Další naše poohlédnutí za klasikou minulých let je směrem k vynikajícímu akčnímu RPG, jehož se exkluzivně dočkali pouze majitelé 16-ti bitové konzole Sega Mega Drive v roce 1995 (nemohu zapomenout na tu šokující částku 2.500,- Kč), tedy v době, kdy se začaly již hlasitě ozývat 32-bity. Nemohu si však pomoci, The Story of Thor nabízí tak vizuálně poutavý svět, že se mu v tomto ohledu mnoho konkurenčních projektů svého žánru ani zdaleka nedokázalo přiblížit!
Story of Thor vedle půvabně kreslené 2.5D grafiky nabízí také mimořádně propracovaný soubojový systém, před nímž se sklání dosud všechny mě známá konzolová RPG a to včetně Zeldy pro N64, a v této souvislosti zajímavou kooperaci hlavního hrdiny se čtyřmi mocnými duchy, s jejichž pomocí tu bojujete proti temným silám. Příběh totiž začíná už v dávné minulosti, kdy v království Oasis (mimochodem, tahle hra se v Americe nazývá Beyond Oasis) bojovali mezi sebou dva čarodějové. Jejich síla byla tak velká, že se v tomto střetu navzájem zahubili, přičemž kouzelné artefakty, nositele jejich moci, se poté ztratily v hlubinách času a pod ruinami zdevastovaného světa. Aby se pak jeden
z nich, právě na začátku tohoto dobrodružství, v pěkně animovaném (byť hodně statickém) intru, dostal do rukou princi jménem Ali a to v opravdu příhodný čas. Gold Armlet, jak se tento artefakt dobra jmenuje, promluví ke svému novému majiteli a nabádá jej ke spěchu - Silver Armlet, jeho protipól, totiž ovládl nějakou jinou duši (malé překvapení nakonec) a jelikož se v tomto případě jedná o produkt zlé síly nepřekvapí, že se na scéně rázem objevuje kupa pohůnků této moci, která atakuje blízkou vesnici a také královské město. Tady však přichází jedna z mála věcí, kterou hře můžeme vytknout. De facto nulová interakce s NPC charaktery, těch pár klíčových postav to opravdu nezachrání!
Nicméně v začátcích vašeho putování dostanete po dialogu s králem první zásadní úkol a tím je otevření dávného chrámu, v němž odpočívá Vodní víla Dytto, první z duchů světla, jejímž pánem je vlastník Gold Armletu. Vašimi dalšími společníky v boji proti sílící Temnotě se stane Duch ohně, strašlivý ve svém hněvu; masožravá rostlina s nevídaným apetitem, schopná okamžitě pozřít neopatrného a blízko stojícího oponenta; či naposledy mystický Stín, s nímž jste nezranitelní a navrch máte možnost dostat se přes jinak
nepřekonatelné průrvy a trhliny v zemi! Nutno podotknout, že úsilí jednotlivých duchů (na scéně však mohl být vždy jenom jeden z nich) lze dobře ovlivňovat, i když v dalším pokračování této hry na Segu Saturn se tohle schéma tvůrcům podařilo ještě dále vyladit, neboť zde se přese všechno stávalo, že vámi vyvolaný atak “elementála“ vyšel vniveč.
Samozřejmě, že většinu hrubé práce jste museli odřít sami, pročež nastává ta pravá chvíle pro oslavu zdejšího soubojového systému. Se svým mečem jste totiž mohli provádět velkou spoustu ataků a výpadů, kde nechyběly ani prvky z bojového umění kara-te (efektní kopy). K tomu si připočtěte bohatý zbraňový potenciál (lepší zbraně – jako ohnivý meč, bomby či výbušné šipky do kuše měli nelítostný limit svého využití) a inventář, v němž se vám schraňovaly potraviny za účelem pozdějšího doplnění životů či magie (která se spotřebovávala v závislosti na kooperaci s Duchy)! Díky inventáři – tady i zbraňovému, získávala hra zajímavý rozměr, kdy jste tak mnohokrát váhali, zda-li v klíčovém místě konečně vytasíte svůj destruktivní meč, anebo raději risknete zranění ve střetu se silným oponentem a pak použijete něco ze svých potravinových zásob,
které se však povážlivě tenčily! Uvedené jste dílem sbírali po padlých nepřátelích a hlavně z různých truhliček rozesetých v dungeonech, v nichž nechyběly ani různobarevné klíče, pasující k různobarevným dveřím. A nemyslete si, rozhodně to nebyla procházka různobarevnou zahrádkou, občas dalo opravdu práci najít ten správný klíč k uzamčeným dveřím před vámi – obzvláště, měl-li jej v držení některý z protivníků, jejichž typový výčet byl poměrně velký a hlavně stylový. Hladoví obři, velké krysy, wyverni, olbřímí obrnění válečníci, neviditelní kouzelníci s firebally, či v neposlední řadě fináloví bossové, kde mě osobně ponejvíce zaujal skvěle zpracovaný drak.
