můžu rozebírat, jejich části různě používat, pak je zase skládat v jiném pořadí... a k tomu všemu ještě ta hromada páček a tlačítek na stole... ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁRGHHHH!!!!!!!! Z toho asi zešílím! Konec - nejsem magor! Takhle tady můžu kombinovat do nekonečna a stejně na nic nemusím přijít, začíná se na mě projevovat klaustrofobie a nervozita. Se zvýšeným krevním tlakem ukončuju hru, nahlížím do návodu... a vidím, že hadička se měla použít tam a tam, pak se mělo zmáčknout tohle a pak... Cože? Hadička se měla znovu sebrat a použít jinde, támhle to se mělo rozebrat, tamto naopak nechat vcelku a... a vůbec - ten, kdo tohleto všechno vymýšlel, musel být blázen! Milión kombinací, jen některé jsou správné a musí se provádět v daném pořadí, jinak jste v koncích. "Tak na tohle bych stejně neměl nervy", uklidňuji se a odsuzuji tuhle hru do kategorie absolutně nehratelných. Je to tedy jasné - když Andrej Anastasov o něčem řekne, že "je to nehratelné", tak ví o čem mluví a nemá cenu s ním polemizovat...
Dále již, myslím, nemá cenu tuhle hru rozebírat. Snad jen uvedu, že na Velikonočních ostrovech a na Mocha Moche jsem byl nucen nakouknout do návodu ještě čtyřikrát. Mezi další maxiprasárny ze strany autorů považuju použití jednoho konkrétního předmětu na zdánlivě NEAKTIVNÍ místo na obrazovce (toto místo se nijak nehlásilo pod kurzorem) nebo ten fakt, že pro některé předměty, jež posíláte poštou do svého muzea v New Yorku a tím si vlastně uvolňujete inventář, se budete muset vracet. Na druhou stranu mě velmi překvapilo, že v poslední části hry (čínský klášter Sikkim) a v samotném finále klesla obtížnost na snesitelnou úroveň a žádný závažnější zákys se již neobjevil. I přesto je však The Riddle of Master Lu skutečně v některých pasážích nehratelná. Přebírám teď v mysli adventury z nedávné doby... a usuzuju, že pokud jsem prohlásil, že Gabriel Knight 3, Discworld Noir, Traitors Gate nebo dokonce i Atlantis 2 byly velmi obtížné hry, tak téhle věci nesahají ani po kotníky. Matně ještě vzpomínám na starší Discworld (první díl) nebo na Legend of Kyrandia 3, kvůli kterým jsem si kdysi málem vyrval vlasy, zničil klávesnici a otloukl ruku o dubový stůl, ale to už je tak dávno, že se mi The Riddle of Master Lu s těmito hrami jen velmi těžce srovnává.
Co naplat - je to škoda. Tahle hra kdysi měla potenciál stát se opravdovým hitem. Měla zajímavý a chytlavý příběh, skvělou atmosféru, na svou dobu špičkovou grafiku a animace a byla i dostatečně rozsáhlá. Jenže hratelnost - to vůbec nejdůležitější - je hluboko pod úrovní výše zmíněných kladů hry. Přesto však je možno brát The Riddle of Master Lu jako výzvu! Výzvu pro ty, kdož si myslí, že jsou adventurní supermachři a že zvládnou cokoliv, kdykoliv a jakkoliv složitého dohrát bez sebemenší cizí pomoci. Pokud patříte mezi tuto skupinku hardcore adventuristů, pak vám mohu tuhle hru směle doporučit. Ale sami uvidíte, že jste své schopnosti přecenili. A pokud přeci jenom uspějete, tak mi určitě dejte vědět a já vám stejně neuvěřím :-). Přeju hodně štěstí, vytrvalosti a hlavně trpělivosti. Ta mě, jak se zdá, chyběla.
PS: ještě jsem se zapomněl zmínit o tom, že ve hře nejsou titulky a že dabing sám o sobě je dost nekvalitní (8-bit a šumí). Pokud tedy vaše znalosti angličtiny nejsou na dostatečně vysoké úrovni, nemá cenu tuhle hru pracně shánět po bazarech nebo přes inzerát.
