Wii Music – nechci mít na pohřbu šumaře

Taky jste v dětství předstírali s lopatou, že hrajete na kytaru? Tak to máte skvělou průpravu pro Wii Music.

Wii Music

Hry, které nabízejí příležitost zahrát si na nějaký hudební nástroj bez namáhavého učení, mě vždycky naplňovaly jistými rozpaky. V nejhorším případě škola „hry na hru“ vyčerpá člověka skoro stejně, jako kdyby se poctivě učil hrát na skutečný nástroj a výsledný efekt je prakticky nulový: konzolí u ohně ještě nikdo ženské srdce nezlomil. Toho si byli zjevně vědomi i tvůrci Wii Music pod taktovkou nimbem hypergeniality obestřeného Shigeru Miyamota, takže přinejmenším problém namáhavého učení, jak obejít namáhavé učení, vyřešili úspěšně.

Stěží si tedy lze představit jednodušší hratelnost, než jakou nabízí právě Wii Music. Lze říci, že předpřipravená hudba hraje, i když necháte tlačítka tlačítky a pouze pohybujete ovladači ve vzduchu ve správném rytmu. Samozřejmě s výjimkou například dechů, které se snad kromě kornetu neboli polnice bez mačkání klapek nebo děr neobejdou ani v reálu.

Hra působí celkově dosti laciným dojmem.

Kapela umělých Tutes vás doprovodí a zajistí, že to má celé nějakou fazónu. Potřebný pohyb ovladačů pak souvisí s druhem nástroje, na nějž předstíráte hru. Jsou celkem čtyři způsoby ovládání: u dechových nástrojů používáte jen Wiimote, u typu kytara, housle nebo perkuse potřebujete základní ovladače oba.

Někdy to dává smysl větší, jindy menší. Třeba takové hraní na bicí vypadá na první pohled náramně intuitivně, protože jednoduše používáte ovladače jako paličky. Leč pravý opak je pravdou: vyloudit z bicích něco, co zní alespoň jakžtakž logicky, je jedním z nejnáročnějších úkolů hry. Naopak třeba u klavíru, který si osvojíte daleko dříve, si zase zdaleka nepřipadáte tak autenticky, protože při hře na skutečný Petrof pochopitelně v rukách nic nedržíte. Můžete si sice přidělat ovladače izolepou nad zápěstí, ale tím byste zase ztratili kontrolu nad tlačítky.

Pravdou je, že když zůstaneme u samotného rytmického pohybu ovladači, moc velká paráda to není. Sice hraje s obtížemi snesitelná MIDI melodie, ale například bicí mají takto nastaven jenom činel a pár bubnů, což není kdovíjaká muzika. Takže se vyplatí zapojit i tlačítka či analogovou páčku, čímž se doberete dalších bubnů a činelů, u jiných nástrojů tremola, dvaatřicetinkových ozdobiček, kytarové páky a podobně.

Nebo máte-li šlapací podložku Wii Balance Board, můžete spustit speciální režim Drum Mode a používat u bicích i „pedály“. Bez podložky ovšem Drum Mode nenastartujete, čímž se tato kratochvíle odsouvá pro mnohé do oblasti teorie.

Těžištěm hypotetické zábavy je záložka v menu se dvěma základními volbami, Improvise a Jam Session, přičemž Jam Session se dále dělí na Quick a Custom Jam. Jakkoli slibně to zní, hlavní rozdíl spočívá v tom, že při jamování vás přednastavená hudba otravuje o poznání důrazněji než při „improvizaci“ a na konci produkce se vám spočítá skóre, jež má vyjadřovat, jak jste se strefili do čísi představy o výsledné podobě skladby. „Skladbou“ se míní bizarní zvukové smyčky o směšném počtu taktů.

Potíž je ale v tom, že jak hra působí celkově dosti laciným dojmem, ani za licence songů se nijak neutrácelo, takže základem, do něhož můžete se svým nástrojem, případně taktovkou vstoupit, jsou skladby, za jejichž copyrighty nemuseli výrobci vysolit ani ohmataný jen: tradicionály, lidovky, nejošoupanější klasika a pár podezřelých pop-tracků.

Nejnáročnější minihrou je test hudebního sluchu.

Pro příklad se pokochejme jedním konkrétním dráždivým menu, jež nenechá peněženku klidnou: Twinkle, Twinkle, Little Star; Do-Re-Mi; My Grand Father Clock, The Flea Waltz; O Christmas Tree; Daydream Believer. K tomu si připočtěte hrst melodií z nintendovských her a zhruba máte chmurný obrázek o tom, jaká je tohle hudební extoška. Navíc s jedinou motivací spočívající v odemykání vzájemně příbuzných nástrojů a nových pochybných songů.

