Příběh bílého rytíře. Tento název nese trumfové eso, které má skryté v rukávu japonský RPG gigant Level 5. Titul, který bude jednou z nejzajímavějších her pro PlayStation 3. Jde o hru, u které je opravdu na co se těšit. Konkrétně tedy na absolutně největší herní monstra.
Předpokládat, že legendární vývojářské studio Level 5 šlápne při tvorbě své první next gen-hry vedle, je dost odvážná a hlavně naivní představa. Stačí nakonec vyjmenovat svatou trojici, kterou se tito hoši zapsali do srdcí všech milovníků japonských RPG. Ostatně s tou trojicí je to jako u tří mušketýrů, kteří byli vlastně čtyři. Takže tedy popořádku Dark Cloud z počátků PlayStation 2, Dark Chronicle a nyní ke konci cyklu PS2 naprosto geniální Dragon Quest VIII a obdivuhodný Rogue Galaxy. Co hra, to hit, u posledně jmenovaných se pak objevily odvážné změny, které mohou pozměnit celý žánr.
Level 5 dodržuje svůj trend typicky japonských postav, které si prostě nemůžete poplést s žádnými hrami z US / EU produkce.
Dragon Quest VIII byl naprosto mimořádným dílem. De facto poprvé v historii se v japonském RPG, ještě ke všemu v sérii s tak obrovskou tradicí, dostáváme do zcela otevřeného světa, který může bez uzardění sekundovat Morrowindu i Oblivionu ze světa PC her. Jistě, DQ VIII nezbořil
veškeré hranice žánru, zůstaly zachované náhodné souboje ve speciální obrazovce, ale fakt, že jste se mohli pohybovat libovolně v desítkách kilometrů čtverečních světa plného nejen lesů a luk, bylo obdivuhodné. Snad právě proto, že si hra oblékla slušivý cel-shadingový kabát a pohled na listí na stromech i na trávu ohýbající se ve virtuálním větru, o vesničkách a postavách pak ani nemluvě, bral kdekomu dech.
Level 5 však neusnul na vavřínech. Jeho další počin je stejně úchvatný ve svých důsledcích. Rogue Galaxy se sice neodehrává v otevřeném světě jako DQ VIII, lokace jsou podobně jako v Grandii 3 nebo ve Final Fantasy XII přesně ohraničné, zato bylo obdivuhodné, že si tvůrci troufli na cestování po několika planetách, přičemž je hra tak vyladěná, že nezažijete ani vteřinku
loadingu. Můžete přitom vyběhnout z místnosti na náměstí, pak branou ven z města a následně se ponořit do hlubin lesa, vše běží bez cuknutí, o loadingové obrazovce tady nikdo nic neví. Postavy mohou skákat, lézt po žebřících, plavat a člověk nestačí zírat, co vše lze udělat v tak konzervativním žánru jakým JRPG je.
Ačkoliv jsou obě hry důraznou ukázkou, která společnost to myslí s inovacemi a kvalitní prací vážně, speciálně na příchod PlayStation 3 se Level 5 chystá bez jakékoliv nadsázky velkolepě. White Knight Story rozhodně nebude návratem do zajetých kolejí. Už jenom pohled na samotný svět ukazuje, že firma nadále hodlá ohromovat velikostí světa i úrovní jeho detailů. Kdyby nebylo Dragon Questu VIII, potměšilí kritici by mohli říct, že japonským tvůrcům z Levelu 5 učaroval Oblivion a snaží se z něj inspirovat úchvatnou lesnatou krajinou, naštěstí právě DQ VIII ukázal, že volný svět plný rozlehlých lesů není už žádnou doménou americké či evropské produkce. To, jak vypadá takový svět ve White Knight Story, totiž doslova vyráží dech.
Bude to hra plná bojů tak obrovitých monster, jaká videoherní svět dosud nespatřil. Titáni, známí z geniálního Shadow of The Colossus vypadají proti nim doslova jako dětské hračky, tentokráte se nesetkáme s pochodujícími hrady, ale s monstry, na kterých si někdo vystavěl s přehledem celá opevněná města a nemusel nijak šetřit místem. Level 5 zatím neodhalil, jak to se zapojením gigantických oblud bude, ale jejich vzhled a rozměry jsou skutečně impozantní. Ostatně dokážete si asi sami přestavit, kdyby kolos velikosti Sněžky povstal a vydal se napříč
zemí na pochod. Některá monstra jsou pokrytá brněním a nesou děla, která by mohla střílet patrně náboje o velikosti svatovítské katedrály, jiná připomínají biomechanoidy H. R. Gigera. Zkrátka veškeré megalomanské sny japonských videoher a filmů či Verneových románů vedle příšer z WKS blednou. Asi jediné monstrum je větší a to drak z povídky Jacka Williamsona "Děti Slunce". Jelikož v této povídce je Země odhalena jako skořápka vejce, z něhož se posléze proklube obluda velikosti planety, je opravdu těžké ji trumfnout :-).
Oproti Rogue Galaxy se tentokráte hra nespoléhá na šikovnost prstů a mačkání tlačítek pro skok a údery jako u klasických akčních her.
