„Originalita je přežitek“, řeklo si chorvatské studio Croteam, když před dvěma roky do světa
vypustilo zběsilou akci Serious Sam. Ta zapříčinila jednak fakt, že při pomyšlení na
egyptské pyramidy nemálo hráčů vytahuje zpod postele příruční brokovnici a jme se rušit ze spánku mírumilovně hnijící mumie, rovněž však smetla svěžím vánkem
neustálou honbu za inovacemi, jejíž pokusy typu kolika novými způsoby si hlavní hrdina uprdne obvykle končí neúspěchem. O to větší očekávání byla vkládána do
Will Rocka, hry, jejíž podobnost se Serious Samem nekončí jen u na první pohled identické grafiky, ale bere si od svého předchůdce zejména nekončící
příval protivníků, coby krmení pro Willův destruktivní arsenál.
Zápletku Will Rocka jsme vám přiblížili v nedávných prvních dojmech, pro úplnost ji však krátce připomeňme. Jak vypráví intro poskládané ze
statických obrázků, v dávných dobách, kdy řečtí bohové hrávali kuželky s lidskými hlavami, pozvedl se proti nim poslední z titánů, Prométheus, a uvězněním
bohů ve skrytém komplexu zapříčinil zapomenutí oblíbeného sportu na několik dalších tisíc let. 
Po miléniích lidské existence nastupuje na scénu Willford Rockwell a místo aby se věnoval kuželkám, byť jen s
plastovými napodobeninami lidských hlav, nachází jako člen archeologické družiny tajný vstup do zapovězeného města. Právě zde nastává klíčový zvrat a po
zásahu teroristické organizace usilující o návrat starých bohů umírá vedoucí archeolog a otec Willovy milé, jež je unesena coby oběť krvelačným bohům.
Naštěstí je Will v poslední chvíli posednut mocným duchem samotného Prométhea a tak popadá věrný revolver a vrhá se do útrob chrámu ukázat bohům, zač je toho
plný zásobník.
Kromě grafiky je podobnost se Serious Samem zřejmá na první pohled – ve hře nelze zabloudit. Všechny mise jsou striktně lineární a veškerá interakce s prostředím začíná a končí u použití několika málo páček, jejichž efekt je navíc téměř vždy odhalen v krátkém záběru na právě otevřený otvor. Daleko více však Will Rock těží z obrovského množství nepřátel, kterými jsou ruiny starověkého komplexu prodchnuty k prasknutí. Ti vždy efektně vyskakují z temných hlubin země nebo se ještě efektněji rekrutují z oživlých soch, či se jednoduše zhmotní kdoví odkud. Bohužel, nepřátelé již nepřicházejí v mohutných vlnách, jak tomu bylo zvykem u Sama, nýbrž v četném sledu komornějších skupinek, které po delší době vyznívají až příliš monotónně a hrací dobu uměle prodlužují. To je zejména díky faktu, že k dalšímu postupu je vždy nutné zlikvidovat všechny protivníky, z počátku poněkud frustrující, ovšem s nástupem ničivého arsenálu a vytrvalejších protivníků v závěru hry se akce stává poměrně zábavnou.
Drobným zpestřením je přítomnost třech speciálních schopností titánů, které lze pořídit u speciálních oltářů za určitý obnos zlaťáků roztroušených po mapě. Použití schopností je však jen velmi omezené. Takové znásobení účinnosti zbraní (jakýsi starořecký quad damage) kontrastuje s faktem, že většina nepřátel tak či onak zmírá po první salvě. Lepší situace nastává s nesmrtelností a zpomalením času, které vydrží po třicet sekund a občas dokáží vyřešit zoufale bezvýchodnou situaci.
Jelikož zápletka fixuje herní prostředí toliko na pozůstatky starého Řecka, odehrává se většina
misí v útrobách velkolepých chrámů, pevností, ale zavítáme také do podzemního Tartaru nebo několika koloseí, jež se architekturou řadí spíše do pozdějšího
období Říma. To jim však ani v nejmenším neubírá na přitažlivosti a některé scenérie působí vpravdě monumentálním dojmem. Lokace místy okořeňují detaily typu
trójského koně, s jehož pomocí lze překlenout hradby jinak nepřístupné pevnosti, beranidla prorážející cestu opevněním nebo rovněž funkční katapulty. Z
druhého dílu Serious Sama jsou vyloženě okopírované odrazové plošinky, což ovšem díky jejich klíčovému použití nelze autorům vyčítat. Will Rock je
prostý jakéhokoliv logického problému, mírné zpomalení tak nastává maximálně v případech správného časování plošinek plujících po lávě pod teleportem nebo
několika kamenných desek vysouvajících se ze zdí. V ostatních případech je většina z desíti lokací rozdělených do čtyř epizod proběhnuta maximálním tempem,
což se negativně projevilo zejména na hrací době.
Překonání každé mise nezabere více jak
45 minut a jednoduchým vynásobením se tak dostáváme k číslu 7,5 hodin, což je s gradujícím tempem v závěru hry velkým zklamáním.
Překvapení naopak tvoří široká paleta nepřátel, jež je opět okatou kopií několikrát zmiňovaného Sama, ovšem kopií více než vydařenou. Zajímavostí je sekundární útok většiny protivníků, kteří dokáží bez potíží útočit na dálku a mohutně tak zkomplikovat život archeologův. Základní minotauři tak vrhají sekyry, kostry pretoriánů kopí a například gladiátoři zápalné palcáty (?!). Takřka patnáct typů monster doplňují sebevražedné krysy, neuvěřitelně otravní andělíčkové s luky doprovázení nepříjemným dětským smíchem, kerberové slintající více než školáci nad letními verzemi spolužákyň nebo kentauři s typickým „vykopávacím“ efektem známým od býků v Serious Samovi.
