Když jsme byli v Tokiu poprvé, představovaly pro nás tamější herny něco jako zjevení. Plno automatů, plno hráčů a plno her, které jsme v životě neviděli a vlastně si je ani nedokázali představit. Letos, respektive v tuto chvíli již vloni, jsme ale již jako „staří harcovníci“ věděli, co máme čekat, ale přesto se zase našlo několik věcí, které nás překvapily a zaujaly.
Zatímco poprvé jsme strávili celý den v Clubu Sega v Akihabaře, což je podnik, jenž by se dal nazvat jako určený pro hardcore hráče, letos jsme zavítali kousek vedle do konkurenční Taito Station. Jedná se o typického zástupce herny, kde si něco svého najde každý, přičemž tento typ je v Tokiu o poznání rozšířenější. Pěkný podnik tohoto typu provozuje například i Sega ve čtvrti Shibuya.
Takovéto zařízení se vyznačuje v prvé řadě tím, že si ho mnohdy vůbec ani nevšimnete. Na úrovni ulice se totiž nacházejí většino všemožné automaty s plyšáky, a tak teprve až vývěska či název herny člověku naznačí, že by se nemuselo jednat pouze o krámek s medvídky pro holčičky.
I tato patra jsou ale nanejvýš zajímavá. Tedy ne že by letitého hráče lákali plyšáci, které je potřeba si vytáhnout mechanickým ramenem (i když, co si budeme povídat, někteří plyšáci jsou tak ujetí, že přinejmenším na pohled dokáží zaujmout i bílého dospělého evropského muže), ale zajímavé je, že i tyto prostory se vyznačují značným zalidněním.
A to rozhodně ne proto, že k videohrám v dalších patrech je potřeba projít i tímto přízemím. Zkrátka tyto mašiny jsou cíleny na mladá děvčata, a ta je tedy zhusta využívají. Není výjimkou, že dorazí třeba i čtveřice dívek, která vypadá, jako by šla na nákupy. Akorát že místo do butiků si po škole holky vyrazily do herny zkusit štěstí a vytáhnout si nějakou hračku.
V blízkosti takovýchto „výherních automatů“ bývají téměř vždy i „videohry“ pro holky. Jedná se o jakési boudičky, které by zatahovacími závěsy mohly připomínat například hororové kabinety pro světelné pistole, ale to by zhusta nesměly být alespoň z malé části růžové. Holky si tam zalezou a prostřednictvím kamery si všemožně hrají se svými fotkami, což tedy podle štěbetání a smíchu, který se odtamtud obvykle ozývá, pro ně musí představovat skvělou zábavu.
Zjevně se zde ale nemyslí pouze na mladou generaci, a tak můžete v nějaké takové herně narazit třeba na patro pro „starší a pokročilé“, kde se nabízená zábava opět o něco více blíží klasickým videohrám – jsou tu různé karetní hry, mahjongy a podobně.
V této sekci jsme zaznamenali i jeden zajímavý malý kabinet, jenž představoval zároveň videohru, ale v prvé řadě prodejní automat. Nejprve jste si koupili figurku robota (vypadla náhodně, nebylo možné si vybrat konkrétní figurku) a s ní jste si pak jako „bonus“ mohli rovnou zahrát hru. Pod obrazovkou byly tři pozice, které dokázaly číst magnetický kód figurky, a na obrazovce se objevil nepřátelský robot. Správným přemisťováním figurky a snad i tisknutím jednoho tlačítka se to celé ovládalo a pokud jste prohráli, museli jste si pro další hru koupit novou figurku. Chlapík, kterého jsme u toho viděli, si za tu chvíli koupil plastové roboty tři.
A v neposlední řadě lze v hernách tohoto typu narazit i na řady kabinetů se starými pravděpodobně klasikami. Pravděpodobně proto, že spoustu zde se vyskytujících scrollovacích stříleček nebo mlátiček nemá našinec vůbec šanci zdát, ale soudě dle vcelku slušného zájmu, jsou to evidentně v Japonsku značně populární kousky. Ale i Evropan si zde dokáže vybrat – Bomberman zkrátka nezestárne asi nikdy a automatová verze Tetrisu je se svými ukrutnými změnami tempa zcela nefalšovaným peklem na Zemi.
Co se týče již opravdicky opravdických her, byla jejich skladba (a teď je řeč o situaci celkově, tedy i v „hardcore“ hernách) podobná jako před rokem, ale přesto šlo vypozorovat nějaké dynamické změny. Zaprvé je tedy pochopitelně značný zájem o nové bojovky Street Fighter IV a Tekken 6, ale dost nových her se objevilo i v jiných žánrech.
Opět tedy nedokážeme uvést konkrétní případy, protože například v takových Gundam titulech se už neorientuje možná vůbec nikdo na světě, ale zkrátka jsme třeba i ve zmíněném Clubu Sega viděli řadu her, které tam vloni stoprocentně nebyly. Například novou robotickou akci, která umožňovala hru čtyř hráčů rozdělených do dvou soupeřících dvojic. V danou dobu, kdy jsme se v Tokiu nacházeli, se zjevně jednalo o jednu z nejpopulárnějších her.
