V dnešním článku se budeme věnovat z velké části hrám, které jsou již oznámeny poměrně dlouho, takže se o nich ví snad už úplně všechno a nic nového už o nich snad ani vyčmuchat nejde. Proto se tento článek může zdát být pouze jakýmsi maskovaným katalogem výstavních stánků okořeněným trochou vlastních dojmů z hraní. Na druhou stranu, co nového a objevného ještě vůbec napsat o takovém Metal Gear Solid 3, že?
Metal Gear Solid 3: Snake Eater
Ač je tato hra již solidní dobu propírána médii ze všech možných stran, musím uznat, že jsem přesto byl velice mile překvapen. A to v první řadě prezentací. Konami totiž na výstavní ploše postavilo regulérní kus džungle, kam rozestavili asi deset stojanů s hratelnou verzí MGS3 a nad níž umístili velkoplošnou obrazovku na níž ve smyčce běželo fantastické video, které opět odkrylo nějaké ty střípky z příběhu, přičemž bylo poskládáno tak dokonale „kojimovsky“, že cokoliv jste zahlédli, šlo interpretovat minimálně dvěma způsoby, takže opět nezbývá než si počkat na plnou verzi, kde konečně budeme mít možnost pochopit kompletní příběh v jeho plné celistvosti. Mimo jiné vidíme ve videu Snaka zobrazeného jako zraněného vojáka ve vietnamské válce a poměrně zajímavě působí skutečnost, že v tom samém videu průběžně každou chvíli dostává solidní pěstní nakládačku.
Vzhledem k tomu, že na některý z následujících dnů plánujeme samostatné preview, takže na tomto místě zmíním pouze jedinou „drobnou zajímavůstku“: maskování. Ví se už o tom, že Snake bude moci měnit oblečení podle vhodnosti v daném terénu, i to, že je ve hře implementován jakýsi index viditelnosti, který vám naznačuje, jak pravděpodobně vás mohou spatřit nepřátelé. Hmm, to je sice fajn, ale na maskovaná nebezpečí si evidentně bude muset dávat hodně velký pozor i sám Snake. Brodil jsem se s ním kdesi v močálu a podvědomě se mi orosilo čelo, jelikož jsem netušil, zdali je bažina průchodná či nikoli. Podařilo se mi nakonec neutopit se a s úlevným vydechnutím jsem vylezl na druhé straně. V tu ránu jsem ale ztuhl hrůzou, jelokož se do mě pustil nenasytný krokodýl, který byl ale předtím prakticky neviditelný. Respektive viditelný byl velmi zřetelně, ale dokud se nepohnul, mysleli jste si, že zrovna procházíte kolem v pralese volně pohozeného kusu dřeva. Od té doby jsem prozkoumával každý metr a opravdu se koukal, kam šlapu. Krokodýla v takovéto formě jsem už opravdu nechtěl zažít. Mimikry (a teď nemyslíme onu smyšlenou kapelu) se ukázaly být skvělým nápadem a naprosto neuvěřitelně zvyšují napětí a atmosféru hry. Tahle hra prostě nemůže zklamat. To spíš budeme mít na BonusWebu rozhovor s Clintem Eastwoodem.
Silent Hill 4: The Room
Další klasika od Konami, která prokázala, že letos této firmě nápady na neotřelé prezentace nechyběly ani náhodou. Stánek SH4 totiž byl pojat jako naprosto plnohodnotná kuchyně, akorát s tím rozdílem, že místo spotřebičů byly nainstalovány televizory a místo několika strávníků se tam tísnily davy hráčů. A ano, na dveřích byly bůhví proč nějaké řetězy. Je ale zajímavé, že ač se SH4 na první pohled jeví jako typické pokračování, dokáže nějakým zvláštním způsobem stejně přitáhnout. Pro mě osobně se tak po delší době stává hororovou hrou, na kterou se opravdu hodně těším. Můžeme se opět těšit na tísnivý psychologický teror ve stylové grafice. A vzhledem k tomu, že hlavní hrdina bude v jistých úsecích hrou procházet s tajemnou neznámou kolegyní, která se ve hře bude producírovat i ve zkrvavených obvazech, bude na místě nakoupit si nějaké prášky na spaní pro jistotu už dnes. A třeba taky proto, že autorům se zase nějakým neznámým způsobem podařilo dodat příšery ještě bizarnější než kdykoli předtím. Zkrátka a dobře, kdo má Silent Hill alespoň trochu v oblibě, nebude se o čtvrtém dílu rozhodovat ani zlomek vteřiny.
State of Emergency 2
Přestože se první díl nestal nějakým extra trhákem, bylo rozhodnuto o tvorbě druhého dílu, ovšem pravděpodobně v této kauze již nijak nebude figurovat Rockstar. Což je o to překvapivější, pokud vezmeme v úvahu fakt, že tento vypadá na první pohled prakticky úplně stejně jako díl první. Možná že akorát grafika je nyní o poznání vyhlazenější a hezčí. Poněkud zhrozen jsem byl ale z prezentované umělé inteligence nepřátel. Na vlastní oči jsem viděl, jak jeden z novinářů vylezl se svým gangsterem do kulometného hnízda a pěkně po jednom odstřeloval policisty nastoupené v kordonu, aniž ti by se rozeběhli nebo zkrátka alespoň něco dělali. Těžko říci, co si o tom myslet. Řekl bych, že v takovém případě by tuto hru neměl zachránit ani atraktivně kontroverzní a násilný námět.
