První hra ze série Tomb Raider znamenala před více než deseti lety opravdovou revoluci.
Vedle pohledné hlavní hrdinky Lary Croft, která to časem i ve své digitální podobě dotáhla až na titulní stránky pánských magazínů, totiž představila i do té doby neviděný koncept kombinující průzkum lokací, akci a řešení logických hádanek.
Tato tříštivá směs, kterou se někomu jinému podařilo napodobit jen velmi zřídkakdy, fungoval ještě v dalších dvou dílech, ale pak Laře, respektive jejím tvůrcům, začal zjevně docházet dech. V poslední době se naštěstí začala situace opět zlepšovat, a nejnovější díl s podtitulem Underworld je pak doufejme důkazem, že nejznámější videoherní hrdinka je snad definitivně zpátky ve staré formě.
Vzniká zde pouze minimum zákysů toho druhu, že byste netušili, co dál dělat.
Paradoxně se ale nic moc zásadního nezměnilo. Ačkoliv u mnoha jiných her to je značným záporem, zde celé věci jen a jen prospělo, že byly pouze doladěny či přidány některé víceméně drobnější detaily, které ale dotváří velmi kvalitní celek.
Lara tak opět objede půlku světa, přičemž vše se točí kolem severské mytologie. Pátrání po starých artefaktech ji ale zavede i do hlubin Středozemního moře, do Mexika nebo do Thajska.
Možná je ale jen škoda, že mimo úvodní prolog je zde pouze sedm dalších, byť velmi dobře zpracovaných úrovní. Minimálně tři navíc bychom totiž rozhodně snesli, ale je jasné, že z tvůrčího hlediska by asi nebylo úplně snadné udržet vysokou úroveň tak, aby nedocházelo k pocitům repetitivnosti.
Zároveň to ale rozhodně neznamená, že by byl Underworld krátký – pokud si na něj vyhradíte víkend, tak vám ho dokáže zaplnit prakticky celý, pokud tedy hraní budete prokládat i nějakými těmi přestávkami a spaním.
Asi největším kladem hry je vedle celkové propracovanosti možnost nastavit si obtížnost akce.
Pokud tedy máte rádi co nejtěžší přestřelky, pak si nastavíte pro souboje co nejtěžší podmínky, pokud vám jde naopak v prvé řadě o rébusy, nastavíte obtížnost akčních pasáží (zejména tedy tuhost nepřátel) na nejnižší hodnoty. Zároveň to ale i dokáže motivovat k dalšímu hraní za obtížnějších podmínek.
Vedle akce, která se dá označit jako „klasická tombraiderovská“ ale hry s Larou stojí i na hádankách a rébusech. A v tomto ohledu musíme tvůrce Underworldu jen a pouze chválit. Jejich spektrum je poměrně široké a díky tomu nemáte prakticky nikdy pocit, že jste něco podobného řešili již před chvílí.
| PC recenze |
 "Tomb Raider: Underworld sice není zcela perfektním herním zážitkem – na to ho sužují docela nepříjemné problémy s kamerou a několik dalších nedomyšleností, ovšem jde o překvapivě zajímavý mix akčních a tradičních pasáží, z nichž ty druhé jmenované potěší hráče zřejmě více.
I v rámci série jsou totiž velice povedené, i když je samozřejmě třeba být odolný vůči frustraci. Kdo se často rozčiluje, že nepostupuje hned kupředu, zažije v Tomb Raider: Underworld peklo a přestřelky ho jen těžko uchlácholí." - číst celou PC recenzi (85%) |
Je tu několik vpravdě „epických“ hádanek, kdy musíte oběhnout docela velké území, abyste něco našli, přenesli to jinam a tam to použili, ale jsou zde i rébusy podobné, ale rozsahem menší a semtam se najde i nějaký téměř komorní, jenž se řeší na jednom jediném místě.
Taková je například hádanka v Thajsku, kde musíte nastavit sochy se zrcadly tak, abyste na správné místo odrazili paprsky světla. Vše je ale komplikováno tím, že sochy drží zrcadla jen v jedné ruce a navíc je světlo odrážející povrch jen na jedné straně.
