Tomb Raider: Anniversary – s Larou v posteli

Natáhnout se s vnadnou archeoložkou v ruce lákalo vždy, byť ne vždy výsledek uspokojil. Čas ale běží a výkon roste.

Tomb Raider: Anniversary

Pamatuji časy, kdy široká pánská veřejnost vedla debaty o tom, proč se Laře nehoupají, jak by to vypadalo, kdyby se jí houpaly a kdy už se jí – krutibrko – konečně budou houpat. To byly dobré časy. Pak se jí najednou houpaly, ale už to nějak nikoho dvakrát nezajímalo. To byly zlé časy. Smutné je, že ty úplně nejlepší časy se už nejspíš nikdy nevrátí, ani kdyby se dnes nakrásně chvěly Laře chloupky v nose – prostě proto, že doba se nenávratně změnila a konkurence učinila z vykradačky hrobů přinejmenším jednu z vícera, když ne přímo z mnoha. Přesto nelze nezaznamenat, že kariéra copaté sexbomby už delší dobu zase zpevňuje, což je důvod k radosti.

Řada skoků z visu jde prakticky do prázdna, protože při vší snaze nelze natočit pohled.

Dnes recenzovaná hra je portem verze pro PlayStation 2, jež je sama remakem revolučního hitu z roku 1996, a bez dlouhého napínání prozradím dobrou zprávu, že jde o port přimo vzorový – s jedinou výjimkou, plynoucí z chybějící pravé analogové páčky. A abychom měli pro změnu co nejrychleji za sebou to nejhorší, jedním dechem dodám, že právě chybějící pravý analog je největší závadou hry, což u PSP bohužel neplatí jen u tohoto titulu. Pohyb Lary řídíte levým analogem a kamerou otáčíte do stran bočními tlačítky L a R. Pokud přejdete do režimu míření, můžete se pak teoreticky dívat, kam chcete – když stojíte na místě. Při pohybu ale nemůžete kameru sklopit dolů – do míst, kde je zakopaný pes. Stojíte například na výčnělku, kde je zapotřebí se rozeběhnout a skočit – a kamera často snímá Laru v lepším případě od pasu nahoru, v horším dokonce zespoda v pětačtyřicetistupňovém úhlu. Archeoložčino pozadí tak sice nesmírně krásně vynikne, ale my bychom raději viděli, kam šlape. Takto nezbývá než vytáhnout pistoli, při míření se podívat dolů před nohy, odhadnout počet kroků, zastrčit pistoli, rozběhnout se naslepo oním odhadnutým počtem kroků a skočit. Nejlépe s prosebnou mantrou v jazyce té oblasti, jejíž hroby zrovna brakujeme.

Obdobná kratochvíle nás nezřídka čeká při běhu z kopce dolů a v dalších situacích, kdy by bylo vhodné vidět pod nohy: kamera v té chvíli probouzí myšlenky, z nichž lidem z Crystal Dynamics nejspíš zvoní v uších. Nemluvě o tom, že řada skoků z visu jde prakticky do prázdna, protože při vší snaze nelze natočit pohled tak, abyste pořádně viděli cíl. Jsou dvě možnosti: buď to risknout, nebo se vrátit o kus zpět, prohlédnout si scénu, odhadnout možnosti a pak pokračovat ve skákání naslepo, ale už s hypotetickým cílem v paměti. Dlužno dodat, že když Lara šlápne do prázdna, umí se alespoň bleskově otočit a chytit za okraj propasti, čímž se nejeden kamerový úlet nouzově zachrání.

U soubojů s bossy si užijete módního mačkání tlačítek, která se vynořují na obrazovce.

Ale dosti o kameře a pojďme se mrknout na grafiku. Původní verzi pro PC, PlayStation a pár dalších platforem zajisté všichni znají a že její remake vypadá lépe, není třeba zdůrazňovat. Port pro PSP ale vypadá i značně lépe než jeho předloha pro PlayStation 2 a to už za zmínku stojí. Širokoúhlý obraz je parádně ostrý a detailní, rozmazaných textur je minimum. Občas potěší hezký světelný efekt, například v detailu hra stínu a slunečních skvrn na Lařině pleti, chráněné před nepřízní osudu jen hřejivkou a dětstvím v oddílu Mravenci. Lara sama vypadá rovněž skvěle, zblízka sice není zrovna královnou antialiasingu, ale už z malého odstupu její křivky nemají chybu. Když ji necháte chvilku stát, utáhne si tkaničky, popotáhne pásek zatížený arzenálem, nebo si dokonce opráší zadek – moooc hezká podívaná. Kromě toho je její animace prakticky dokonalá, plynulá a nadsázka nepřesahuje únosnou mez – záleží jen na vás, zda ji necháte vylézat na římsy poměrně realisticky, anebo přes surrealistickou stojku. Hýbat s ní je prostě radost a ještě větší potěšení pro toho, kdo pamatuje původní, výhradně digitálně ovládanou postavičku – ve srovnání se současností zatáčela jako bojové vozidlo pěchoty. Tvůrci pamatovali i na spoustu zdánlivě nedůležitých ale život vlévajících detailů: na šikmém podkladu Lara pokrčí příslušnou nohu, při ne úplně dokonalém skoku se jí smekne dlaň a vy jí musíte pomoci rychlým stiskem tlačítka s trojúhelníkem, při polykání andělíčků ji berou mrazivě realistické křeče, při „smrtelném“ pádu předvede solidní ragdoll fyziku a tak dále. Ve výsledku vypadá opravdu dostatečně živě a kdyby se většinu času netvářila jako ženský protějšek Duka Nukema, stála by i za víc než jen za hřích.

