Ačkoliv se Thief 2 od ostatních her liší na tolik různých způsobů, že vlastně položil základy nového žánru (což blíže vysvětlím v druhém odstavci), jedno má s některými tituly přece společné: patří mezi hry, při jejichž popisu nelze vynechat zmínku o předchozím dílu. Thief: The Dark Project byl totiž počin skoro revoluční a se svým inovativním přístupem k akčnímu žánru slavil úspěch na všech frontách. Jak se snažím přijít na definici toho, čím přesně si Thief získal srdce všech svých obdivovatelů, vzpomínky na první díl mi pomalu začínají vířit hlavou ... jak jsem opatrně vyhlížela zpoza sloupů, abych se vzápětí rychle stáhla zpátky a s tlukoucím srdcem se snažila stočit do neviditelného klubíčka v naději, že otáčející se stráž má plnou hlavu svých starostí a nevšimla si podezřelého pohybu v polostínu pod balkónem ... jak jsem se po špičkách kradla ve stopách přiopilé patroly a doufala, že hlídačovo falešné pobrukování skryje těch pár hlasitějších našlápnutí způsobených kombinací mojí nervozity a prošlapané vrzající podlahy ... jak jsem se visíc na laně u stropu modlila, aby hrot šípu ledabyle zabodnutý v dřevěném obložení unesl mojí váhu ještě chvilku, chviličku, jenom než dvojice mečem opásaných strážných přímo pode mnou přestane diskutovat a konečně se vydá na kontrolní obchůzku střeženým domem ... tak zhruba takovéhle pocity dokázal vyvolávat první díl v těch, kdož se rozhodli prostřednictvím Thiefa poznat lesk a bídu zlodějského řemesla na vlastní kůži.
Tak jako některé akční hry patří do skupiny nazývané first person střílečka, tak by se Thief dal s trochou nadsázky označit za first person plížičku. Lingvisty by to asi nepotěšilo, ale na příhodnější překlad slova "sneaker" jsem nepřišla a sami autoři mluví o své hře právě jako o reprezentantovi žánru first-person sneaker, což mi připadá tak dokonale výstižné, že všechny mnou vymyšlené mutace vedle toho vypadaly úplně nepatřičně. Záludnost geniální myšlenky často spočívá v její jednoduchosti a nejinak je tomu i v tomhle případě - stačilo obrátit naruby pár základních pravidel akčních her. Místo vyvolávání konfliktů se jim musíte vyhýbat, místo hlučných dávek ze samopalu vysíláte tichoučké šípy, místo neohroženého procházení středem se plížíte ve stínech podél zdí. Toho všeho se samozřejmě dočkáte znova a navíc vám už teď prozradím, že nutnost zabíjení byla oproti prvnímu dílu ještě o něco omezena (například po akcí nacpaných úrovních se slehla zem), takže komu se i už tak nízké procento akčních vsuvek zdálo zbytečně vysoké, ten může začít sumírovat děkovné maily autorům. Navíc, pokud jste po dohrání prvního dílu nelenili a napsali do Looking Glass své dojmy a kreativní rady, můžete se kochat představou, že jste svou troškou přispěli k některým vylepšením druhého dílu, neboť autorský tým bedlivě pročítal připomínky hráčské komunity a na jejich základě se snažil udělat druhého Thiefa ještě lepším.
Zřejmě největším nedostatkem prvního dílu bylo grafické zpracování. Ne, že by byl použitý Dark Engine vysloveně k nekoukání, ale ve srovnání s ostatními hrami té doby vypadal Thief tak trochu ošuntěle a ačkoliv grafika není hlavním tahákem hry, přece jen její vylepšení přispěje k dokonalejší atmosféře. Obzvlášť by vás mohly potěšit hezčí textury, zdvojnásobený počet polygonů u postav, realtimové světlené efekty, nemluvě o mlze, dešti a sněhu, které se na vás budou milosrdně snášet a ulehčovat vám tak práci s imitací neviditelnosti. To celé bude k vidění v 16bitových barvách.
