Zatímco NDS verze hry Tony Hawk´s Downhill Jam na nás zapůsobila poměrně rozpačitě a máme z ní pocit, že ať už se na ni díváme z jakéhokoliv úhlu, jedná se o záležitost, kterou ocení jen ti skutečně nejodhodlanější skejťáci, verzi pro Wii jsme na základě tohoto poznatku šmahem neodsoudili a přistupovali k ní stejně jako na letošní E3, kdy na nás zapůsobila poměrně dobře. A vyplatilo se to.
Velmi pochválit musíme intuitivní ovládání.
Dá se totiž říci, že nový Tonda je na Wii prakticky úplně jinou hrou než na NDS. Shodná je pouze ta nejzákladnější myšlenka – jízda na skejtu z kopce dolů. Jinak se ale vše dost liší, počínaje úrovní technického zpracování, přes strukturu hlavního režimu až po náplň misí. Zatímco na NDS se tedy v prvé řadě trikovalo a jízda z kopce představovala jen jakési křoví, na na Wii se jedná o něco, po čem jsme volali již od prvních chvil. Tedy o variaci na původní SSX. Tam šlo v prvé řadě o to, být co nejrychleji v cíli, k čemuž
vám dopomáhaly triky tím, že jste za ně nabíjeli boost, čímž pádem se jednalo jen o takový zajímavý doplněk, ale rozhodně ne o jediný nosný element hry. Tento přístup tehdy na začátku života PS2 oslovil nejednoho recenzenta, a je tedy dobře, že se po
nějakém čase vrací.
A vrací se poměrně úspěšně a to i přesto, že je na první pohled patrné, že se jedná o totálně vykradený koncept SSX. Ale na druhou stranu proč ne, když to stále funguje? Struktura hlavního režimu vás opět protáhne několika městy, v nichž je potřeba zajet v různých závodech dobré výsledky, přičemž se hraje klasicky na zlato, stříbro a bronz a všechno ostatní se nepočítá. Za každý splněný podnik získáte podle medaile i příslušný počet bodů (zlato-3, stříbro-2, bronz-1), které se vám kumulují a až jich dosáhnete požadovaný počet, zvýší se váš osobní status a tím i nové soutěžní podniky, takže to ve výsledku funguje naprosto stejně jako třeba ve vynikajícím Burnout: Revenge. Stejně jako v mnoha jiných podobných hrách i zde funguje klasický systém odemykání všeho možného počínaje novými prkny přes nové závody až po nové kostýmy pro zdejší postavy.
Zatím tradiční bolístkou her pro Wii je technické zpracování.
Co se týče nových skejtů, ty se vyznačují specifickými statistikami jako například rychlost, stabilita, zatáčení, skoky a vhodnost pro souboje s ostatními. Na základě těchto parametrů pak je samozřejmě nanejvýš vhodné vybírat si pro danou misi prkno podle toho, jak moc se pro daný úkol hodí, takže když před vámi stojí třeba úkol projet slalomovou tratí, asi si nevyberete skejt který jezdí velmi rychle ale špatně se s ním zatáčí. S tím souvisí i poměrně slušná pestrost různých úkolů mezi nimiž zaujme vedle klasických závodů a z toho odvozených disciplín třeba i úkoly kdy musíte v časovém limitu dojet do cíle a zároveň pěstí či kopem sejmout co nejvíce „civilů“ postávajících na trati nebo toho co nejvíce zbourat. Samozřejmě že se zde setkáme i s úkoly, kdy za jízdy z kopce je potřeba udělat i co nejvíce triků, abyste získali přinejmenším požadovaný počet bodů, ale na rozdíl od NDS verze zde tyto mise nepůsobí ani rušivě ani otravně, ale vhodně zapadají do celkového konceptu hry.
Velmi pochválit musíme ovládání, které jsme si pochvalovali již na letošní E3, ale nyní se nám zdálo, že bylo ještě dopilováno a je vskutku intuitivní. Wiimote se drží napříč jako klasický gamepad a směr jízdy se ovládá nakláněním do stran, zatímco stiskem tlačítka 2 se rozjedete, přikrčíte pro rychlejší jízdu a skáčete. Ve vzduchu se pak tímto tlačítkem provádějí graby,
zatímco tlačítko 1 ve skoku provádí flipy, případně grindy. Směrový kříž pak slouží pro variace různých triků a pro rozdávání úderů a kopů. Pro aktivaci boostu nebo pro rychlé postavení se znovu na prkno po pádu je pak potřeba ovladačem zatřást. Skutečnost, že jednotlivá tlačítka mají několik funkcí může na první pohled působit poněkud zmatečně, ovšem pravdou je pravý opak. Na rozdíl od NDS verze není zdejší ovládání vůbec překomplikované, je velmi intuitivní a paradoxně je i s využitím víceméně pouze dvou tlačítek celkově mnohem pohodlnější a příjemnější než u NDS verze, která sice využívala tlačítka čtyři, ale přesto nám její ovládání přišlo velmi komplikované.
Zatím tradiční bolístkou her pro Wii je technické zpracování a nový Tonda na tom není o moc lépe. První dojem ze hry je sice slušný, všechno je hezky barevné a poměrně stylově pojaté, ale pouze do té doby, než si uvědomíte, jak třeba vypadal poslední Tonda na Xboxu 360. Je nám jasné, že Wii má své limity a navíc se stále pohybujeme v oblasti launchových her, ale zkrátka to stále není ono. I když na druhou stranu, když si teď v posledních dnech a týdnech hrajeme s Wii prakticky neustále a
se „starou next-gen grafikou“ jsme v kontaktu denně, přišel nám Downhill Jam oproti ostatním hrám nakonec jako titul, jenž vypadá docela slušně. Solidně jsou ale zvládnuty zvuky, ať už se jedná o hlášky či průpovídky zdejších postav nebo i výběru skejťácké hudby. Jasně, většinu zdejšího soundtracku tvoří chlapecké kapely, které se místo chytání za srdce při cajdácích chytají svých kytar a tváří se hodně naštvaně, ale na druhou stranu, tohle už ke skejťácké kultuře patří a do hry se to rozhodně hodí.
|
|
Ovládání
Nepřesvědčivé technické zpracování| Tony Hawk´s Downhill Jam | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