Hře nechybí ani obvyklé typické kořenící přísady: hlavolamy a bossové. Jak už bylo mnohokrát podotknuto, součástky hlavolamů se občas nacházejí na překvapivě velké ploše, což ale není zas tak veliká a překvapivá novinka, vzpomeneme-li se slzou v oku na zapomenuté arcidílo klasického tandemu Core/Eidos, totiž na ultra-mozek-zavařující Project Eden. To neplatí jen pro princip „nalezl jsi součástku? tedy tě čeká kilometr dlouhá trnitá pouť k místu, kam patří“, ale i třeba pro mnohdy zapeklité hledání místa, kde se něco stalo následkem zatáhnutí za páku úplně jinde – dlužno říci, že na rozdíl od Projectu se vám tu dostane alespoň třívteřinové animace, která se už sice víckrát nezopakuje, ale přece jen něco napoví. Kdo se zatvrzele odmítá podívat do návodu, rozhodně neproběhne hrou za pár večerů, o kompletovacích maniacích nemluvě. Tvůrci ovšem neházejí hráči klacky pod nohy, naopak hru štědře zásobili check-pointy a podle pravidla „co tě zabije, to tě posílí“ si lze taktickou sebevraždou doplňovat zdraví a šetřit lékárničky.

Co vypátral bulvár

Lara je typickou mytologickou postavou - na rozdíl od běžných smrtelníků neměla matku, nýbrž pouze otce. Ten se nejmenoval Croft, ale Gard – Toby Gard. Sama Lara byla původně mužem, ale během dospívání se odklonila od původně plánované kariéry bitkaře ke dráze luštitele hádanek, k níž se lépe hodí ženský mozek – opravdu? Ať tak či onak, změnila pohlaví. To ale nebyla jediná závažná změna, která ji čekala. Jako žena dostala jméno Laura Cruz. Laura by se ale nemusela zamlouvat Američanům, takže se změnila na Laru. Cruz by se nemusela zamlouvat Britům, takže se změnila na Croft. Hrudník jí nakynul omylem DÍKY nerovnoměrnému zvětšení počítačového modelu, ale už se nezměnil, protože ten se zamlouval všem.

U soubojů s bossy si užijete módního mačkání tlačítek, která se vynořují na obrazovce, plus nějakého toho obligátního hledání správného postupu, protože má oponent vůči standardní neomezené munici poněkud hroší kůži. Hned první z nich, T-Rex, ale předvádí, že boss neprůstřelný být nemusí a i když náhodou neobjevíte optimální postup, jak ho ho odeslat do věčných žranišť, udoláte ho i trpělivým běháním s úskoky a palbou. Ti šikovnější se pocvičí v bullet-timu a ti nejšikovnější povodí macka po aréně jako záludní matadoři. Bohužel, když se vám dostane blízko k tělu, předvádí obrazovka zběsile cukavý, chaotický guláš – a to neplatí jen o bossech, ale obecně o jakémkoli protivníkovi. Viděl jsem i raptora, který se samým cukáním zaseknul a šlo ho následně rozstřílet v klidu a míru. Na druhou stranu: už jste někdy měli vlka v zadní části těla, případně bosse za krkem? Z tohoto zorného úhlu zajisté nejsou cukání a chaos až tak mimo mísu.

S výjimkou samostatně spouštěného polo-výcvikového levelu v Lařině sídle provází hráče známá okouzlující osamělá atmosféra, nabitá hrozícím nebezpečím i skrytými poklady. Trochu mi vadilo, že zvuk dorovázející šťastný nález skrytého předmětu je ve srovnání s některými staršími díly zbytečně suchý. Naopak cinknutí oznamující překročení checkpointu do atmosféry skvěle zapadá. Co mám proti Lařinu sídlu? Asi jen to, že jeho nesmyslnost není ani pořádnou parodií, ani nemá atmosféru tajemného průzkumu a vzrušujících objevů. Lara je cizinkou ve vlastním domě a otevření každých druhých dveří znamená tu více tu méně složitou hádanku, takže hrdinka působí jako případ pro gerontologa, zatímco dům, vydávající se za obytný, vypadá jako dílo šílenců. Okna nejdou prostřelit, většina vitrín také ne, ale to neplatí pro případ, že je v nich něco vystaveno – pak je rozbít lze, a tak dále. Hádanky tu jsou ve stylu starých Resident Evilů, ale nejsou ozdobeny jejich napětím, takže vyznívají hluše. Je jasné, že sídlo Croftů bylo i v původní hře, tudíž byla snaha ho zachovat, ale mohlo se to vyřešit vtipněji – když už opičí dráha, tak třeba cesta přes čtyři hrazdy, trojici propadel a patero tajných chodeb na toaletu by měla něco do sebe. Kdo ale chce nějakou změnu – jen kulisovou, protože design levelu je obdobný jako v „ostré“ akci – má možnost přijít zde v pauzách mezi náročným dobýváním peruánských And, Řecka, Egypta a Atlantidy na trochu jiné myšlenky.

Kromě doladění kamery vzhledem ke zvláštnostem PSP ale nic zásadního nejnovější inkarnaci copaté archeoložky nechybí a koupi lze vřele doporučit. Možná ještě to prostředí je už léta v principu jedno a totéž – příště hnízda Tálibanu, Bushův ranč a Castrova mumie, Laro!