Kromě hlavní „hry“ je dále k dispozici zanedbatelná hrstka miniher. Open Orchestra spočívá v dirigování malého orchestru. Žel, na zacházení s Wiimotem jako se skutečnou taktovkou rovnou zapomeňte – to nevede nikam. Naopak když si představíte, že v pěsti svíráte pendrek a energicky objasňujete pravidla demokracie hřbetu pravicového extremisty, hraje orchestr jako o život.

Handbell Harmony asi vůbec nejvíc připomíná tradiční rytmicko-hudební akci: ve správný okamžik musíte třást správným zvonem. Nudnější činností je na tomto světě snad už jen škrabání brambor. No a nejnáročnější minihrou je Pitch Perfect: kvízový test vašeho hudebního sluchu, od jednoduchých úloh na správné zopakování zahraného tónu, až třeba po rozlišení jednotlivých složek akordu, což není úplně nezajímavé – přitahuje-li hudba vaše děti tímto suše didaktickým způsobem.

Snažení v hlavní hře obsahuje kromě možnosti přehrávání replayů i možnost nahrát do „své“ skladby každý nástroj zvlášť a dokonce máte i velmi omezenou příležitost vyrobit pro výslednou nahrávku „papírový“ obal. Takto uchovanou „tvorbu“ lze dále směňovat po síti, kde je k dispozici i služba WiiConnect24, a stejně tak se mohou až čtyři hráči sejít a nahrát něco společně. Což by čistě teoreticky mohlo na chvíli zabavit.

Otázkou zůstává, komu je vlastně tento titul určen. Že by si ho pro sebe opatřil někdo, kdo disponuje vlastními penězi, lze považovat za vyloučené. Podle výběru hudby a celkového ducha by se dalo soudit, že jde o jakousi hudební přípravku pro nejmenší a že ji tedy v první řadě zakoupí rodiče, kteří mají se svou ratolestí profesionálně hudební plány. Současně ale soudím, že právě takoví potencionální kupci se Wii Music paradoxně vyhnou opovržlivým obloukem a nebohý budoucí virtuos najde pod stromečkem spíš plně funkční housle dětské velikosti.

A pro ty ostatní budou obrázky dirigenta ve fraku odpudivé z přesně opačného důvodu – coby dokonale varovný předobraz vražedné nudy. Nejpravděpodobnější mi tedy přijde představa ušlechtilé babičky nebo maminky, která, byť sama hudební laik, sáhne po krabici s radostí, že našla mezi videohrami i něco nenásilného, čím se dítě kromě mírumilovné zábavy i něčemu přiučí – což ve výsledku nemůže dopadnout dobře.

Proklamace, že „Wii Music není hra, nýbrž hudební nástroj“, je jedním nezabaleným slovem lež. Občas sice můžete přednastavenou melodii nepatrně pozvednout nebo nechat klesnout, ale skutečnou možnost pracovat s tóny třeba analogovou páčkou jako snižcem na pozounu, tu chybí. V opačném případě by se ovšem naopak vynořil problém, zmíněný v úvodu.

Virtuosem na psí zvuky

Hra obsahuje ďábelských 66 nástrojů, z nichž je na začátku k dispozici asi polovina, přičemž některé jsou ve skutečnosti spíše jen druhy zvuku. Zde je seznam: akordeon, banjo, basa akustická, basa elektrická, basa galaktická, beatboxer, bicí baladické, bicí galaktické, bicí jazzové, bicí reggae, bicí rockové, bicí základní, brumle, buben basový, buben djembe, buben pochodový, buben steel, buben taiko, cembalo, cimbál, cuíca, černý pás, dudy, flétna příčná, flétna zobcová, gramofony dýdžejské, güiro, harfa, harmonika foukací, housle, chřestidla, kastaněty, klarinet, klavír, klavír dětský, klavír galaktický, klepátko, konga, konga galaktická, kytara akustická, kytara elektrická, kytara galaktická – elektrická kytara s wah-wah efektem, marimba, housle, píšťalka, roh galaktický, roh NES – dechový nástroj ve tvaru NES ovladače a s patřičným 8-bitovým zvukem, roztleskávačka, saxofon, sitár, šamisen, tamburína, timbales, tleskadla, trubka, tuba, tympány, ukulele, vibrafon, violoncello, zpěvák, zvonec kravský, zvonky ruční, zvony, zvuky kočičí, zvuky psí.

Každopádně to, že navzdory slibům volnosti nemůžete hrát, jak chcete, ale pouze modifikovat už hotové nahrávky, je sice špatné, ale nemuselo by jít o takové neštěstí, kdyby. Kdyby to, co je ve hře nahrané výrobcem, nebyla jednoduše naprostá tragédie – snad ani fanoušek Evy a Vaška nemůže uvěřit vlastním uším. Snaha vrhnout na trh jakousi kulturní obdobu Wii Sports selhala na celé čáře a zatímco zklamaní autoři mluví o své víře v postupné oživení zájmu zákazníků, my Wii Music nepřejeme nic lepšího, než totální wii-prodej.