Star Wars: Battlefront
Na stánku LucasArts nám byla předvedena tato velmi sympatická akce ze světa Hvězdných Válek. Její atraktivita ovšem poněkud poklesla v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že je tvořena primárně pro multiplayer a hraní po síti. Pokud by se u nás v dohledné době dalo s PS2 nějak rozumně připojit, rozhodně by tato hra stála za hřích. U prezentace byla zdůrazněna zejména rozsáhlost planet, kdy nechybí snad žádná, která se kdy ve filmech objevila, a absolutní volnost pohybu po relativně velikých mapách. Do ruky nám Lucasové ovladač bohužel nepůjčili, takže nezbývá než věřit, že předváděné bezproblémové přechody mezi vyvýšenými místy a základní úrovní, skrývání se za stromy či jinými překážkami a hlavně vzájemná komunikace mezi hráči, že to vše bude prostě bude fungovat. Vypadalo to totiž hodně hratelně, intuitivně a pohodově. Že by jakási uvolněnější alternativa k týmovým taktickým akcí jako je třeba SOCOM? Rozhodně by nebyla na škodu.
Mercenaries
Tuhle hru nám opět předvedli Lucasové svépomocně, takže jsme si nezahráli, ale i tak bych tento titul označil za jednoho z černých koní výstavy. Jedná se o jakousi militantní akci, kde to místy vypadá podobně jako právě ve State of Emergency, takže jako by tady bojovali snad všichni proti všem. Je zde kladen důraz na variabilitu konání v daném prostředí, kdy můžete využívat vše co na bojišti najdete, včetně nejrůznějších dopravních prostředků. Hra vypadá dost svižně a akčně, ale co se mi na ní líbilo nejvíce, byla kolizní fyzika. V jednom okamžiku byla prezentována tři nákladní auta, která na sebe po jednom padala a musím říci, že jejich pády a následné převalování vypadaly opravdu hodně přesvědčivě. Skvěle se pak jevila třeba situace, kdy jste seděli v džípu a rozjeli to do hromady sudů. Člověk by se dnes ani nedivil, kdyby se auto o sudy třeba zaseklo, nebo se sudy nějak rozletěly a vy pokračovali vesele dál, ale tady to funguje mnohem lépe. Sudy se sice rozletí, ale vaše vozítko se zároveň převrátí. Samozřejmě podle zákonů fyziky, takže předem netušíte, jak a kam přesně se vlastně překulíte, nicméně když ve výsledku zůstanete překlopeni třeba na boku, nezbývá než vylézt ven a najít si nějaký jiný samochod. Pokud bude vše ostatní zvládnuto tak dobře jako fyzika, stává se tato hra mým osobním tipem na akční hit.
Death by Degrees
U tohoto titulu od Namca by měli zbystřit zejména všichni vyznavači bojovek, protože jeho hlavní hrdinkou není nikdo jiný než samotná Nina Williams z Tekkena a hra je s tímto ohledem evidentně koncipována. Nejedná se sice o bojovku v pravém slova smyslu, ale ovládání a přístup k akci na bojovkáře docela myslí. Na druhou stranu, s ohledem na žánr je ovládání na můj vkus dost složité a svátečnější hráči by tím pádem mohli častěji sáhnout po nějaké intuitivnější konkurenci, jakou je kupříkladu Rise to Honour. Mimochodem, základní technika boje je prakticky úplně stejná jako právě v RtH, údery a kopy tedy směrujete pravou analogovou páčkou, přičemž naprosto stejným způsobem můžete i bránit. Nad hlavou protivníka, jenž se právě na vás chystá zaútočit se totiž vždy objeví ukazatel, podle kterého to poznáte, a pak již nezbývá než k němu opět nasměrovat pravý analog a Nina bude místo úderu blokovat. Nesmí samozřejmě chybět plno speciálních technik a chytaček, které se ale bohužel provádějí právě dost složitě, povětšinou vždy v kombinaci se stiskem nějakého tlačítka, přičemž ne vždy je toto tlačítko stejné. Unikum pak jsou případy, kdy musíte stisknout nějaká dvě tlačítka najednou, to aby pak člověk měl po ruce napsány kombinace nejoblíbenějších technik. Hodně dobře a hlavně využitelně pak působí klasické tekkeňácké sidestepy. Zklamáním ale byla pochybná interaktivita s okolím. Pokud jsou v místnosti třeba dva stoly, Nina klidně na jeden v pohodě vyleze, ale na druhý už se vám to nepodaří. Respektive, mně se to nepodařilo. Škoda. Těžko zatím soudit animaci pohybů, která je v některých případech podivně skoková, ale vzhledem k tomu, že se jednalo prozatím jen o hratelné demo, aféru bych z toho zatím nedělal. Třeba po doskoku z výšky zůstává Nina delší dobu ve dřepu a pak se strašně rychle postaví, jako kdyby ve hře ještě nebyly některé fáze animace vstávání na nohy. Částečně to tvůrci ale napravili tím, že na začátku naše hrdinka vyleze v bikinách z bazénu:-). V případě této hry jsem ale sám hodně zvědavý, jak to nakonec dopadne.
