Letos je tomu rovných deset let, co se na mincových automatech objevil první Virtua Tennis od Segy, a způsobil tak malou revoluci na poli sportovních her. Nejenže měla značně arkádová hratelnost i více než dostatečnou hloubku, ale navíc tato hra i s odstupem jedné dekády vypadá dobře i na pohled, což rozhodně nebývá zvykem.
Virtua Tennis 2009 je za onu dobu teprve čtvrtým řadovým dílem, což rovněž ukazuje na kvalitu a trvanlivost předchozích dílů, alespoň tedy, co se týče zábavy. To je ale pro tvůrce zároveň i svým způsobem zrádné, protože takový Virtua Tennis 3 i dnes stále splňuje vše, co byste od kvalitní a zábavné tenisové hry očekávali. Stojí tedy nový díl za pořízení?
Více než kdy předtím do hry vstupuje nejen nutnost správného načasování, ale zároveň je potřeba hrát dobře i pozičně.
Myslíme si, že ano, přestože na první pohled se hra tváří v podstatě stejně jako její přímý předchůdce. Pár evolučních změn zde totiž k nalezení je, nehledě na to, že ať už je konkurence sebesilnější, řadí se autor této recenze k fanouškům Virtua Tennisu, takžeho ho bude doporučovat asi vždycky.
Co se týče změn, všimnete si v první chvíli snad jen přepracovaného menu, případně jiné barvy zeměkoule, na níž se vám postupně ukazují aktuální podniky, jichž se můžete zúčastnit. Trošku jiná je i struktura hlavního režimu World Tour, což je ale záležitost vpravdě pouze kosmetická. Největší změnu tak objevíte až po nějakém čase, respektive několika odehraných zápasech.
Série Virtua Tennis vždy stavěla na v zásadě jednoduché hratelnosti, která si vystačila s jednou páčkou a třemi tlačítky pro top-spin (rychlý úder s horní rotací), slice (pomalý úder se zpětnou rotací) a lob (vysoký úder), přičemž nejnovější díl se této tradice drží pochopitelně rovněž jako klíště, takže opět platí, že se do hry rychle dostanete a vcelku slušně si zahrajete, i kdybyste předchozí díly v životě ani neviděli.
Pokud by se ovšem měl hledat ideální příklad anglického úsloví „easy to learn, hard to master“, pak by jedním z nejžhavějších kandidátů byl právě Virtua Tennis. A u aktuálního dílu to platí ještě o kus více než v minulosti. Ono totiž odehrát tenisák na druhou stranu kurtu je jedna věc, ale zahrát ho přesně a případně i razantně, to je již věc jiná.
Více než kdy předtím tak do hry vstupuje nejen nutnost správného načasování úderů, ale zároveň je potřeba hrát dobře i pozičně. A to nejen proto, abyste při úderech soupeře dokázali pokrýt co největší plochu dvorce, ale zejména i pro správné provádění úderů vlastních. Pokud totiž stojíte u míče příliš blízko nebo naopak daleko, nebude váš úder nijak zvlášť připomínat váš původní záměr.
Zejména první dva díly série byly pověstné tím, že relativně často docházelo k situacím, kdy oba hráči stáli na síti a rubali do sebe jeden volley za druhým. A když se jednomu podařilo zahrát tomu druhému více od těla, tak jsme byli svědky efektní a vlastně i efektivní rybičky a nezřídka se pokračovalo dále.
Zajímavá je například variace na Tetris, kdy údery odstraňujete kostky ve zdi.
V novém dílu se sice rybičkami rovněž rozhodně nešetří, ale ve výsledku jsou pro vás spíše přítěží. Tentokrát totiž nějakou ne zcela zanedbatelnou dobu trvá, než se postavíte opět na nohy a zahájíte přesun k aktuální pozici míče. Hra vás tak nutí míče více dobíhat, protože plácat se po kurtu jako ryba na suchu vám sice nejednou pomůže zachránit více či méně důležitý fifteen, ale z obecného hlediska je tato taktika naprosto nefunkční.
Ostatně, co se týče taktiky, je to vůbec docela zajímavé. V prvních fázích hry se jako nejdokonalejší jeví herní styl service-volley, ale s postupem času a lepšími protivníky vychází najevo, že se ani zdaleka nejedná o univerzální spásu, jak se zpočátku mohlo zdát, protože výkonnější soupeři vás pochopitelně dokáží vcelku suverénně prohazovat.
