RECENZE: Thief očekávání fanoušků nenaplnil, je to běžná produkce

Plíživá akce Thief nedokázala překonat rozpor komplexních herních mechanismů očekávaných fanoušky a přístupné hry pro všechny. Recenzujeme PC verzi.

Dlouhé bylo čekání na pokračování nebo lépe řečeno remake zlodějské série Thief. Zároveň to bylo očekávání něčeho pozitivního, protože stejní autoři již předtím velmi kvalitně uchopili a do moderní herní řeči přeložili jinou legendu – kyberpunkový Deus Ex ve své adaptaci Human Revolution. Thief se však ukázal být tvrdším oříškem a na rozporuplném výsledku, který není špatný, ale zdaleka neplní všechny naděje, je to znát.

Jistá rozháranost hry začíná už v prologu, který se namísto mistra zlodějů Garretta a jeho etablování coby legendy své gildy, věnuje vedlejší postavě Erin. Tato mladá dívka měla k hlavnímu hrdinovi kdysi blízko a představuje jakýsi jeho charakterový protiklad. Je impulzivní, riskující a chladnokrevně zabíjející.

Konflikt mezi Garrettem a Erin, kteří spolu mají společně vstoupit do sídla barona Northcresta, aby zde uloupili jakýsi artefakt, funguje v zásadě dobře, ale není domyšlen do konce. Osud Erin se totiž v průběhu hry stává stále centrálnějším tématem, hráče to však musí nechat chladným, protože tato od první vteřiny působí jako nesympatická vraždící bestie.

Město, ve kterém byste nechtěli žít

Podobný pocit pravděpodobně nabudete také z města a jeho (několika málo) obyvatel. Garrett se náhle a tajuplně probouzí rok po konci prologu do značně změněné politické situaci ve městě: to totiž ovládá fašistická diktatura s nacistickou symbolikou. Na tomto místě bychom chtěli zajímavé vysvětlení, proč se tomu tak stalo. To by zároveň položilo základ herní mytologii a atmosféře. Nic takového ale nedostaneme, Garrett se probudí a situace je taková, jaká je.

Pak už ani nepřekvapí, že Garrett se změnou nezabývá a nad svou jednoroční amnézií akorát pokrčí rameny. Pamětníky předchozích dílů to ale nemůže uspokojit, protože když si tento přístup autorů dají do kontrastu s intenzivně vyprávěným prvním Thiefem, ve kterém se Garrett dostal do války mezi přírodou a technologií, jež ho stála dokonce oko a učinila z ní velmi osobní věc, budou se cítit ochuzeni.

Přestože vystupujete v roli mistra zlodějů, mnohdy se budete cítit spíše jako kleptoman. Zanedlouho budete mít inventář plný věcí jako jsou náušnice, pohárky, šachové figurky, zrcátka apod., které jsou v městě plném chudých lidí dosti zvláštně a hojně přítomné.

Vedlejší úkoly jako zdroj výdělku

Pustit se můžete také do celé řady menších vedlejších úkolů, které se točí kolem dražších předmětů. V drtivé většině případů jde ale jen o doběhnutí na vyznačené místo a zde pobrat všechny interaktivní předměty. Není to zrovna náročné, ale přeci jen se daří navodit příjemný pocit z života lapky.

PlayStation 4

Co se týče ovládání, nemám výhrad, prakticky všechny finty odhalí úvodní tutorial.

K ozdobám hry patří pohyb ve stínech, kdy máte pocit, že strážím můžete ukrást i nos mezi očima. Dojem otevřenosti ovšem kazí časté nahrávací obrazovky a až příliš svázaný design.

- oz-

Za vydělané peníze si pak můžete koupit například šroubovák na otevírání ventilačních šachet, jež zpřístupní alternativní cesty k cíli. Nebo nůž k vyřezávání obrazů z rámů či vybavení s bonusovými pasivními schopnostmi. To je tak drahé, že se budete muset ve vedlejší činnosti hodně ohánět.

