Ještě těsně před dosednutím na tokijském letišti Narita jsme žili v přesvědčení, že v Japonsku musejí být herny na každém rohu. A vlastně ještě i nějakou dobu po něm. Ve skutečnosti to ale pravda je i není – herny se sice nacházejí prakticky všude, ale těch s coin-op automaty je spíše menšina. Naprostou většinu totiž tvoří podniky s takzvanými pachinko automaty, což je něco na způsob našich automatů výherních, akorát že místo peněz se do těchto mašin vhazují a následně vypadavájí stovky ocelových kuliček. Upřímně řečeno, jsme dodnes pořádně nepochopili, o co tam vlastně jde, protože pozorováním několika hráčů jsme zjistili, že nedělají prakticky nic, přičemž se z mašin linou pouze krátké smyčky hudby doprovázené šílenými animacemi robotů a školaček a řinčením neustále „protékajících“ kuliček. Občas některý z hráčů sice stiskl nějaké tlačítko, ale rozhodně jsme si nevšimli, že by se dělo něco jiného. Celkově je v těchto podnicích neuvěřitelný rachot a do toho ještě neustále vyřvávají do přenosných megafonů zaměstnanci herny – v zásadě docela sranda, ale nic pro nás.
To samé se dá říci i o zdejších rytmických akcích, kdy automat se dvěma zavěšenými kytarami je ještě v podstatě čajíček, na němž zaujme zejména provedení samotného kabinetu, což ostatně platí i o automatech simulujících hru na dva velké bubny, případně klasickou sestavu bicích. A v podstatě normálně působí i kabinety s tanečními podložkami, kterých jsme ale mimochodem rozhodně nepotkali tolik, kolik by Evropan u „úchylných Japonců“ čekal. Vrcholem ale byl jakýsi simulátor DJe, v němž bylo potřeba mačkat v ukrutném tempu asi sedm tlačítek a po straně byl navíc ještě gramofon, jenž tam patrně rovněž nebyl jen tak pro efekt. Vtipné na tom bylo, že hra neměla prakticky žádnou grafiku a ještě vtipnější pak to, že shora dolů na obrazovce strašně rychle padaly barevné vodorovné čárky, které značily, kdy je potřeba do čeho třísknout. Hra to je tak rychlá, že jsme vůbec ani neměli šanci poznat, zda se dotyčnému daří nebo ne, nicméně zjevně je tento titul ve své domovině značně úspěšný, jelikož se na něj místy stály i fronty. Ovšem ani již zmíněné bubnování na velké bubny nebylo zrovna jednoduché, protože symboly sice proudily zprava doleva a o poznání pomaleji, ale přesto jsme příliš nechápali, jak to tamní hráči mohou stíhat a ještě se u toho tvářit, jako že jsou v naprosté pohodě.
Club Sega je šestipatrová budova, doslova nacpaná coin-op automaty, a to nejen s hrami z produkce Segy. Pokud nás paměť neklame, tak se jedná i o jednu z heren přítomných na virtuální mapě Tokya ve Virtua Fighterovi, což by ostatně potvrzovalo jedno celé (nebo snad dokonce dvě) patro věnované pouze bojovkám. Bojovky obecně jsou zde značně soutěživou záležitostí, a tak v podstatě nenarazíte na jeden osamocený automat s nějakou hrou tohoto typu. V drtivé většině případů jsou bojovky nainstalovány na speciálním segáckém dvojkabinetu, jenž je tvořen dvěma propojenými automaty stojícími k sobě „zády“. Pokud na jednom z nich hrajete, a k protějšímu si sedne někdo jiný, okamžitě vám vstoupí do hry a vítěz následného souboje pak pokračuje dál. Na jednu stranu je to pro našince značná výzva, vždyť porazit Japonce se nepovede každý den, ale na stranu druhou to dokáže i naštvat, protože jsme si většinou chtěli vyzkoušet u nás méně známé hry, takže nás vždy každý vcelku slušně vydrtil. I když, jeden souboj s místním matadorem jsem dokázal vyhrát, ovšem čistě jen proto, že jsem ho evidentně zaskočil svým značně neortodoxním stylem. Během druhého souboje si mě ale skvěle načetl a už jsem tedy z kapsy mohl pomalu začít lovit další stojenovou minci (v přepočtu necelá česká dvacka).
Něco, co by se dalo označit za kulturní šok, nám ovšem připravily „karetní“ a „kolektivní“ videohry. V prvním případě jde o to, že si v obchodě koupíte speciální kartičky, kterými pak ovládáte dění na obrazovce. Nejtypičtějším příkladem budiž jakási strategie, jejíž jméno bohužel asi již z paměti nevydolujeme, ale funguje to zhruba tak, že místo páčky a řady tlačítek má hráč před sebou plochu, po níž posouvá kartičkami, reprezentujícími jeho bojové jednotky. Osobně mě jako stratéga-ignoranta tato hra sice vůbec nezaujala, ale bylo fantastické sledovat, jak se při jejím hraní chovali hráči. Zuřivé posouvání kartiček bylo na denním pořádku a mnohdy se dala zahlédnout i různá teatrální gesta prozrazující, že tuhle hru Japonci opravdu můžou. Něčím podobným pak je například simulátor baseballu, kde máte před sebou devět slotů pro „sběratelské“ kartičky s hráči. Z nich si složíte sestavu a pořadí na pálce, přičemž odpaly se provádějí pomocí tlačítek. Velkým hitem, respektive naprostou samozřejmostí jsou v Japonsku dotykové displeje, takže například umístění nadhozů se v tomto případě provádění jednoduše tak, že prstem ukážete, kam má míček směřovat.
Mnohem pochopitelnější pak byl velmi zajímavý automat v podobě velké kulaté kabiny, kam jste si celí vlezli a obraz byl promítán na celou vnitřní polokouli této komůrky. Jednalo se o simulátor obrovského mecha od Segy a přestože grafika sama o sobě již vykazovala známky jisté letitosti, celkový vizuální dojem z hraní byl skutečně skvělý. Rozhlížet se z kabiny velkého bojového robota se holt nepoštěstí každý den. A jen abychom nezapomněli na posedlost Japonců obřími mechy – hrám s touto tématikou bylo například v již zmíněném Clubu Sega opět věnováno celé jedno patro. Ostatně, „karetní hry“ měly prakticky jedno celé pro sebe rovněž.
Index spokojenosti: 142%