Stejně jako v reálném tenisu hrají i zde protivníci různými způsoby, a tak na ně platí něco jiného. Obecně se ale dá říci, že s rostoucí obtížností je potřeba si stejně jako ve skutečnosti svůj útok lépe připravit, a tak už není možné se ihned po servisu hnát k síti s vidinou jednoduchého volleye. Místo toho je potřeba si protivníka pěkně rozhýbat, dostat ho do úzkých a svůj případný náběh na síť zahájit v ten správný okamžik.
Na druhou stranu vám ale ale ni to nemusí být nic platné. Jedním z neduhů celé hry je totiž skutečnost, že počítačem řízení soupeři občas dokáží zahrát takové údery, že jsou nejen na hranici lidských, ale snad i fyzikálních možností. Představte si, že vypálíte křížem dělovku do zadního rohu dvorce. Soupeř to dobíhá z posledních sil, při posledních krocích se div nepřerazí a při odehrání ryje raketou v zemi, a tak si v očekávání jednoduchého míče po lajně jdete pro sladký volley. Místo toho ale kolem vás proletí křížné žihadlo, které sotva zahlédnete, natož abyste ho hráli.
Pravda, nezřídka se stane, že se i vám podaří zahrát něco podobného, ale přiznejme si, se skutečným tenisem to zase až tak moc společného nemá. Na druhou stranu, Andy Roddick od jisté chvíle pravděpodobně tvrdí něco jiného.
Jistým nedostatkem je i ne zcela plynulý nárůst obtížnosti. Zjednodušeně řečeno tak často hrajete téměř doslova s prstem v nose, abyste najednou dospěli do bodu, kde netušíte, co se děje, protože nároky na váš výkon se skokově zvýšily. Řešení je ale naštěstí vcelku jednoduché.
V rámci hlavního režimu World Tour je totiž vaším úkolem stát se světovou tenisovou jedničkou, což se vám ale pochopitelně nepodaří bez tréninku. Proto zde je tenisová akademie, v níž vás dnes již bývalý elitní hráč Tim Henman naučí všem dovednostem. A pokud si v tréninku povedete dobře, zlepší se vašemu hráči odpovídající výkonnostní statistiky.
Proto je potřeba nejen co nejlépe hrát na turnajích, ale věnovat se i svému vlastnímu rozvoji, popřípadě odpočinku. A aby to nebylo až tak nudné, je zde pochopitelně i celá řada miniher, v nichž si vylepšujete osobní statistiky zábavnou formou – podání lze například trénovat na velkém kulečníkovém stole, kde je potřeba potopit co nevíce koulí do kapes. Zajímavá je ale například i variace na Tetris, kdy údery odstraňujete kostky ve zdi, spojujete je podle barev do větších celků, a tvoříte tak lépe bodovaná komba.
Jistý problém nastává i s technickým zpracováním. To je samozřejmě velmi slušné, ale jak již zaznělo výše, Virtua Tennis vypadal skvěle vždycky. Proto už dnes na aktuálních konzolích zkrátka neohromí tak jako před deseti lety na arkádových kabinetech Naomi. Zvukové stránce by se pak mohli vytknout místy poněkud monotónní diváci, ale to je to poslední, o co tady jde. Grafici si pak připsali úlet při tvorbě nechutně růžovo-rudého dvorce v Moskvě.
Síň slávy s českou účastí |
Vedle skvělé hratelnosti byla vždy dalším trumfem série Virtua Tennis i přítomnost licencovaných a velmi věrně ztvárněných skutečných hráčů a hráček. Koho tu tedy máme v základní sestavě letos?
Dámy Gentlemani Plus pár dalších odemykatelných hráčů i hráček. |
Celkově vzato tak výtek není málo, ale na druhou stranu je zcela nezpochybnitelné, že Virtua Tennis je i napočtvrté opět tím skvěle hratelným tenisem, u kterého se pobaví úplně každý. Začátečníci budou nadšeni velmi vysokou přístupností, zkušení pak budou rádi čelit novým výzvám plynoucím z pozměněné hratelnosti.
Fanoušci tedy nemusí řešit vůbec nic. Ostatní pak snad jen to, že v konečném hodnocení u nás hra dostává nějaký ten fanouškovský bodík navíc.