Kromě jistého stereotypu vám tuto činnost bude znepříjemňovat také pouhá iluze otevřeného města. To je totiž rozdělené na několik částí, které na sebe sice logicky navazují, ale které také dělí nahrávací obrazovky. Vzhledem k délce lupičských cest budete nezřídka muset překonat i několik z nich.

Samotné krádeže hrají v rámci osmi příběhových kapitol jen malou roli. Také zde narazíte na spoustu šuplíků, skříněk či trezorů, ale ty jsou i ve zlodějsky neorientovaných hrách jako Bioshock či Deus Ex. Abychom se skutečně mohli cítit jako mistr zlodějů, musel by tomu být přizpůsoben také design úrovní, a toho tvůrci dosáhli přinejlepším polovičatě.

O to víc zamrzí, že některé záblesky naznačují, že tímto směrem uvažovali. Když budete muset řešit překvapivě záludnou přesunovací hádanku nebo luštit kombinaci trezoru na základě nalezených dokumentů, pocítíte konečně to, co by se v případě Thiefa dalo nazvat uspokojením. Jsou to záblesky herní geniality. Bohužel tak krátké a nekonsekventní, že na ně dá obyčejná akčně-adventurní činnost po zbytek hry zapomenout.

Při hraní nového Thiefa si nelze nevzpomenout na Dishonored. Obě hry jsou si podobné, což pro novinku nevyznívá špatně. Bohužel z přímého porovnání Thief vyplývá jako odlehčená varianta. Základní herní mechanismy působí dobře, zejména potom plynulý pohyb z jednoho stínu do druhého, z něhož potom můžete neslyšně vyskočit, zlikvidovat hlídku a pak se zase schovat mezi krabice.

Tento Garrettův rychlý pohyb ale, podobně jako teleport v Dishonored, až příliš zjednodušuje řadu situací. I osvětlené prostory, například mezi dvěma sloupy, lze takto proběhnout, že si vás nevšimnou ani hlídky na nejvyšší úrovni obtížnosti. Díky tomu je můžete také vcelku bezproblémově zlikvidovat.

Jednoduchost vyplývá také z neambiciózního designu příběhových úrovní, kdy jen zřídkakdy přichází ke slovu Garretovy schopnosti šplhání čí slaňování. Většinou se budete pohybovat po jednom patře, kde vyřadíte všechny hlídky, bezpečně vyrabujete, co se dá, a postoupíte do dalšího patra, kde se odehraje to samé v bledě modrém.

Těžší neznamená zábavnější

Hraní Thiefa si můžete ztížit nejen nastavením obtížnosti, která, aby poskytovala aspoň nějakou výzvu, by měla být nejvyšší možná, ale také prostřednictvím deaktivace různých pomocníků jako je HUD nebo diskutabilní schopnost soustředění, jež vám umožní zpomalit čas nebo zvýraznit předměty.

Ani to však nedokáže zapřít, že se z Thiefa stala modulární, na záchytných bodech postavená hra. Pokud některá z nastavení deaktivujete, zjistíte, že hru ani tak neztíží jako spíše znepříjemní.

Že tvůrci k odkazu Thiefa nepřistupovali zrovna s úctou, dokládá také zmršené ozvučení. U série, jejíž první díl mnoho hráčů donutil koupit si novou zvukovou kartu a reprosoustavu, je to naprosto nepochopitelné. Ať už chodíte po kamenech nebo koberci, zvuk je stejný. I když seskočíte z několikametrové výšky za záda hlídce, nevšimne si vás. Nepřesvědčí ani dabing a hudba.

O dost povedenější je vizuální zpracování, které by v cestě té správné zlodějské atmosféře rozhodně nestálo. Samotné město působí atmosféricky, ale jeho mizivá živoucnost spolu s dalšími, výše popsanými problémy výsledný zážitek kazí.

Thief přesto není špatnou hrou. Pokud by hra nenesla slavné jméno, byla by to příjemná, víceméně řemeslně dobře zpracovaná ukázka současné herní produkce. Jenže když navazujete na výjimečný počin, který řada hráčů řadí mezi své nejoblíbenější hry (série), musíte k němu přistupovat s úctou a citlivostí. To se v tomto případě nestalo a výsledek je zklamáním.

Na PC hra vyšla s českými titulky.