Wiitáme novou konzoli od Nintenda

V pátek se v našich končinách začne prodávat nová konzole od Nintenda – Wii, kterou jsme si již mohli vyzkoušet třeba na E3, ale přímo v ruce jsme si ji mohli podržet až nyní + VIDEO STREAM.

OK, nebudeme to příliš zdržovat a půjdeme rovnou k věci, přestože tedy začneme do jisté míry ve stylu recenzí v prvních číslech našich herních časopisů – krabicí. Ta je vzhledem k rozměrům samotné konzole poměrně velká, což ovšem znamená mimo jiné jednu poměrně příjemnou věc. Na rozdíl od GameCube se totiž všechny věci, které s konzolí v krabici dostanete, vcelku pohodlně vejdou zpátky i poté, co je z krabice vytáhnete, nainstalujete a pak je chcete kompletně sbalit a někam přenést. Známe sice minimálně jednoho člověka, který dokáže vše zpátky dát do krabice i v případě GameCube, ale nám se to ani přes vyšší než malé množství snahy nikdy nepodařilo.

VIDEO

Nefunguje vám přehrávač? Klikněte zde pro přímý odkaz

Překvapením pak je, že samotná konzole zabírá v krabici jen poměrně velmi málo místa, takže nebudeme ani moc přehánět, když řekneme, že jsme ji tam chvíli i hledali. Sice jsme Wii již párkrát viděli, ale ve skutečnosti, když ho člověk má v ruce, je ještě o něco menší než jsme čekali. Když si představíte o něco větší externí diskovou mechaniku. Wii je sice o něco větší než před dvěma lety proklamované dva obaly od DVD, ale zase tak o moc ne. Ostatně, můžete to posoudit na jedné z našich fotografií.

Na první pohled působí Wii velmi elegantně, přičemž typickým designovým znakem je zkosená hrana. Tento prvek je pak vidět i na konektorech na zadní straně konzole a je jen škoda, že se neprosadil i do designu wiimote a nunchaku. Je nám jasné, že v těchto případech hrála velkou roli i ergonomie, ale minimálně v případě standardního ovladače by se na to prostor našel, i když v případě baňatějšího nunchaku by se zakomponovával asi docela těžce. Celkově ale hodnotíme vizuální dojem ze samotné mašinky velmi kladně, k čemuž přispívá i přiložený vertikální stojánek, jenž díky šikmému uložení Wii celý dojem ještě více ozvláštňuje. Mimochodem, Wii tam drží díky malým výstupkům, které dobře zapadnou do jamek ve stojanu, takže nehrozí, že by konzole někam klouzala či padala. Ještě pevnější ukotvení v této poloze pak zajišťuje průhledný plastový kotouč, jenž se zasune do spodní strany stojanu a díky jemuž nehrozí, že by se celý set převrátil na stranu.

Celý design účinně sází na jednoduchost a prostotu, takže na první pohled si všimnete pouze výrazné štěrbiny na disky a tří malých tlačítek na přední straně – jedním se konzole zapíná a vypíná, druhým se resetuje a třetí slouží k vysouvání disků. Zajímavostí je, že i pokud Wii vypnete, nadále zůstává v tzv. standby módu, jelikož nikde není žádné tlačítko pro ostré odpojení od sítě, což koresponduje s dřívějším prohlášením Nintenda, že co se týče internetových služeb, bude Wii připojeno rovněž neustále. Na zadní straně pak jsou konektory pro připojení napájení, zobrazovacího kabelu, snímače polohy, který se umisťuje nad nebo pod televizi, a dva USB sloty. Na přední straně pak ale najdeme nenápadná dvířka, v nichž se skrývá slot pro SD karty (s patřičnou redukcí samozřejmě fungují i verze Mini SD a Micro SD) a na horní straně (pokud máme Wii ve vertikální poloze) pak po odklopení krytu najdeme čtyři konektory pro GameCube ovladače a dva pro GC paměťové karty.

Po prvním spuštění Wii nás čeká pár tradičních nastavení jako kupříkladu jazyk, kterým na nás bude mluvit, země, v níž se nacházíte či data a času. Pak se již dostanete do hlavního Wii menu, které je rozděleno na již dříve avizované Wii kanály. Na prvním místě je samozřejmě Disc Channel, jehož prostřednictvím budete ponejvíce spouštět hry. Druhým v pořadí je Mii Channel, kde si vytváříte své avatary v podobě „nintenďácky cartoonových“ postaviček. Je zde vcelku slušná řádka kategorií, které můžete upravovat, počínaje pohlavím vaší postavy a konče tvarem obočí a brýlí, ale upřímně řečeno, všechny postavičky nakonec díky stylu ztvárnění působí dost podobným – ehm – stylem. Věříme ale tomu, že s trochou snahy lze vytvořit v rámci možností unikátní postavičku a časem jistě přibudou i různé další možnosti. Třetím kanálem je pak Photo Chahnnel, jehož název napovídá, že zde můžeme skladovat a pracovat s obrázky a videi. Další tři kanály pak již vyžadují připojení k internetu. Prostřednictvím Wii Shop Channelu si lze kupovat hry z Virtual Console, nové kanály a další obsah, prostřednictvím Forecast Channelu si můžete najít informace o počasí na celém světě a prostřednictvím News si můžete prohlédnout nejrůznější zprávy.

