Kdybych si od toho od začátku tolik neslibovala… kdybych střízlivě zhodnotila situaci a pochopila, jaké jsou šance na úspěch… kdybych se na to tak netěšila… možná mohlo být všechno jinak. Ale nebylo, bylo to přesně tak, jak vám to teď vylíčím, a věřte mi, že se mi následující řádky nebudou psát lehce.
A začneme hned hlavním viníkem. Ward je nejen klasickou point-and-click adventure, ale navíc i prvotinou chorvatského týmu Fragile Bits, což ovšem nelze brát jako výmluvu. První pokus nemusí být vždycky katastrofa (pravda, často bývá :-) a Chorvatsko je krásná země se spoustou úchvatných romantických scenérií, takže není důvodu, proč by se tam nemohly dělat i dobré hry. Chyba bude pravděpodobně někde jinde, zkusíme tedy pátrat dál.
Popravdě řečeno, nevypadá to ani na to, že by to mohla být vina příběhu. Příběh je dobrý, dost dobrý, vlastně přímo zatraceně dobrý. Klidně by se hodil do knihy nebo do filmu, jen ho trochu obalit klasickými klišé, aby padl do noty i divákům či čtenářům nescifistům. Hned
úvodní intro (slovo "úvodní" jsem si klidně mohla odpustit, intra totiž málokdy bývají jiná než úvodní, ale když člověk potřebuje natáhnout článek…) vás musí zaujmout, i kdybyste se 
ufátkům a warpovým pohonům doteď vyhýbali jako čert kříži. Tříčlenná posádka Apolla XIX právě prováděla rutinní práce na povrchu Měsíce, když tu věci nabraly rychlý spád. Lewise zastihla smrt v okamžiku, kdy se marně snažil nažhavit motory svého prťavého modulu, aby se pohnul z dosahu blížící se střely. Kdyby předtím neztrácel čas natáčením mimozemského plavidla na erární videokameru, možná by se mu to i povedlo. Higgins neskončil o moc líp. Sotva poslechl varování ze Země, které hlásilo blížící se podezřelý objekt, a odlepil se z povrchu Měsíce, stačil už jen říct něco jako "I can see it! It's coming right at me!" a změnil se i s přistávacím modulem v oslnivý záblesk. Poslední žijící člen výpravy dopadl v porovnání se svými kolegy relativně dobře - poslední, co si pamatuje, je zelená záře linoucí se od nejbližšího horizontu, a pak už ho obestřela milosrdná mrákota.
Jak se zdá, i příběh bude slepá stopa - uznejte, že až doteď to pořád ještě vypadá, že Ward bude bomba. Jako třetí člen Apolla XIX jménem Walker se probudíte v místnosti, která se evidentně nenachází ani ve vaší kosmické lodi, ani na zemském povrchu. Kdybyste snad náhodou byli na pochybách, stačí se kolem sebe trochu rozhlédnout. Mrtvola šedivé mimozemské entity leží hned vedle vás, u stropu se vznáší jakási podivná elektronická koule a jediné, co dokážete aspoň přibližně identifikovat je ovládací panel, na jehož ovládání si 
ale můžete nechat zajít chuť, protože je celý vyvedený v neznámém písmu. A kdyby snad náhodou pojali představu, že se trochu projdete po okolí a pokusíte se nastřádat nějaké další informace o své současné situaci, můžete si prozatím nechat zajít chuť i na to. Elektronický obojek, který máte kolem krku, je totiž plně funkční a jako takový vám nedovolí vzdálit se z místnosti na déle než asi tak minutu. Nevypadá to vůbec dobře, co?
Tak a po všech těch pozitivech a sociálních jistotách se už musíme začít pomalu přibližovat k ošklivým vlastnostem Wardu, abychom konečně přišli na to, v čem ten neúspěch vězí. Začít můžeme třeba grafikou, i když to rozhodně není to, co by mně osobně nějak vadilo. Všechno je ve 2D s předrenderovanými backgroundy, které možná nevypadají tak úplně in, ale postačují. Postava hlavního hrdiny působí už na první pohled trochu divně, nejsnáze bych celkový dojem přirovnala k tomu, jako by byla složená z několika nafouklých balónků. Ani její pohyb není zrovna ideální, nemluvě o jejích hlasových projevech, které se ani nedají kritizovat, protože jsou nulové. Walker s vámi prostě nemluví a není to proto, že by byl urážlivý, ale proto, že mu to autoři zapomněli umožnit.
Zatím nám tedy jenom přihořívalo, ale právě teď začíná hořet. Autoři Wardu zřejmě mají něco osobního proti slovnímu spojení "user friendly", a tak se rozhodli vytvořit svoji hru jako inverzi k tomuto pojmu. Ward je tak nekompromisně obtížná hra, že je mi až trapné vám říkat, jak často jsem někde visela zakousnutá a hodiny a hodiny se snažila s tím zatraceným problémem nějak pohnout. Často. Pochopitelně jsem si to zpočátku vysvětlovala prudkým propadem svého IQ (který se na tom do jisté míry asi opravdu podepsal :-), ale když jsem navštívila několik diskusních fór nabitých dotazy podobných zoufalců, dospěla jsem k názoru, že stupeň obtížnosti Wardu je skutečně nehorázně vysoký. Puzzly s barevnými obrazci nebo s barevnými prsteny nebo s čímkoliv jiným barevným vás budou v noci budit ze spaní a nejinak tomu bude i s interakcí s takzvaným memorizérem. Pod nenápadným označením se skrývá ďábelský přístroj, do nějž lze natahovat kódy z okolních elektronických hraček a ty pak všelijak měnit a vysílat ven do éteru. Takové a podobné techniky se po vás vyžadují poměrně často, přeprogramovávání přístrojů je tady na denním pořádku a kdo to nezvládne, nepostoupí.
Zbytek stížností už jsou ve srovnání s předešlým odstavcem jen takové mušky. Například mě dost otravovalo vytahovat z inventáře odemykací kartu pokaždé, když jsem chtěla projít 
zamknutými dveřmi. Snad by stačilo, že jsem svojí duchaplnost projevila už jednou, když jsem odhalila spojitost mezi kartou a dveřmi poprvé, ale autoři jsou jiného názoru. Stejně tak jsem nebyla nadšena širokým výběrem možných smrtí, které obvykle následovaly poté, co jsem něco neudělala dost rychle nebo dost šikovně.
V součtu mi z toho vychází jediné - přesto, jaké jsem do Wardu vkládala naděje v souvislosti se skomírajícím žánrem klasických bezakčních adventure, skutečnost se zase jednou ukázala být nemilosrdně krutá a skutečná. Ward může žánr point-and-click adventure tak akorát potopit, i když se nedá vyloučit, že se najde někdo, komu se to bude líbit. Bohužel já to nejsem.
| The Ward | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
