Je jasné, že při zcela specifickém konceptu konzole Wii potřebuje Nintendo její možnosti a schopnosti demonstrovat na nějakých lehce přístupných hrách. To je také jeden z důvodů, proč je k základnímu balení Wii přibalen i titul Wii Sports. Je tak trochu paradoxní, že při spuštění samostatně prodejného Wii Play na vás hra hned v úvodu vybafne s oznámením, že je potřeba získat představu o všech možnostech, které nabízí ovladač wiimote, zatímco u přikládaného Wii Sports se tak neděje. Na druhou stranu se ale jedná o ten menší problém.
Zamrzí, že detekce úderového pohybu není úplně přesná .
Tím větším pak je skutečnost, že ač Wii Play nabízí devět různých miniher oproti pěti ve Wii Sports, tato sportovní kolekce miniher je podstatně lepší i zábavnější. Zatímco virtuální bowling, tenis či golf nabízí v rámci toho, že se jedná v podstatě
o přiložený demo disk, i vcelku slušnou hloubku, v případě Wii Play se jedná pouze o minihříčky, které bychom čekali spíše jako součást party hry typu Mario Party. To samozřejmě není nic proti ničemu, ale s tímto přístupem pak narazíme na fakt, že pouhých devět her je poněkud tristně málo, jelikož právě třeba
Mario Party jich nabízí podstatně více. V současné době, kdy svět trpí naprostým nedostatkem všeho, co nějak souvisí s Wii, ale má i tak Wii Play jak zaujmout. V ceně hry je totiž i jeden wiimote, který se rozhodně bude hodit pro případnou hru ve dvou. Záměrně nepíšeme „hru více hráčů“, jelikož Wii Play lze hrát kromě singleplayeru právě jen ve dvou.
No a co nám tedy hra nabízí? Našimi favority jsou tři minihry, které si nyní blíže přiblížíme. Tou první je kulečník. Jedná se klasickou variantu pool-billiardu, u nás označovanou jako „devítka“. Na stole je vedle bílé koule (respektive koule s obrázkem vašeho Mii) ještě dalších devět očíslovaných koulí, které musíte postupně podle čísel potopit do kapes stolu. Účelem je samozřejmě dosáhnout co nejmenšího počtu úderů, stejně jako co nejmenšího počtu faulů. Po potopení poslední koule se tyto
počty přepočítají na body a účelem je samozřejmě získat jich co nejvíce. Příjemné na tom je, že na rozdíl od reálu zde může i méně zdatný hráč poměrně úspěšně pracovat i s různými falšemi. Před strkem totiž prostřednictvím wiimote označíte na úderové kouli místo, kam má mířit vaše virtuální tágo a pak již stačí jen se stisknutým tlačítkem B potáhnout ovladač dozadu jako skutečné
tágo a následně jím cuknout dopředu požadovanou silou. Trochu ale zamrzí, že detekce úderového pohybu není úplně přesná v tom smyslu, že občas taháte a cukáte jako o život, ale hra z nějakého záhadného důvodu nereaguje. Pokud ale celou proceduru zopakujete včetně míření a umístění strku na úderové kouli, pak se to již povede. Zkrátka menší záhada.
No a co ostatní záležitosti? Upřímně řečeno, nic moc.
Druhou hrou, která nás zaujala je Laser Hockey. Jedná se o něco mezi Pongem a virtuálním ztvárněním Air Hockeye. Na
rozdíl od Air Hockeye se zde ale nehraje s kulatými „hráči“, ale s podlouhlým něčím, co nám bůhví proč nejvíce připomíná zavírací špendlík. Na rozdíl od Pongu je zde ale navíc možné svého „hráče“ i natáčet prostřednictvím
rotace zápěstí, či spíše celého předloktí ruky, v níž držíte wiimote. Bez problémů tak můžete míček odpalovat do různých úhlů tak, abyste hráče na druhé straně co nejlépe přelstili. Jelikož ale máte možnost pohybovat se volně po celé vlastní polovině hřiště, je potřeba mít ovladač namířený celou dobu na obrazovku.