Hodně diskusí se před vydáním točilo kolem ovládání a ovladačů. První případ závisí do značné míry na tvůrcích konkrétních her, ale co se týče ovladačů, můžeme již dnes vynést nějaké ty soudy, jelikož to co jsme dostali i s naším prvním Wii je již finální produkt určený pro prodej. Základní ovladač – wiimote – padne vcelku dobře do ruky a práce s ním je pohodová. Jeho přesnost je z toho co jsme zatím mohli zkoušet velmi uspokojivá (více až v recenzích konkrétních her) a oproti tomu, co si pamatujeme z letošní E3, se nám zdál i bytelnější a o něco těžší. Dosažitelnost tlačítek A a B je při běžném držení v jedné ruce v pohodě, ale pokud chcete něco „vyrábět“ směrovým křížem, je potřeba si přehmátnout. Zatím jsme ale nenarazili na situaci, kdy je potřeba rychle sáhnout z tlačítka A na směrový kříž, takže v tomto ohledu spíše počkáme, jak tuto záležitost budou řešit opět konkrétní tituly. Ne zcela dobrá se nám ale zdá povrchová úprava. Ovladač je poměrně dost hladký, a tak když si člověk dá pár kol v Boxingu v rámci Wii Sports a začnou se mu potit ruce, zvyšuje se zde riziko vyklouznutí. Na druhou stranu je zde ale bezpečnostní řemínek na zápěstí, takže by k vážnějším incidentům nemělo docházet. A ne, na rozdíl od různých zpráv na internetu se nám tento řemínek zatím nepřetrhl. Zajímavou vlastností je pak malý zabudovaný reproduktor, z něhož se při hraní linou různé zvuky, jasně, ve skutečnosti je to vlastně k ničemu, ale když vám při tenisovém úderu míček ťukne takříkajíc přímo „na raketě“, tak je to docela fajn.

Co se týče nunchacku, zde jsou naše dojmy zatím ještě dost čerstvé na to, abychom vynášeli jednoznačné soudy. Takže asi takto: to že držíte v pravé ruce „dálkáč“, na který jste zvyklí od televize, vám přijde úplně normální. Když ale k tomu držíte v levé ruce „něco dalšího divného“, je to zpočátku trochu nezvyk. Na druhou stranu ale páčka i tlačítka na nunchacku fungují v pohodě a dokonce bychom se nebáli říci, že tentokrát se setkáváme s nejlépe zpracovanou analogovou páčkou, jakou jsme kdy od Nintenda viděli. Navíc bylo zachováno vyřezání plastu okolo páčky do tvaru pravidelného osmiúhelníku, díky čemuž se lze lépe trefit do základních osmi směrů, takže zatím k nunchaku nemůžeme mít žádných připomínek a to dokonce ani z důvodu tradičních bolíste ovladačů od Nintenda, jelikož tlačítka C a Z jsou tentokráte přístupná zcela bezproblémově.

Ve svém menu nabízí Wii i poměrně široké možnosti nastavení, počínaje obecnými nastaveními, které po vás konzole chce při prvním spuštění, přes nastavení internetu či citlivosti „sensor baru“ na televizi až po rodičovský zámek. U něj ale pozor na to, že nefunguje v případě her pro GameCube.

Nintendo – průkopník v ovládání

V zájmu fotodokumentace jsme pro porovnání do redakce nanosili všechny dosavadní stolní systémy od Nintenda a tak trochu si i zavzpomínali a zabilancovali.

NES – vydání v Evropě: 1986, již na dřívějších konzolích se hrálo něčím na způsob gamepadu, ale teprve od dob NESu se tato periférie začala již více blížit tomu, jak ji známe dnes, jelikož byl zaveden D-pad.

SNES – vydání v Evropě: 1992, tato konzole je obecně považována za první, která představila postranní tlačítka.

Nintendo 64 – vydání v Evropě: 1997, souboj s prvním PlayStationem tato mašinka sice prohrála, ale prvenství, co se týče zakomponování analogové páčky do gamepadu se připisuje právě jí.

GameCube – vydání v Evropě: 2002, jediná konzole od Nintenda, u níž nás nenapadá žádná inovace spojená s ovládáním, ale pouze to, že její ovladač se špatně držel ve větších dlaních a neuvěřitelně nás na něm štvalo tlačítko Z :-).

Wii – vydání v Evropě: 2006, tak zde asi nemá cenu se o ovládání více rozepisovat, Nintendo

Pochválit v této fázi seznamování s Wii musíme ale diskovou mechaniku. Ta si při práci jen tak lehce přede, čímž rovněž přispívá k celkově tichému chodu konzole. Při lehkém zasunutí disku do štěrbiny v okamžiku zavrní jemná mechanika uvnitř a okamžitě se chopí disku, aby ho velice plynule spolkla. Příjemně nás překvapila i práce s menšími disky pro GameCube: stačí disk lehce zasunout přibližně doprostřed štěrbiny a mechanika si jej opět bez problémů převezme. Když ovšem říkáme „přibližně doprostřed“, nemyslíme tím nějaké dlouhé vyměřování, zkrátka popadnete GC hru, přiložíte ji do míst, kam by ji dával každý normálně uvažující člověk a mechanika to bez problému zvládne.

Co se tedy týče samotné konzole, nemohou naše dojmy být jiné než pozitivní. Součástí balení je navíc i hra Wii Sports, která nabízí pětici sportovních her koncipovaných tak, že představují jakési seznámení s celým konceptem Wii, a jedná se tak o poměrně slušný rozjezd, který vás uvede do světa Wii (více v samostatné recenzi). Pokud by navíc v pátek někdo před vámi vykoupil všechny hry, nemusíte se bát, že na vaší nové mašince nebudete mít co hrát :-). Vzhledem k výkonu hardwaru tak možná lehce zamrzí jen cena - po dřívějších prohlášeních Nintenda jsme původně očekávali částku o něco nižší než je necelých 8000 korun českých launchových, ale vzhledem k tomu, jaký úspěch zatím slaví Wii v Americe (i když za v přepočtu nižší cenu) si myslíme, že ani tato příliš potenciálních kupců neodradí.