Řešení není samozřejmě nijak složité, ale úplně hned napoprvé se vám to podaří spíše jen náhodou. Zkrátka opravdu povedený inteligentní rébus s jednoduchým zadáním a ne zcela triviálním řešením.
Povedené jsou ale i rozsahem větší rébusy a to vedle zajímavých nápadů zejména proto, že vždy víte, co se po vás chce, ale je potřeba se dobrat správného řešení. Ať už tedy jde o nalezení potřebných předmětů, jejich správnou aplikaci nebo nalezení cesty na požadované místo.
Příjemným doplňkem je v tomto ohledu Lařina motorka, která tady oproti Legendu již nefiguruje pouze jako víceméně ozvláštňující prvek, ale je zcela plnohodnotným prostředkem při řešení puzzlů či překonávání jinak neprůchodných pasáží. Párkrát se vám totiž podaří například otevřít nějakou bránu 
pouze na krátký čas a po svých byste to neměli šanci stihnout.
Pokud se Lara dostane do vlhkého prostředí, hází její kůže hezké odlesky, zatímco v prašném připomíná kominíka.
Díky v předchozím odstavci napsanému tak zde navíc vzniká pouze minimum zákysů toho druhu, že byste netušili, co dál dělat a v zoufalé snaze byste prohledávali každý kout herní lokace a pokoušeli se o mnohdy až absurdní akce. A pokud k takové situaci dojde, můžete si být jistí, že řešení je po ruce.
Zajímavé je například řešení jednoho zádrhele opět v Thajsku, když se potřebujete spustit výtahem dolů, ale plošina se vždy utrhne. Stačí ale zapojit trochu akce a na světě je hned elegantní a vlastně i logické východisko ze zdánlivě patové situace.
Zdrojem záseků tak budou častěji asi spíše pasáže s obtížnými přeskoky, ale opět 
většinou pouze tak, že se vám skok zkrátka nebude dařit, než že byste netušili, zda vlastně vůbec skáčete správným směrem.
Jak v těchto případech, tak i při řešení puzzlů ale stačí, když se v bezvýchodné situaci rozhlédnete kolem, což velmi dobře ilustruje jeden osobní případ ze samotného závěru hry.
V poslední hádance před závěrečnými titulky je potřeba zbořit tři pilíře podpírající velký „energetický sloup“. První se vám podaří sundat vcelku lehce ale u dalších dvou jsou „deaktivační tlačítka“ na naprosto nepřístupných místech. Po dlouhém zkoušení všeho možného jsem si ale nakonec všiml, že vysoko na jedné zdi je umístěna lékárnička, tedy jasné sdělení, že se dam dá dostat.
Při dalším průzkumu lokace na základě toho se pak přede mnou narýsovala již doslova dálnice. Při skákání k lékárničce jsem sice párkrát netrefil odraz, ale to už zkrátka byla jen otázka čistě technického ražení.
Celý tento rébus je ale navíc ukázkou velmi dobrého designu puzzlů a je jen škoda, 
že na sebe více neupozorní i v dřívějších fázích hry.
Jedná se totiž o to, že zborcením se pilíře rozloží na kvádry, které následně začnou rotovat kolem středu, a tak vytvoří pohyblivé plošiny, kterých Lara může využívat.
S každým zbořeným pilířem tím pádem přibude několik těchto „plováků“, ale zároveň se tím změní jejich konfigurace, takže i když se vám podaří zbořit druhý pilíř, cesta ke třetímu rozhodně není podobná té ke druhému jen s tím, že byste třeba vyskočili jinde. Zkrátka všechna čest, autorům se opravdu povedlo umístit to nejlepší na konec.