A třetím naším favoritem jsou Tanks. Jedná se o variaci na téma známé snad již z osmibitů, kdy proti sobě stojí dva či více tanků v jednoduchém, různě modelovaném prostředí, a kdy je k vítězství v dané úrovni potřeba obvykle zničit všechny tanky nepřátelské. Na této hře se nám vedle toho, že se zcela evidentně jedná o nestárnoucí koncept, který dokáže zabavit i dnes, líbí zejména zajímavá ovládací metoda, kdy páčkou na nunchaku ovládáte pohyb tanku po dané ploše, zatímco wiimotem míříte. Může
být poměrně překvapivé, že zkoordinovat oba pohyby není zpočátku zase až tak úplně triviální, ale na druhou stranu se asi i
právě proto jedná o minihru, která nás společně s kulečníkem dokázala asi nejvíce motivovat k opakovanému hraní.
No a co ostatní záležitosti? Upřímně řečeno, nic moc, i když si tedy dokážeme představit, že na nejrůznějších party by se mohlo jednat o podstatně větší hitovky než námi popsané kousky. Je zde třeba střelnice, která více než cokoliv jiného připomíná starý dobrý Point Blank, kde v pěti levelech střílíte na balónky, terče, plechovky, asfaltové talíře používané při soutěžích ve střelbě a nakonec i na ufony, kteří unášejí vaše Mii. Pak tady máme i zajímavou hříčku, kdy musíte co nejrychleji pomocí wiimote správně vybrat postavičky ze zobrazené skupiny podle daných kritérií, jako třeba „najdi dvě stejná Mii“ a podobně. Vcelku zajímavé a s přibývajícími úrovněmi ani zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, ale hrát to budete s největší pravděpodobností jen dost příležitostně.
|
Již na E3 byl prezentován stolní tenis, ale ten nenabízí nic zásadního a jedná se v podstatě o Pong otočený o devadesát stupňů, kdy akorát ovládáte místo jednoduchého proužku pingpongovou raketu. Nejméně nás pak oslovila minihra, o níž ani nevíme, jak se vlastně jmenuje. Jde o to, že musíte tlačítky A a B vybírat ze tří statických pozic vašeho Mii a otáčet je tak,
aby zapadly do siluet vyobrazených na padajících bublinách. Je to poměrně náročné na cvik a dobré zažití, ale namíáme ten dojem, že by tomu odpovídal i objem zábavy. Dále je zde rybaření, které je založeno na tom, že nahazujete prut do kresleného rybníčku s různými rybami tak, abyste chytili pokud možno ty, které jsou v dané chvíli jako bonusové, popřípadě ty, za něž dostanete nejvíce bodů. Nutno ovšem říci, že v takové Zeldě je rybaření ztvárněno mnohem lépe. A pokud nás paměť neklame, zbývají nám již jen kravské závody, kdy na hřbetě krávy máte
za úkol v časovém limitu projet trať, na niž je potřeba sbírat body za porážení jakýchsi strašáků do zelí, nebo co že to vlastně je.
|
Demonstruje všechny ovládací možnosti
Nezaujme tak jako Wii SportsZ předchozího textu je tedy asi zřejmé, že nadšeni příliš nejsme. No nejsme, protože jediným lákadlem, které může Wii Play nabídnout je přiložený wiimote. Pokud k tomu tedy budete přistupovat tak, že si kupujete vlastně ovladač a za pár stovek navíc k tomu dostanete i další soubor miniher, pak je vše v pořádku. Pakliže se na to ale budeme dívat jako na samostatnou hru, pak je to špatné. Nebude to totiž asi zase až tak dlouho trvat a přijdou noví bojovníci, kteří nám předvedou, jak má vlastně vypadat titul, jenž staví na minihrách. V prvé řadě pak máme na mysli právě nový díl již zmíněné série Mario Party.
| Wii Play | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
