Velvet Assassin – i ženy mají své tmy

Spousta mužů už zjistila, že není radno provokovat křehkou ženu, když krájí cibuli. Nevěříte? Máme důkaz místo slibů.

Velvet Assassin

Hraní většiny plíživých titulů má alespoň tu výhodu, že člověk pořádně ocení klasické kousky typu prvních dvou Tenchu pro starý dobrý PlayStation. Málo naplat, procesor, zběsile sprintující taktem 34MHz, a neuvěřitelné 2MB RAM nás rozmlsaly.

Ale teď vážně. Copak toho chceme tolik? Prostor levelu přece nemusí být na dvouhodinovou tůru, ale rozhodně přivítáme, když se lze k cíli vydat různými cestami a s použitím prostředků a pomůcek dle vlastní volby.

Ale kdepak, to se vývojářům nehodí do krámu. S tím by bylo nejspíš moc práce, takže nás raději zasunou do osvědčeného tunelu s nějakou tou mini-odbočkou pro „skrytý bonus“ a: „hrej si, tu máš kohouta“. A ať je tento recept sebepochybnější, zjevně pořád uspokojivě sype, takže na něj vsadili i autoři „Sametové zabijačky“ – tím myslíme ženskou variantu zabijáka.

Vzhledem k tomu, že hrajeme za křehkou ženu, je samozřejmým základem hratelnosti skrývání.

Hrdinkou, uklohněnou „podle skutečné předlohy“ z 2. světové války, je britská agentka Violette Summer. Zjevným cílem přitom je, aby celé dílko působilo „sexy“, což je zdůrazňováno všemi možnými, ba i nemožnými způsoby. Čímž ani nemáme na mysli hojné pohledy na Violette v posteli a detaily jejích pootevřených rtů jako z reklamy na kosmetiku.

Violette se totiž neválí v peřinách z plezíru, alébrž proto, že je ve špitálu, kde vleže vzpomíná na své podařené kousky. A že tedy má festovní paměť, díky níž si pokaždé vyvzpomene na všechno do posledního detailu, včetně brífinku, fotek, dokumentů a podobně. Kupodivu se ale v případě nezdaru tentokrát nedočkáme osvědčeného „ne, tak to nebylo“, nýbrž jen černobílé animace úmrtí a možnosti pokračovat z nejbližšího checkpointu.

V akci je agentka napěchovaná v těsné kůži a když si odmyslíme, že zezadu vypadá jako zpěvák rokenrolu, nevypadá špatně. A dokonce se i celkem plynule hýbe, byť její pohybový rejstřík štědrostí nepřekypuje – dle libosti se vlastně umí jen přikrčit, případně máchnout kudlou. Plížení různými dírami se odehrává v pohledu z vlastních očí, plus si připočtěte nějaké to lezení po žebřících, drátěných plotech či bednách, případně přeskoky – ale vždy jen tam, kde to prostředí vyžaduje.

Violette také umí bedny posunovat. Příslušné tlačítko je v takovém případě třeba nejen stisknout, nýbrž držet po celou dobu akce a hrdinka u toho hlasitě heká. To nápadně připomíná zcela jinou lidskou aktivitu, ale především překvapuje ve hře, kde si nezřídka musíte dávat pozor i na skřípění střepů pod podrážkami.

Vzhledem k tomu, že hrajeme za křehkou ženu, je samozřejmým základem hratelnosti skrývání, a to především klasicky ve stínech a ve tmě, leč dojde i na vysokou trávu, skříně, kadibudky či převlek za nepřítele. Posledně jmenovaná možnost je docela zajímavá tím, že se vlastně neskrýváme, ale „jen“ udržujeme od soupeře odstup – přílišné přiblížení znamená problém.

Pokud jsme obecně dobře skryti, ukazatel zdraví ve formě postavičky vlevo dole získá namodralou auru. Bohužel, tutéž auru získá pro sichr i sama Violette, takže zatímco schovaný Sam Fisher svítí jako důlní záchranář, naše agentka se pro změnu honosí modrým přelivem.

Hrdinka bez bližšího zdůvodnění najednou pobíhá a kosí nepřátele v kombiné!

Lze si vybrat ze dvou obtížností, ale i když hrajete coby zkušenější „Agent“, pár kulek vydržíte, což se opět projeví na ukazateli vlevo dole. Pravdou však je, že byť v těle unesete víc olova než v reálu, vyplatí se nespěchat, zkoumat trochu okolí a plánovat postup.

Prostředí, jímž je nám dáno putovati, je, jak již bylo naznačeno, značně omezující až klaustrofóbní, ale má svá vlastní pravidla a pomocné body, díky nimž hra zdaleka není tak frustrující, jak se lze mnohde dočíst. Pravda, pravidla jsou to dosti podivná, ne-li přímo komická. Takže například světla nerozstřílíte, ale zato je zneškodníte shozením pojistek, jejichž skříňka září do daleka barevnou žárovkou.