| Hnutí za plynulou hratelnost |
|
Nejeden pamětník jistě i zamáčkne nostalgickou slzu při vzpomínce na počátky série Tomb Raider, kdy jeden nepovedený skok mohl znamenat dlouhé opakování obtížné pasáže, aby se dostal opět k inkriminovanému skoku a skončil zase někde na dně rokle. Ale ruku na srdce, zas až tak skvělé to nebylo ani s dnešním odstupem času, spíše právě naopak. Proto potěší, že v Underworldu jsou umístěny checkpointy poměrně dost hustě za sebou, a tak žádný neúspěch nevede k otrockému opakování dlouhých pasáží, ale pouze krátkých aktuálních úseků. |
Mimochodem, aby se vám podařilo závěrečnou scénu zcela zbourat, musíte v předchozích úrovních získat Thorovo kladivo.
Zní to sice jako z nějaké céčkové asijské akční komedie, ale ve skutečnosti se jedná o nejničivější zbraň ve hře, která svou silou potěší i v běžných soubojích, zejména pak tedy ty spíše adventurněji laděné hráče, kteří se tím pádem nemusí stresovat u dlouhých a obtížných soubojů.
Jistě ale tento artefakt ocení i příznivci akce, protože když už nic, tak kosit jím lidské nepřátele na palubě lodi, je zkrátka sranda.
Z hlediska herních mechanismů je tak Tomb Raider Underworld opravdu hodně vysoko, a proto zamrzí o to více, že poněkud vázne technické zpracování. Zejména kamera je v některých momentech ke zbláznění, ale na druhou stranu je potřeba uznat, že i s jejím místy hodně vynervovaným chováním se dá zvládnout všechno, povětšinou i bez nějakých větších obtíží.
Osobně jsem zaznamenal pouze dvě místa, kde jsem jeden skok opakoval asi patnáctkrát, což je vzhledem k délce a kvalitám 
hry ještě dost v normě.
Nepotěší ani občasné prolínání polygonů a zasekávání Lary za objekty, které je tedy pohříchu čím dál častější směrem ke konci hry. Jako kdyby nebylo dost času na testování a testeři druhou půlku hry již nestihli podrobit důkladné zkoušce.
Vizuální dojem z grafiky je ale velmi dobrý, zejména tedy v zelených exteriérech v Mexiku a zejména Thajsku, kam se dostaneme jako do druhé lokace ve hře, takže se dokáže ještě dost zalíbit.
Ne úplně dokonale ale působí samotná Lara, jako by i ona chtěla naznačit, že zde jde v prvé řadě o hru a ne o její tělesné přednosti. Na druhou stranu ale pokud se dostane do vlhkého prostředí, hází její kůže velmi hezké odlesky, zatímco v prostředí prašném zase připomíná kominíka.
Docela dobré je i ozvučení, ovšem až na mluvené slovo. Dabing totiž není příliš přesvědčivý, stejně jako ničím neoslňující dialogy. Naštěstí si autoři odpustili 
otravného „kamaráda na vysílačce“ z minula, takže jste ve svém snažení naprosto osamoceni, což ale atmosféře hry jen a jen prospívá.
Jedná se tak o jeden z mála případů, kdy ticho, přerušované pouze zvuky prostředí, obstará více práce než sebelepší zvukové efekty.
Lařiny monology do diktafonu, v nichž popisuje nějaký artefakt či místo, však působí jako z nějakého amerického filmu, v němž se režisér se scénáristou dohodli, že hlavní hrdinku představí jako cool expertku na cokoliv, takže to strojenější místy už být ani nemůže. Škoda, povedený dabing by tuto hru dokázal odpíchnout ještě výše.
Ale na druhou stranu to vlastně ani není příliš potřeba. Tomb Raider: Underworld totiž představuje hru plně srovnatelnou s původními díly, což je samo o sobě velmi dobrou vizitkou. Snad jen toho bloudění a hledání si tu „neužijete“ tolik jako před lety. Navíc dokáže motivovat k dalšímu hraní, ať už volbami obtížnosti nebo například hledáním 179 pokladů rozesetých po celé hře. Rozhodně to tedy není záležitost na jedno odpoledne.
Hru zapůjčila firma Gamehouse.