15 misí je pospojováno příběhem, který se započíná zhruba rok po událostech z Dark Projectu. Město, v jehož stinných uličkách si Garrett vydělává na živobytí, je domovem tří tajemných uskupení, jejichž cíle jsou ještě nejasnější než jejich původ. Navíc dostalo město nového šerifa a podle všeho se tím jeho obyvatelé uvrhli do ne právě nejšťastnějšího období své existence. Gorman Truart (už to jméno zavání nepoctivostí) hodlá ze svého šerifského úřadu vytlouct, co se dá a při jeho metodách likvidace nepohodlných osob nezbude brzo ve městě nikdo, kdo by si na to stěžoval. Ne snad, že by to Garrettovi osobně nějak vadilo, události by se valily nepovšimnuty okolo něj, kdyby se šerifovi nezachtělo Garrettovy hlavy na stříbrném podnose. V takovém případě, jak uznáte, už nejde zůstat nad věcí a člověk se musí svého života zastat; zvláště tehdy, pokud se nenajde nikdo, kdo by to udělal za něj.
V zásadě lze hru rozčlenit na tři části - v první se Garrettův život odvíjí podle zaběhaných schémat až do té doby, dokud se jeho cesty nájemného lapky nezkříží s cestami nového šerifa; druhá část rozvíjí okolnosti jejich vzájemných nesympatií a ve třetí se Garrettovi podaří odhalit plány (snad toho neprozradím příliš, když řeknu, že vrcholně podlé a zavrženíhodné plány) šerifa a jeho hochů. Jak je z načrtnuté zápletky patrné, většina misí se bude odehrávat ve městě a jejich náplň se pohybuje v pestré škále od únosu boháče přes proniknutí do bankovního sejfu až po klasické vloupání do výstavního paláce a přivlastnění porůznu uložených cenností. Kromě lidských protivníků se najdou i nějací nápaditější - kupříkladu mechaničtí pomocníci dodávaní šerifovi jedním z technicky vyspělých městských klanů. Ať už narazíte na ten či onen typ nepřítele, měli byste si všimnout jejich rozvinutější inteligence, neboť od dob prvního dílu prošla jejich AI vývojem, který jim už nedovoluje nečinně přihlížet vlastnímu konci. Mezi nepříjemnosti způsobené zmoudřením stráží patří například to, že horliví hlídači znovu zapalují všechny louče, které jste předtím pracně pozhášeli svými vodními šípy.
Thief 2 se nese v takřka totožném duchu jako jeho předchůdce - všechny podstatné elementy jedničky, které z ní udělaly hvězdu první svítivosti, jsou přítomné i ve dvojce. Změny se týkají hlavně nových předmětů - abyste mohli provozovat své zlodějské rejdy na ještě odvážnějších místech, rozrostlo se vám vybavení o nápoj zpomalující skoky z výšky (čímž pádem bez úhony přežijete seskok z balkonu ve třetím patře), nápoj způsobující dočasnou neviditelnost (aneb poslední záchrana v okamžiku, kdy stojíte uprostřed stále se zužujícího kroužku podmračených strážných), světlice (ani ne tak na vystřelování signálních ohňostrojů, jako spíš na osvětlování opravdu tmavých koutů), břečťanový šíp (rozprostře břečťanové výhonky po zdi, aby se vám po ní lépe šplhalo) a teleskopické kamerové oko (s jehož pomocí můžete nakukovat do vzdálenějších míst bez rizika odhalení). Novou možností je i poslouchání za dveřmi, kterýmžto způsobem se lze leckdy dobrat těch nejzajímavějších informací. Naopak multiplayer zůstane s největší pravděpodobností stejný jako v předchozím dílu, tedy žádný, i když nějakými myšlenkami na týmovou či konkurenční zlodějinu už se autoři zaobírají. Do vydání hry už nezbývá zas tak moc času, poslední zprávy hovoří o letošním jaru, a tak možná místo velikonočních radovánek budete moct bloumat zešeřelým městem a vyhlížet příští zakázku.