Váš čas šetří autosave a checkpointy opět nejsou tak daleko od sebe, jak se porůznu tvrdí. Přesto dochází k situacím, kdy už na zprávu o uložení hry čekáte jako na smilování, což ale spíše prospívá žádoucímu napětí – rozhodně bychom ukládací body nezahušťovali. Pro případ nouze nejvyšší je ostatně k dispozici pár svérázných vychytávek.

Tou nejsvéráznější jsou bezesporu injekce morfinu. Ty jednak zpomalí čas, jednak umožní jinak neproveditelné akce, jako například probodnutí statného nepřítele bez jakéhokoli skrývání, „na férovku“ zepředu. Je doping férovka? Co ale rozhodně stojí za zmínku, je naprosto neuvěřitelné vizuální ztvárnění morfinového rauše, kdy hrdinka bez bližšího zdůvodnění najednou pobíhá a kosí nepřátele v kombiné!

Kromě této bezkonkurenční striptýzové akce lze rovněž třeba vlézt do díry, slézt po žebříku a podobně – takové akce totiž soupeř neovládá. Až zavládne klid, můžete jít zase zkoušet skopičiny. Smažení protivníka proudem zavedeným do vody je rutina, ale že ho výstřelem do olejové loužičky upálíme, nebo že si nevšimne, když mu na opasku odjistíme granát, to nás překvapilo. Ať už ale vyvoláte jakékoli pozdvižení, poplach za chvilku odezní a protivníci se pak chovají jako jejich žánroví kolegové – zapomenou, že vás kdy viděli.

Též mrtvoly lze a občas je vhodné klasicky uklízet na tmavá místa, přičemž oceňujeme, že si Violette nehází statné Germány přes rameno, nýbrž je namáhavě vláčí. Mnohé z obětí u sebe mají zajímavé věcičky – kromě toho, že je milé kochat se dobovými medailemi, prsteny, zapalovači, tabatěrkami, placatkami a tak dále, jsou za tyto nálezy i zkušenostní body, jež následně investujete do svého rozvoje ve třech směrech. I skromný RPG prvek se počítá – a nést o pár dávek morfinu víc se vyplatí.

Nesametová realita

Ač si v příbězích „podle skutečných událostí“ libují hlavně producenti hollywoodských filmů, Replay Studios jsou německá firma. Což je zajisté dvojnásob paradoxní, ba hraničící s masochismem. Ať tak či onak, vzorem jejich hrdinky prý byla Violette Reine Elizabeth Bushell Szabo, dcera Francouzky a Angličana, jež se za 2. světové války stala legendární agentkou britské SOE, druhou ženou historie, již byl udělen Jiřího kříž, nejvyšší britské civilní vyznamenání za statečnost a hrdinství. Proslavila se reorganizací rozvráceného francouzského odboje, řadou úspěšných sabotážních akcí a dodáním množství podkladů k bombardování továren, zásobujících německou armádu. 10. června 1944 byla ale Němci dopadena. Po dlouhých výsleších, zahrnujících mučení, kruté bití a znásilňování, následoval převoz do koncentračního tábora v Ravensbrücku a 5. února 1945 její poprava. Ve věku 23 let. Ještěže jí tvůrci videoherní kratochvíle alespoň změnili příjmení.

Věci pak kromě kapes nebožtíků nacházíte i volně poházené po levelech, kde se blýskají á la Resident. Kromě zmíněných sběratelských cetek si lze pomoci i nepříliš účinnými lékárničkami, najít užitečnou informaci v dopise nebo dokonce vylepšit svou situaci kvérem s několika náboji.

Pokud najdete účinnou zbraň a pár krabiček střeliva, můžete si být jisti, že to vzápětí bez intenzivní palby nepůjde. Vzhledem k tomu, že je ovšem hra primárně stealth akcí, častější je nález pistole a pouhé hrstky nábojů, což dává sympatický prostor taktizování. Pohodlně zastřelit soupeře na dálku nebo to zkusit jinak a šetřit náboje na těžší místa?

Obdobně s morfinem. I jeho injekcí je poskrovnu, zpočátku smíte nést jen jednu a nikdy nevíte, co přijde dál, takže otázka „teď anebo později?“ se vrací jako refrén. I tyto značně omezené taktické hrátky ale kupodivu dosti výrazně osvěžují hratelnost a brání jinak stereotypní akci upadnout do šedé nudy.

Zvláštní zmínku si zaslouží grafika, jež sice není vždy na potlesk, ale docela často ano. Potěší především hrou světla a stínů, hezkými texturami nebo detaily. Kdo by si třeba pomyslel, že se nebožtíkovi, taženému po spoře osvětlené chodbě, budou na správných místech lesknout brýle. Jiná věc je, že mu vůbec při pádu zůstaly na nose. Též vpravdě brutální animace Violettiných úspěchů poskytují dostatečné uspokojení a odměnu za vynaloženou námahu.

Připočteme-li ještě kvalitní zvuk, hudbu a celkově působivě pochmurnou atmosféru rozkladu Třetí říše, máme v rukou hru, která přes svůj lineární design, řadu podivností a jednotlivostí, jež chtěly lepší ošetření, není vůbec marná. Kdo si vše sečte a vytáhne peněženku s vědomím toho, co může i co naopak nemůže očekávat, nebude zklamán.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.