Level 5 dodržuje svůj trend typicky japonských postav, které si prostě nemůžete poplést s žádnými hrami z US / EU produkce ačkoliv NEJDE o mangu. Jejich vzhled je samozřejmě neskutečně detailní, například odlesky kovu a ostatních materiálů odpovídají realitě. Okolí tentokráte míří ještě daleko více k realismu. A tak sledujete skupinku svých hrdinů, jak pochoduje nádherným lesem, který je zatím tím nejkrásnějším, který jsem ve hře viděl. Se stále se zvyšujícím výkonem konzolí a PC se často debatuje o tom, co nás čeká, až možnosti zobrazení dosáhnou absolutního fotorealismu. Les z White Knight Story jasně ukazuje, že není čeho se
obávat. Záleží opravdu jen na tvůrci, zda se rozhodne vytvořit něco, co můžete vidět v podstatě kdekoliv, nebo zda z lesa bude magie přímo kapat.
Tvůrci WKS dobře znají tento problém a jejich les rozhodně nenechá nikoho na pochybách, že do takového se nikdy nedostane. To, jak tady působí obloha, která prosvítá mezi větvemi, samotné listí, tráva na zemi, z toho dýchá něco, k čemu se hodí opravdu jen slůvko "kouzelné". Procházel jsem nesčetně lesy v Oblivionu a Gothicu 3, ale při spatření lesa z White Knight Story teprve
člověk poznává, kdo je mistr a pouhým prostředím dokáže navodit atmosféru, která vyvolává potřebné emoce. A o to by mělo jít v
jakékoliv videohře především. Nakonec Level 5 toto mistrovství ukázal ve svých posledních dvou titulech naplno a tady je poháněno ještě ke všemu supermotorem PS3. Pohyb se podle všeho nebude odehrávat pouze v terénu jako takovém, ale přesun lze realizovat i pomocí krásné mapy, přičemž po kliknutí na destinaci vám hra ukazuje na obrazovce, kudy se pohybujete. Pokud potkáte nepřátele, skočí vše zpět do herního enginu.
Potěšilo mě, že oproti Rogue Galaxy se tentokráte hra nespoléhá na šikovnost prstů a mačkání tlačítek pro skok a údery jako u klasických akčních her. Ano, jsou tu zpátky propracovaná menu, kterými postavy ze své trojice ovládáte, zadáváte jim příkazy a ony pak provádějí útoky, krytí, kouzla atd. Sice se těším na Lost Odyssey od Hironobu Sakaguchiho, ale z toho, co jsem z obou her mohl vidět, je White Knight Story mnohem dále. Nejde ani tak o to, že Sakaguchi zvolil náhodné souboje, tedy pro leckoho noční můru chůze prázdným prostorem, přerušované otevíráním soubojových oken přesně ve chvíli, kdy už to nečekáte a mnohdy hlavně ani nechcete. Myslím, že je šťastnější technika, kterou můžeme obdivovat ve Final Fantasy XII, tedy viditelní protivníci a boj
přímo v herním prostředí. U White Knight Story je to ještě dopilované realistickým chováním postav.
Tedy ne že by postavy nedělaly ďábelské skoky a přemety, ale je sympatické sledovat, jak se nepřátelé kryjí svými štíty, takže ne každé seknutí jde automaticky do těla a odebírá jim energii. To samé pochopitelně dělají i postavy z vaší skupiny, přičemž patrně vše souvisí s vaším ovládáním menu, které jde nevtíravě přes obrazovku. Souboj, který se odehrává mezi vámi a několikačlennou skupinkou nepřátel, tak to je přesně to, jak si představuji next-gen bitku v JRPG. Postavy spolu kooperují a vše tvoří naprosto úžasný celek. Zda šlo o skript nebo tu mají nepřátelé umělou inteligenci na takové úrovni, aby v bezvýchodné situaci zvolili řešení boje útěkem, to netuším, fakt ale je, že poslední z vojáků kašle na hrdinství, zapomene na meč a prchá. Samozřejmě s vašimi hrdiny v patách. A tady přichází šok a poznání, odkud vzala hra své jméno.
Trojice se setkává s obrovskou bestií temnot, která chrlí oheň a klidně by mohla být vzdáleným příbuzným Balroga z Pána prstenů. Tři drobečkové u jejích nohou se o odpor ani nepokoušejí. Jejich vůdce Lenard rovnou zahajuje kouzlo, jehož následkem se okolo
něj vytváří brnění obrovského bílého rytíře. Ten už je velikostí příšeře rovnocenným protivníkem. Bohužel jak bitva dopadne, bude
záležet až na vás, protože přesně v tento okamžik Level 5 svoji předváděčku uťal. Bohužel jsme neměli možnost seznámit se ani s působením oněch obřích monster, která jsem zmiňoval. Asi si každý pamatujete na titána, který nesl na zádech chrám v God of War. Byl nádherným zpestřením designu, ale je pravda, že když už jste byli uvnitř stavby na jeho zádech, v tamní akci jste
postupně na jeho existenci zapomněli. Přestože monstra ve WKS titána s přehledem převyšují a nemůže se jim rovnat, nepochybně nebudou pouze takovýmto zpestřením pro design, ale prvkem ovlivňujícím hratelnost. Člověk musí nadále smekat před japonskou nápaditostí. Svět, kde se pohybují pevnosti na zádech titánských oblud, ten tu opravdu ještě nebyl, ačkoliv je pravda, že dosáhnout originality Shadow of The Colossus se asi Levelu 5 nepodaří. Bohužel, dřív než koncem příštího roku se ale s hrou nesetkáme.
Index očekávání: 90%
