WET spojuje Kill Billa a Matrix

Pokud tato hra nějakým způsobem změní herní scénu, bude to určitě předefinováním slova jatka. To totiž ve WET nabírá zbrusu nových rozměrů.

Wet

Smrtící žena, která to umí s katanou stejně dobře, jako hýbe svou sexy postavou, a zvládá zpomalovat čas snad lépe než samotný Neo. To je hlavní hrdinka WETu. Nejlépe jí však jde likvidovat protivníky, a to způsoby nikterak ohleduplnými. Umí toho víc. Běhá po zdech jako Princ z Persie, klouže po kolenou jako kytaristi při sólu a skáče dál než jakýkoliv světový atlet. A o tom všem je tato hra. O střílení, zabíjení, uřezávání hlav a malování místností. Ano, krví.

WET by nejvíc kritiky zasloužila hlavně za to, že hraje na efekt a kašle na obsah. To nutně nemusí být špatně, ale v případě tvůrců z A2M tomu tak bohužel je. Víc než bezmyšlenkovité střílení, běhání, vyvražďování a sekání do hry prostě nenacpali. A už ona skutečnost, že titul vážně nenabízí víc, než vybití zlosti skutečně asociálním způsobem, je dosti odrazující na to, aby sehrála důležitou roli v negativních atributech hry. Ale pojďme si to probrat hezky od začátku.

Tři „ohromující“ pohyby jsou skutečně málo a neomezené zpomalování času se ohraje za chvilku.

Zmiňovaná hlavní hrdinka se jmenuje Rubi Malone a představit si ji lze jako herní Umu Thurman. Rubi nicméně žije v sedmdesátých letech a živí se žoldem, který dostává za zabíjení nepohodlných lidí a plnění různých úkolů, které jí zadávají klienti. Tyto mise nejsou nijak zvlášť zajímavé či inovativní, veskrze jde o převzetí nějaké důležité věci nebo avizované zabíjení nežádoucích nepřátel.

Hlavní linka příběhu se nicméně točí kolem jednoho boháče, který si hrdinku najal, aby mu přivedla jeho vzpurného syna. Jenže se klasicky všechno zamotá a boháč vlastně není tím, za koho se vydával. Rubi se ocitá v pasti a chce se pomstít tomu, kdo ji zradil. Tím začíná krvavá cesta až na konec děje.

Když se do akce zapojí hráč, šablona událostí vypadá zhruba takhle: buď utíkáte z místnosti do místnosti a střílíte protivníky nebo si hrajete na Laru Croft a celá hra se chová spíš jako plošinovka. A už i k tomu střílení máme jisté výhrady, jelikož techniku „krýt se, mířit a zabíjet“ těžko využijete - nepřátelé vás totiž okamžitě sejmou. Hra vás tudíž nutí do šíleného lítání od rohu do rohu, kombinování pohybů a hlavně efektního zabíjení. Při jakékoliv akrobatické kreaci se totiž zpomalí čas a je menší pravděpodobnost, že vás trefí některá z kulek. A navíc to všechno vypadá víc „cool“.

To se ale po pěti minutách hraní změní v čirou frustraci. Tři „ohromující“ pohyby jsou skutečně málo a neomezené zpomalování času se ohraje za takovou chvilku, že ani nestačíte pořádně vyzkoušet všechny způsoby zabití. Nevypadá to totiž zrovna nejlíp, když jen přebíháte tam a zpět a neustále používáte zpomalení. Občas pak skončíte v uzavřeném prostoru s několika dveřmi, kterými bude proudit nekonečno protivníků, dokud neseknete do elektrického zavírání vedle dveří.

Už jsme zmínili i druhou část hratelnosti: části misí, které působí jako vystřižené z Lary Croft. V podstatě jde jen o to, že musíte sem a tam přeskočit z balkonu na balkon nebo přeručkovat nějakou tu zídku. Obvykle víte, kam skočit, a to hlavně díky automatickému nastavování kamery, která vám pomalu přímo ukazuje na ono místo.

Zajímavá je i možnost střelby na dva protivníky zároveň.

Když tedy zrovna neskáčete nebo nezabíjíte všechno, co dýchá, porušíte také pár fyzikálních zákonů. Část děje se totiž odehrává na dálnici, kde skáčete z kapoty na kapotu pomocí interaktivních sekvencí (ano, mačkání tlačítek, jak hra píská) - menší inspirace známou matrixovskou scénou – přičemž vám hra do ruky nacpe všudypřítomné kvéry, abyste ani teď nepřestali odbouchávat nepřátele.