Ano, Story of Thor je typickým produktem “hack and slash“ školy, sice s minimálním vývojem postavy (růst HP a MP v závislosti na sbírání specifických artefaktů), na druhou stranu s poměrně propracovaným soubojovým systémem a skvělým nápadem využití mocných Duchů po vašem boku. Sem tam nějaké to “klíčové“ puzzle nebo nutnost aktivace přepínače, ale hlavně kupa bojování ve skvělém prostředí, jež bylo nota bene poměrně různorodé. V konzolových akčních RPG pochopitelně nechyběly ani časté plošinovkovité scény, takže jste se také tady dočkali
obvyklého přeskakování mezi platformami i za poněkud ztížených podmínek, kdy proti vám (nebo do zad) vanul silný vítr, který s vámi ve vzduchu dělal své.
Pravda, nosná příběhová linie byla poněkud ochuzená, resp. zjednodušena, což je samozřejmě škoda, ale hra to byla velice svižná, nápaditá a skvěle hratelná, navíc se na ní i po těch letech velmi dobře dívá – ostatně z obrázků posuďte sami!
Nechyběly ani tajné lokace, do nichž jste se občas mohli dostat jen čirou náhodou (takový obecně podivný japonský herní rys) a po konečném dohrání komplexní zhodnocení vašeho úsilí, které mělo motivovat k překonání vašeho výkonu a také motivovalo:o). Sem patří například zohlednění celkové doby dohrání, která napoprvé čítala okolo deseti hodin, ale pokud jste již byli znalí věci, nuancí ovládání a prostředí, dostávali jste se náhle pod hranici tří hodin v neuvěřitelně akčním kvapíku, v němž většina vašich oponentů nevěřila vlastním očím a proti vašemu vynalézavému kombo stylu tito nenalézali obranu - snad jen v okamžiku nějaké opravdu zdrcující číselné převahy stálo za to hovořit o rovnocenném boji.
Jistě, spousta věcí šla udělat lépe (bohužel k tomu na 32-bitovém Saturnu nedošlo), ale navzdory tomu se jednalo o velice hodnotný počin, který by se v této podobě neztratil, ani kdyby vyšel dnes na 32-bitech! A
mimochodem, v jeho tvorbě měli prsty Ancient, což je in-house Sega tým, který je mimo jiné spolu zodpovědný i za dreamcastový titul Shenmue! To je ale náhodička, což?
V kontextu akčních RPG pro Mega Drive pak nemohu nepřipomenout zbytek slavného triumvirátu, do něhož osobně zařazuji tituly Landstalker (skvělá puzzle a epická délka dohrání) a Light Crusader (výborná atmosféra a skutečně hardcore hádanky, škoda jen, že při zřejmé orientaci na rébusy pak opakované hraní značně ztrácelo svůj smysl). Jinak v tomto žánru Mega Drive nabídl i některé další alternativy, jmenovitě tituly Soleil, či stařičký Sword of Vermillion, na jehož “čtverečky“ však navzdory nutnému ospravedlnění k jeho věku nevzpomínám nijak nostalgicky a přes některé zajímavé nápady mne vůbec neoslovil.
Závěrem svého rozplývání se nad minulostí tedy ještě jednou připomenu, že The Story of Thor byl a stále je skvělý titul a pakliže na něj někde na netu narazíte jako zip soubor pro emulátor Mega Drive, rozhodně si jej stáhněte, určitě se pak budete velice dobře bavit. Faktickou poznámku na konec – eventuelně nakřáplým zvukem se nenechte zmást, podobný neduh měla i originální herní catridge. Takže nač ještě čekáte? Vzhůru do království Oasis.
