Alternativní historie je atraktivním odrazovým můstkem mnoha her. Stejně tak Wargame: Evropská krize. V realitě hry rozpoutal třetí světovou válku jistý Werner Weinhold.
Tento voják v roce 1975 utekl z komunistické Německé demokratické republiky do západní Spolkové republiky Německo. Přitom zabil dva východoněmecké pohraničníky. Ve skutečnosti to byla jen okrajová záležitost německo-německých vztahů za studené války. Ale ve Wargame je to důvodem k tomu, aby NDR napadla Spolkovou republiku.
Tato a další krize, jako například vyostření v souvislosti s polským hnutím Solidarita či operace NATO "Able Archer", vyústí v následujících letech v konflikty v celé střední Evropě.
Ačkoliv se Wargame: Evropská krize veze na atraktivním tématu, hraje se podobně jako poněkud zapadlá strategie v reálném čase R.U.S.E. Není divu, za oběma hrami stojí jedno vývojářské studio.
Wargame: Evropská krize tak opět umožňuje hraní s pohledem buď maximálně oddáleným do generálské perspektivy nebo naopak maximálně přiblíženým, kdy je možné studovat detaily jednotek. V praxi se ale budete pohybovat někde mezi.
Kdo by si Wargame kupoval především jako hru pro jednoho hráče, byl by zřejmě zklamán. K dispozici je sice kampaň o 22 misích, ty jsou však spojeny jen velmi vágně a nezáživný příběh k hraní zrovna nemotivuje.
Mise jsou koncepčně dobře zvládnuté a nutí hráče k taktickému postupu, a to bez jakýchkoliv základen, hrdinů, speciálních schopností apod. Zkrátka jde o to, zvítězit svou malou skupinou jednotek proti (obvyklé) přesile.
Příběhová kampaň tak poslouží spíše jako trénink do on-line bitev. V nich se spolu může utkat až osm hráčů na dvou stranách. Na začátku každé partie je třeba vybrat si svůj "balíček" 25 jednotek. Není to jednoduché rozhodování, protože možností je jak na straně NATO, tak Varšavské smlouvy obrovské množství. Ne všechny jsou přístupné hned. Postupně si tak s vítězstvími otevíráte přístup k dalším. I to motivuje ke hraní.
Každopádně se vyplatí se spoluhráči koordinovat výběr jednotek. Je dobré, když se jeden hráč koncentruje například na tanky, další na pěchotu a třetí třeba na vrtulníky. Je prakticky nemožné vytvořit samostatně všehoschopnou údernou skupinu.
Pochválit musíme vyváženost jednotek. Zatím se zdá, že všechny jsou opravdu použitelné a mají své místo. Jen škoda, že autoři rezignovali na letectvo, vyjma vrtulníků. Třetí světová válka bez stíhaček působí tak nějak nepatřičně.
Ačkoliv je Wargame: Evropská krize strategií odehrávající se v reálném čase, mají hráči obvykle dostatek času vymyslet a uplatnit vytříbenou taktiku, byť je pochopitelně nutné se rozhodovat rychle. Ale to ke konfliktu patří.
V on-line partiích bojují hráči o kontrolní zóny, které generují suroviny pro objednání posil a které je možné obsadit velmi drahými komandy.
Vyzrálost herního konceptu se ale projevuje v tom, že surovinové zdroje ani jejich množství nejsou rozhodující. Ze všeho nejvíc jde o takzvané vítězné body. Za každou zničenou jednotku totiž obdržíte bodík a čím dražší zničená jednotka je, tím se konto plní rychleji.
Z toho plyne, že nezvítězí ta strana, která má nejvíce jednotek či surovin, ale ta, která je dokáže maximálně efektivně využít. Na vítězství tak mají stejné šance jak notoričtí obránci, tak i útočníci. Ve Wargame: Evropská krize nejde o rychlost klikání, ale o rozvahu. Čas od času se vyplatí z boje i stáhnout.
Po technické stránce nevypadá Wargame: Evropská krize špatně, byť důraz na realističnost ústí v poněkud chladnou grafiku. Ovládací rozhraní by pak mohlo být zpracováno méně spartánsky.
Celkově ale Wargame: Evropská krize potěší všechny milovníky spíše realističtějších strategických her.