Mezi umělou inteligencí nepřátel a jejich počtem tvrdě panuje nepřímá úměra. Veškerým uměním mytologických stvoření je vyhledání přímé trajektorie mezi nimi a Willem a její zarputilé sledování. Nevadí, že linku protíná třicetimetrová propast, cesta vede vždy i přes ni, respektive do jejích hlubin a nikdy zpět. U hry formátu Will Rocka však tento fakt nelze přičítat k mínusům, daleko větším zklamáním jsou však bossové. Včetně závěrečného Dia, který sice nepostrádá potřebnou velikost a majestát, je celá čtveřice zoufale nenápaditá a vždy stačí zběsile úkrokovat kolem nepřítele a držet spoušť. A že se spouští nabízí požehnaně!
| Kamikadze Bomber | Kleer Skeleton | ||
| Starý známý protivník z prvního dílu Serious Sama s až příliš výbušnou povahou, který v celé té spoušti doslova ztratil hlavu. I přes pokročilý věk a tisíce klonů, ve kterých se ve hře objevil, má i po letech něco do sebe. Zvláště pak zůstává záhadou, odkud se line charakteristický varovný řev. Ááááá! |  | Rohatý lichokopytník vzbuzuje respekt nejen nervy drásajícím klapáním podkov. Hlavní použití: Po anihilaci seriózním Samem se rozemletý prodává v lékárnách jako podpůrný prostředek k regeneraci kosterního systému. |  |
| Kamikadze krysa | Ztrouchnivělý pretorián | ||
| Jak se vyučuje již v prvouce, zapálíme-li kryse ohon, získáme domácky vyrobenou bombu. Takto smýšleli autoři ze Saber Interactive, když nám na mnoha místech Will Rocka chystali pištící překvapení. Že by před ním neměli prchat pouze křehké dámy indikuje prskající jiskřička za chlupatou koulí. |  | Byť patří pretoriáni historicky někam jinam, chatrná kostra se jim podobá nejvíce. Obávanost Kleer Skeletonů střídá směšná symfonie chrastění hrudního koše o brnění a díky umělé demenci si toto stvoření rychle oblíbíte. |  |
Byť zbraně postrádají sekundární útok a pravé tlačítko myši se omezuje pouze na zoomování
odstřelovací kuší, dosahuje jejich počet jedenácti kousků a jejich použití universálnosti, za kterou by se nemusel stydět ani švýcarský armádní nožík. I v
pokročilých fázích se ke slovu dostane pistole s nekonečným počtem nábojů, ovšem v tuhých bitkách rozhodně přijde vhod asi nejpoužívanější brokovnice nebo
raketomet, zde nazvaný vrhač fireballů. Zajímavostí je puška s toxinem, který způsobí efektní nafouknutí cíle a jeho explozi, bez rozdílu rasy, vyjma obřích
bossů. Slibovanou perličkou bylo zařízení zvané medusa gun, uvrhávající nepřátele do kamenné podoby. Ovšem její použití je díky malému zásobníku velmi
omezené a ke slovu se bleskově dostává rotační kulomet, který působí ještě sveřepěji než Vulcan ze Serious Sama. Poněkud sporná je ale jeho účinnost,
kdy stačí zaměřovačem jen přibližně najet do blízkosti cíle, jenž okamžitě ve smrtelných křečích kapituluje.
Grafická prezentace je povětšinou na dobré úrovni, což lze ostatně posoudit i ze screenshotů okolo,
jen občas se prostředí začne nápadně opakovat nebo hráčovy oči spočinou na až příliš holých prostranstvích. Daleko závažnější nedostatek je ukryt v samotném
enginu, který nechává všechny nepotřebné předměty nelítostně a hlavně bleskově mizet do prázdna. Mizí naprosto všechno, krev na Willově zbrani, mrtví
nepřátelé, či jakékoliv trosky. Destrukce prostředí ke všemu vypadá docela pěkně, kulky zanechávají znatelné stopy v kameni, ze země se vynořující nepřátelé
vytvářejí temné krátery, ovšem co naplat, když je za pár sekund vše jako nové. Situace by se dala přirovnat k proslulé vstupní hale z Matrixu, která by se v
podání Will Rocka průběžně sama vyhojovala, aby v závěru místo po zuby ozbrojeného komanda nastoupil svaz po zuby ozbrojených uklízeček a mramorové
dláždění zuřivě vyleštil.
Na závěr je nutné zmínit povedenou hudbu ladící s prostředím, která reaguje na aktuální situaci ve hře a například v podzemním Tartaru umně paroduje klasiku Hall of the Mountain King. Žel, po rychlém dohrání se nabízí pouze slabá náplast na délku hry v podobě multiplayeru, který byl očividně přidán pouze do počtu. Tvoří ho pouze klasický deathmatch a mód zvaný treasure hunt, spočívající v týmovém shromažďování po mapě roztroušených pokladů. Will Rock tak docela nenaplnil a už vůbec ne předčil naše očekávání. Je sice zábavnou střílečkou na několik hodin, ale ve finálním srovnání se Serious Samem, kterého měl porazit, vychází jako jeho slabší bratránek.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