Přibylo i závodních her, kdy se vedle pouličních arkádovek objevily i hry mající blíže k simulátorům. Zajímavé na závodních hrách obecně je pak skutečnost, že si můžete vybrat obtížnost, respektive náročnost závodu. Pokud tak při první jízdě se simulátorem vyberete v menu něco, co intuitivně považujete za nejnižší obtížnost, tak se pak nedivte, že na vás bude čekat jen několik úkolů s jediným vozem a lajnou označující ideální stopu na trati.
Nezmenšené oblibě se nadále těší rytmické akce, kde ale už ani tak moc netáhnou kytary, jako spíše gramofony. A jelikož mají v Japonsku dlouhou tradici i bubeníci, tak u i u bicích vysedává stále mnoho hráčů. A zdálo se nám, že rychlost, s jakou v rytmických akcích prší na obrazovce symboly tlačítek, se od minula ještě o něco zvýšila. V této souvislosti byl jedním z vrcholů našeho rejdění po hernách šílenec, který sám hrál na dvou tanečních podložkách. Sice se u toho sotva držel na nohou, spíše tedy ležel na bezpečnostním zábradlí automatu, ale hodnocení na konci úrovně jasně ukázalo, že větších potíží mu to nečinilo.
Nové hry se objevily i na poli „karetních strategií“, tedy her, které se ovládají posouváním speciálních kartiček po senzorové ploše, což jsme tedy, pravda, poznali zejména podle toho, jak vypadají samotné kabinety, a místy jsme si až říkali, že k některým takovýmto kouskům musí být přinejmenším stostránkový manuál. Stálou oblibu si pak drží i „kolektivní“ dostihové hry – dokonce jsme v jedné herně objevili místnost s touto hrou zařízenou jako opravdový gentlemanský dostihový klub.
| Už umíme hrát Pachinko! |
| Částečně i na základě diskuse u prvního reportu z tokijských heren jsme se rozhodli prozkoumat tokijskou Pachinko scénu, respektive zjistit, co to vlastně je. I vstopili jsme do první herny, na kterou jsme v noční Akasace narazili. Měli jsme štěstí – uvaděčka u vchodu byla zaprvé hezká a zadruhé nám i v tom rachotu dokázala rychle a přesně vysvětlit, o co jde. A ještě se pak na nás chodili pod záminkou rozměnění peněz v blízkém automatu jako na atrakci dívat místní štamgasti.
Funguje to jednoduše – za jistý obnos peněz (tuším, že to bylo 2000 jenů) se vám vysype 250 kuliček, které pak začnou automaticky protékat automatem a účelem je jejich počet co nejvíce zvýšit. Velmi citlivou kulatou ovládací pákou regulujete rychlost jejich výstřelu tak, aby jich co nejvíc napadalo do malé štěrbiny ve spodní části „obrazovky“. Pokud tam jedna kulička zapadne, automat vám za ni vysype další tři až pět. Při tom všem běží na displeji v pozadí nějaký příběh, jenž po vás čas od času chce, abyste ve správný okamžik stiskli jediné ovládací tlačítko, které se na celém automatu nachází. Mezitím se na displeji každou chvíli objeví tři válce, na nichž se losuje průběh příběhových soubojů, z nichž zase plynou všemožné bonusy do hry a podobně. Ve výsledku to tak podle popisu může vypadat dost složitě, ale pravdou je, že je koncept k pochopení velmi jednoduchý a celkově se jedná o docela zábavnou a překvapivě vlastně svým způsobem i napínavou záležitost. A nejlepší na tom je to vědomí, že výsledek můžete i ovlivnit, a nejde tak úplně jen o náhodu. S pevnou rukou ostrostřelce by tak úspěch měl být zaručen. |
A objevili jsme opět i pár raritek. I letos nás zaujala šíře „randících“ videoher s manga holčičkami nebo například Rambo ve verzi pro světelnou pistoli. Mimochodem, hraje se velice dobře. A pokud si myslíte, že pistole jsou pro sraby, můžete si to v jiné hře s nepřáteli vyříkat férově pěstmi. Chytíte do rukou speciální periferie s pohybovými senzory a rozdáváte s nimi rány. Na obrazovce to vypadá jako klasická pistolová střílečka, ale po většinu hry zkrátka pouze boxujete a střílení přichází ke slovu pouze v krátkých mezihrách. Ostatně, i zde hrajete za policisty, takže by to úplně bez střílení asi přece jen nešlo.
Takže ač jsme to již říkali v prvním článku o tokijských hernách, nelze to znovu nezopakovat. Videohry jsou bez nejmenších pochyb zcela běžnou věcí v životě Japonců a jedná se o tak populární formu zábavy, že většina heren nabízí něco pro každého bez ohledu na cokoliv.
Školačky tam chodí lovit plyšáky, (nejen) starší generace si střihne partičku mahjongu nebo si vsadí na dostihy a mládežníci coby hlavní cílová skupina svádějí líté boje v Tekkenovi nebo akcích s roboty. Člověk se až diví, jak se tam můžou domácí konzole prodávat v takovém množství, když stejně všichni chodí do heren.
