Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že nová konzole Wii od Nintenda vznikla jen proto, aby na ni v ycházely pouze nejrůznější soubory miniher. Přímo s konzolí jsme si totiž přinesli Wii Sports a hned při launchi navíc vyšla i obdoba jménem Wii Play. A teď tu navíc máme WarioWare: Smooth Moves. V tomto případě je ale všechno tak trochu jinak. Zejména proto, že zatímco kolekce Wii Play v našich očích nedopadla příliš vábně a titul Wii Sports i přes dost slušné kvality trpěl zejména malým počtem miniher, Smooth Moves nabízí nápravu ve všech ohledech.
V prvé řadě se zde setkáme se skutečně velkým množstvím miniher, jejichž počet se pohybuje někde okolo dvou stovek (nepočítali jsme, ale letmým odhadem bychom tipovali, že jich bude snad i něco málo přes 200). to je ale zase na druhou stranu vykoupeno skutečností, že každá z těchto hříček je ukrutně krátká, a tak se již pomalu začíná dokonce vžívat i označení „mikrohry“. To ovšem není dáno tím, že by v nich nebylo co dělat, ale faktem, že Smooth Moves vám stejně jako předchozí WarioWare tituly na splnění každé mikrohry dá proklatě málo času. A když říkáme proklatě málo, tak tím myslíme tak maximálně pět sekund. Mnohé vám však zaberou času ještě podstatně méně, jelikož často stačí třeba jen jednou máchnout ovladačem.
Potěšitelné je, že si autoři vyhráli s různými způsoby držení ovladače.
Věřte nebo ne, ale i v tomto případě se setkáváme s příběhem, který se táhne celým základním singleplayerovým režimem. Nebo spíše s příběhy. Vše se odehrává v Diamond City, kde se průběžně na mapě objevují nové postavičky, v jejichž roli podstupujete jednotlivé série mikroher. I když o roli se dá rovněž hovořit jen s jistou nadsázkou, protože danou postavičku vidíte vždy jen v úvodní a závěrečné krátké animaci a v průběhu hraní akorát slyšíte její hlas. Začínáte samozřejmě jako Wario, ale hned vzápětí se objeví i další postavičky. Líbilo se nám hraní třeba za roztleskávačku Monu nebo oldskool diskofila s afrem na hlavě.Podle toho, za jakou postavu hrajete, vypadá i prostředí, kde se dané série odehrávají. Za Monu tak hrajete na fotbalovém stadionu, za funky týpka na diskotéce, za čarodějku ve strašidelné knihovně, za dva podivné taxikáře samozřejmě v taxíku a podobně. Při hraní za každou z postaviček vás čeká nejprve v rychlém sledu v průměru tak zhruba patnáct mikroher, přičemž na konci čeká vždy závěrečný boss. Na celou tuto sérii pak máte vždy čtyři životy, což znamená, že tři z hříček, které na vás vyskočí, můžete nesplnit a stejně ještě dojdete k bossovi. Pokud ztratíte životy všechny čtyři, znamená to samozřejmě konec hry a celou sérii musíte podstoupit od začátku. Není to ale nic tragického, jelikož když si uvědomíte, že hry trvají mnohdy méně než předěly mezi nimi, tak vychází průchod jednou sérií na kolik? Tři, čtyři minuty? Zhruba tak nějak.
Velmi spokojeni jsme i s celkovou prezentací.
Zdejší hříčky jsou poměrně nápadité, ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že vymyslet dvě stovky pětisekundových „šaškáren“ zase není úplně nadlidský úkol, zvláště když i tak je jasné, že co do způsobu hraní, respektive ovládání, se budou mnohé nápady opakovat pouze s rozdílem grafického zpracování, respektive s jinou animací. Časem ale zjistíte, že zase až tak úplně stejné nejsou a liší se alespoň v drobných nuancích, což je jistě potěšitelné. Vyjmenovávat všechny samozřejmě nemá smysl, takže jen tak namátkou: zatloukání hřebíku, balancování míčkem na tenisové raketě, ping-pong, volejbal, střelba, kroužení obručí u pasu, běh, zametání, upalování brouka lupou, strouhání budíku, skartování papíru, řezání polena, dřepy, opékání mamuta plus dalších zhruba 190 šíleností.Potěšitelné ovšem je, že si autoři vyhráli s různými způsoby držení ovladače. Těch je zde necelá dvacítka, přičemž před spuštěním každé mikrohry je vám sděleno, jakým způsobem je potřeba v následujících sekundách ovladač držet. Máma zde vedle klasického držení tedy například uchopení ve stylu řídítek, volantu, posledního mohykána, kdy si z ovladače uděláte na hlavě indiánské číro, držení u pasu či ve stylu samuraje tasícího meč a v neposlední řadě i způsob, kdy je nutné ovladač položit „na břicho“ a ve správný okamžik zvednout, jenž se uplatňuje například u zdejšího obracení karet. Zde se ale hra dostává do lehčího konfliktu sama se sebou, jelikož na začátku jste vyzváni, abyste hráli ve stoje s dostatkem prostoru okolo, ale při „otáčení karet“ se po vás zase chce, abyste položili ovladač na pevnou podložku, ideálně tedy stůl. Je jasné, že namísto dřepů s ovladačem na hlavě je možné jej pouze spustit níž a následně opět zvednout, ale v mnoha případech je jeho správné držení poměrně důležité, i když netvrdíme, že by se to nedalo „oblbnout“ ve všech případech (nezkoušeli jsme, hraje se to výborně, takže jsme neměli důvod).
|
|
Takže jak jsme to dnes dopadli? Překvapivě dobře. Upřímně řečeno, po Wii Play a Wii Sports jsme na nějaké další minihry byli „akorát tak zvědaví“. WarioWare: Smooth Moves ale dokazuje, že nejsou minihry jako minihry a že i s mikrohrami se dá udělat velmi slušná a zábavná záležitost. Z každé splněné mikrohry se pak navíc stává jistota trojnásobku, jelikož pak jsou tyto hříčky volně přístupné a každá z nich má alespoň tři levely, takže když už se k ní přes menu prokoušete, máte jistotu, že si zahrajete rozhodně déle než 5 sekund :-).
WarioWare: Smooth Moves | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|