Jako svěží vánek do hratelnosti asi měl působit režim zvaný Rage Mode, což je něco jako přechod Rubi z jejího normálního stavu do ještě většího berserku (pokud to vůbec jde). Není to nic zvláštního, ovládání zůstává stejné a pohyb po prostředí také. Jen obraz se zabarví černo-červeně a začne vzdáleně připomínat Killer 7. To ovšem jako inovace vůbec nestačí.

Olej do ohně přilévá ještě ošumělá grafika, což byl jistě z části úmysl autorů – vytvořit specifickou audiovizuální atmosféru – ale neustálé blikání a nevkusně vypadající barva obrazu jsou opravdu otravné faktory. Tyto efekty sice vypnout jdou, ale potom celá grafika působí jako vyždímaný hadr. Většina textur je kostrbatá a vizualizace se vcelku jeví jako vystřižená z PS2.

Sice se podíváte na odlišná prostředí jako Londýn, Hong Kong a dokonce i na poušť, ale atmosféra zůstává beze změny. Jediná zajímavá mise se odehrává v letadle, které posléze pošlete k zemi a ve volném pádu uhýbáte troskám, střílíte zbylé protivníky a musíte se dostat k padáku, než se z vás stane pouliční pizza.

Co se týče zvuku, hrdinku namluvila Eliza Dushku, kterou někteří můžou znát jako Buffy. Rubi má chytlavou osobnost a je zajímavé poslouchat její části dialogů, což ovšem dost ničí fakt, že při delších rozhovorech zní dabing dost nepřirozeně a vyumělkovaně. Hudební podkreslení má na starost dobová hudba, která stejně jako grafika působí ze začátku dobře, ale pak začne nudit.

WET má ale i pozitivní místa. Mimo dokončení příběhové linky si totiž pomocí bodů můžete vylepšovat zbraně: průraznost kulek a kadenci. Kromě základních Colt Pythonů můžete rovněž používat brokovnici, samopal, kuši s výbušnými projektily a zmiňovaný meč. Je obdivuhodné, že vedle nevyčerpatelného zpomalování ve hře funguje něco jako munice. Ta je omezená jen u volitelných zbraní, u koltů je nábojů nekonečno. Protože jsou ale muniční krabice rozházeny všude po úrovních, zásobníky snad problém dělat nebudou.

A2M

Artificial Mind and Move, tvůrci WETu, mají na kontě už slušnou řádku her. Od zbytečných projektů pro Disney, až po hry licencované podle filmů. Tedy dosud žádná kdovíjaká sláva a Wet to asi nezlepší. Studio se pochopitelně nespecializuje pouze na jednu platformu, ve svém portfoliu má hry počínaje Dreamcastem, přes GBA a GameCube až po PlayStaiony. Žánrová paleta také není nikterak překvapující, pohybuje se od komiksových věcí až po rytmické akce.

Zajímavá je i možnost střelby na dva protivníky zároveň. Stačí skočit, namířit na libovolnou ozbrojenou gorilu a hra vám automaticky zamíří druhý kolt na nejbližšího nepřítele. Tak se jich dá oddělat celkem dost za relativně krátkou dobu, což zajisté oceníte při zadáních jako „zabij všechny v místnosti“.

Protože hra nenabízí žádný druh mutliplayeru, což by zrovna u tohoto titulu mohla být zajímavá změna, budete muset zůstat jen u singlu. Motivace pro opakované dohrání jsou buď avizovaná vylepšování zbraní, nebo také sbírání skrytých předmětů, které vám posléze odemknou trofej. Přesto však pochybujeme, že se někdy budete chtít k hraní WET vracet.

Od této hry se toho nečekalo málo a měla to být snad až ze tří čtvrtin taková zábava jako Ninja Gaiden. Místo toho jsme se ale dočkali frenetického létání z místnosti do místnosti, nezáživného střílení a nevzhledného grafického zpracování. Prvních pár úrovní hra baví, pak se ale ukáže, že vlastně nemá co nabídnout. Hodnocení zachraňuje arzenál zbraní, sexy hrdinka, úroveň s volným pádem a akrobatické kousky. Ostatní je ale jen jedno velké zklamání.